Jak jsem (ne) chtěla mít děti

Bez chuti jsem ukusovala svou oblíbenou dobrůtku a uvažovala jsem, že biologické hodiny ve mně netikají, ale přímo drnčí jako šílený budík nad ránem. Je fakt, že mé spolužačky na posledním srazu ze školy se dmuly pýchou na fotkami prvňáčků a miminek. Zatím co ony lítaly mezi kuchyní, manžílkem a dětičkami, já si užívala života, jezdila s partou pod stan, k moři, občas jsem se dobrovolně pokusila zmrzačit své tělo na horách. Myšlenka na vlastní dítě mě poslední dobou pronásledovala jako tyrannosaurus svou oběť. Ovšem na co chlapa, že... Uživím se sama, neprahnu po tom, abych sbírala po bytě špinavé ponožky a připitoměle se usmívala na chotě na smrt utahaného z hospody. Mé chmury rozptýlila myšlenka na dovolenou u mé přítelkyně Ivety v Plzni. Nejedny prázdniny jsem u ní strávila, nejednou se mě snažila seznámit s vhodným protějškem... Bylo mi u ní vždy moc fajn, dokonce jsem vzala na milost i jejího manžela Standu, který se snad běžnému průměru muže vymykal. Rozhodně nebyl to, čemu my s Ivetou říkáme OMŠ, tedy odporný mužský šovinista.

Slunce pálilo, jako by chtělo vyhrát první cenu za nejteplejší léto, a já netrpělivě přešlapovala na nástupišti očekávajíc příjezd spoje do cíle mého lenošení. První setkání s milým dítětem následovalo již u autobusu. Asi čtyřletému chlapečkovi se chtělo čůrat a jeho maminka ho poslala do křoví. Zřejmě ho bolely nožičky, neboť se neobtěžoval udělat pár kroků ke stromu a vystrčil tu svoji klučičí pýchu na nástupišti u sloupu. Co čert nechtěl, zrovna v tu dobu se nějaký přihlouplý motýl rozhodl proletět kolem chlapečkova nosu. Dítě neodolalo a otočilo se za motýlí krásou. Za chvíli jsem cítila teplo na pravé noze... "Do háje, moje bílá sukně" snažila jsem se o shovívavý úsměv... Vyděšená paní omlouvala svého potomka, kterému se vydatně ulevilo.

V autobuse jsem se uvelebila u okýnka vzadu a spokojeně podřimovala, až do chvíle, kdy si ke mně přisedla roztomilá holčička, neboť její babička si vedle sebe položila raději tašku s jezevčíkem. Dobře věděla proč. Za chvíli jsem věděla, kolik je v rodině malé Simonky strýčků, tetiček, štěňat, koček a snad i blech. Bylo to milé děvčátko, ale celou cestu do Plzně nezavřelo svou roztomilou pusinku a já myslela, že se mi rozskočí hlava, neboť monology o rodině a zvířeně prokládala hlasitým řevem, čili zpěvem. Pardon, na chvíli ztichla, to když se jí chtělo zvracet. Jelikož jsem neměla po ruce igelitový sáček a dívčinu snídani jsem netoužila mít v klíně, odnesl to můj klobouček, který bych po akci nenasadila na hlavu ani svému bývalému.

Konečně jsem se ocitla na nádraží v Plzni. "Proboha, jak to vypadáš?!" vyděsila se Iveta a její dvě dětičky Franta a Alenka začaly ječet, že sice teta smrdí, ale hlavně že přivezla lentilky. Kromě již zmíněných lentilek jsem přivezla i panenku s celou výbavičkou, kterou jsem musela vytáhnout z kufru už na lavičce, neboť Alenka si vzdorovitě lehla na chodník. Malý Franta hrdě tisknul k hrudi autíčko a dětským hláskem si pobrukoval "Skákal pes" a občas nezapomněl do rytmu autíčkem třísknout. Pokaždé jsem statečně uskočila.

Snad jsem byla nejspokojenější člověk v Plzni ve chvíli, když jsem si vlezla do vany. Dětská ručka se dobývala do koupelny. Alenka byla kakat a tvrdila, že pokud si neumyje ručičku, tak jí zaručeně upadne. S nechutí jsem ukončila svou očistu a pustila čistotné dítě k umývadlu. "Jé, této, ty nosíš plavky pod šaty"? Zašveholil dětský hlásek. "To je body, to nejsou plavky zlatíčko" odpověděla jsem. Dítě rozevřelo doširoka svá černá očka a obdivovalo mé krajky." A máš ještě nějaké body?" vyzvídala holčička. "No mám, zelené a červené," upřesnila jsem počet mého spodního prádla. "Já chci taky bodýýýý" natahovalo moldánky mrně. "Počkej, až vyrosteš, na takové malé holky se body nedělá". Pokusila jsem se zklidnit dítě.

