Bezdomovkyně

Míjíme se v nádražním bufetu na Masarykově nádraží,

já, panička z maloměsta s vikslajvantovýma botkama

co si nevinně kámoší s prostitutkama, aniž by prohlédla

účes  z roku raz dva a elegance venkovskými drbnami

poměřovaná, prostě světová, jak si tak peněženku hlídám.

A ona, královna,  co všechny pentle, pudry, své tělo

postupně v bazarech s city rozdala, tak dlouho padala

a v tom pádu ani nevzdechla, snad jen ruce volně rozhodila.

Prodala lásku, prodala obojek na psa, prodala zrcadla.

Možná  se někdy  zahlídne ve výkladech, vždyť

co jich je v celičké Praze, možná to zrcadlo matné

nadělá občas malinký poprask:  To jsem, ježíšku zlatý,

opravdu já? A taková jsem bývala překrásná.

Bůhví, odkud přitáhla ta madona obstárlá, odněkud

ze zimoviště u Hlavního nádraží, možná spala

s holuby, možná v psí boudě v parku na noc ulehla.

A pořád kraluje své suitě bohatýrů, vagabundů

co noc strávili na lavičkách. A první rum je jejich modlitba.

A díkůvzdáním žiletková polévka. Nikde není polévka tak pálivá

snad proto, aby je něco zahřálo, snad, aby něco ucítili, ti štamgasti

s hejlem u nosu. A jejich královna se čepýří, a na trůně za pobryndaným

pultem se natřásá. A já nevím, proč se mě to, ach bože, tolik dotýká.