Právě jsme si s Ivetou vychutnávaly svou kávičku, když přiletěl Standa a tvářil se značně vyděšeně. Malá Alenka seděla před zrcadlem, před sebou moje kraječky a dojídala již třetí čokoládu, přičemž povzbuzovala sama sebe slovy "Papej, nebo do těch bodů nedorosteš".

Malý Franta stačil třikrát rozebrat autíčko a trpělivý Standa ho třikrát slepil sekundovým lepidlem. Zřejmě v Plzni mají špatná lepidla, jinak to není možný...

Iveta se Standou měli nějaké služební jednání a já jsem se rozhodla vzít děti na procházku. Jelikož nejsem odborník na plácání báboviček, vzala jsem děti do ZOO, kde jsem trnula strachy, aby se mně neutopily v rybníku či se nenastěhovaly do klece k tygrovi. Malý Franta byl schopný všeho. Napadla mě spásná myšlenka – vzít děti na oběd do restaurace, neboť jsem věděla, že zbožňují nezdravá jídla. První, co oba napadlo, bylo to, že si zuly botičky. Pak se malý František rozbrečel, že se mu chce na záchod, a už si nestihne obout ani ty botičky. Nechala jsem tedy Alenku samotnou u stolu a v náručí odnesla prcka ke kabinkám. "Prosím, jednou za to dítě," platila jsem zamračené toaletářce vstup do místnosti úlevy. "Ale maminko, to musíte jít s ním, vždyť je maličký a na záchod nedosáhne," změřila si mě přísně bába. Je pravdou, že nejsem zvyklá na malé děti a tudíž jsem si neuvědomila, že malý chlapeček nedosáhne bez pomoci na pisoár. "Jé, pardon paní, já nejsem jeho máma, já si to neuvědomila," omlouvala jsem se. Zbytečně. Kluk si postavil hlavu a hrdě sdělil: "Je to moje maminka, ale je to tajný." V tu chvíli se na mě bába podívala jak na vyvrhele společnosti, jako na macechu, která zapírá své dítě. Byla jsem červenější než pivoňka. Chlapeček se dle výrazu v jeho čertovských kukadlech dobře bavil. V restauraci se děti chovaly celkem slušně, jen já jsem se málem pobryndala strachy v obavě, že něco provedou. Když jsem si myslela, že všechny nástrahy a léčky malých svěřenců jsem prohlédla, postavila se Alenka na stoličku a na celou restauraci zavolala: "Víte vy, že teta nenosí podprsenku? Ona má na sobě bílé body a v kufru má ještě dvoje, heč..." Skoro nikomu v restauraci se nepodařilo zadržet smích. Zaplatila jsem a raději jsem šla plácat na písek ty bábovičky.

Dovolená byla provoněná starostí o děti, návštěvou místní hospůdky a příjemným posezením s Ivetou a Standou. Prostě normální život. Měla jsem si možnost na vlastní kůži vyzkoušet, jaké to je být buzena dětskými pusinkami v šest hodin ráno a vzpomínat, jakže to bylo s tou Sněhurkou... V noci pak zalehávat s tichostí myšky po rodinném posezení u táboráku či návštěvě hostince. Bylo mi na jedné straně moc fajn, ale na druhé jsem si uvědomovala, jakou cenu má pro mě má svoboda a nezávislost. Po týdnu jsem byla příjemně unavená.

Na nádraží mě vyprovázela celá rodina a děti mě nechtěly pustit do autobusu. Cestou domů mi hlavou běžel film vzpomínek, situací prožitých s dětmi, z nichž některé bych nepřála prožít nikomu, leda našemu šéfovi. Mé snové vzpomínky doprovázela hudba z volkmena, takže jsem se sluchátky na uších nevnímala okolí. Z mého rozjímání mě vyrušila rána. Bohužel do mé hlavy. Za mnou sedělo tříleté dítě a bubnovalo kolem sebe lahví od Coca-coly. Poprvé v životě jsem docenila ekology zavrhované plastové láhve.

Konečně jsem dorazila do svého rodného městečka dokonala vyléčená z mateřských pocitů. Dítě v kočárku mé spolužačky mě již nepřivádělo do depresivních stavů, byla jsem docela šťastná, že se konečně vyspím a nebudu muset hned ráno vymýšlet pohádky. Na druhé straně Ivetě trochu závidím ta neuměle namalovaná přáníčka k narozeninám, srdíčka s nápisem "mamince". Takže jsem dospěla k názoru, že v současné době (ne)chci mít dítě.