Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePro tyto dny
Autor
Rowenna
Na všechna místa na světě
už někdo někdy střílel
a všude umíraly děti svévolně
krutě a zbytečně, ti marní svatí
ti mučedníci této šílené země
a všechna ta místa zdají se mi
dál než Mars, než Venuše.
Je takový klidný den
kočka loví do kožíšku
ty slabé paprsky slunce
a soused pode mnou je šílenec
bubnuje na své bubínky šamanské
už půl hodiny, hodinu, hodiny dvě
a za oknem je mrazivý den
jako zakletý do šedi
a stříbra
a ticho skoro stojaté
když zmlknou bubínky
to soused šel asi na pokec
za chvilku začne stýskavě výt
jeho osamělý pes
takový normální den
když nepřemýšlíš
že už nikdy nenajdeš ten kapesníček
čisté panenské země
kde nestanul khaki člověk
Takový normální klidný den
stačí zavřít oči, nemyslet
že jedovaté ocúny fialově žhnou
a zapomenut je prostý divoký rmen
prý neléčí ta divná atrapa
prý nevoní jako heřmánek.
Pal to čert. Však můj život přesto
poklidný a všechny války
jak zaoceánské parníky
houkaly jen kolem mé lžíce
na které se plavím oceány
bolesti a hoře, a všechny bitvy
zuřily kolem mého krtčího kopečku
uprostřed minového pole. A v přízemí
už začal teskně skučet pes. A kočka vrní
a přede teplounce na mém klíně.
A co chceš dělat ty, ženo ze lžíce
ty, vílo z krtince. Prosit bych chtěla
žadonit o smilování pro svůj kmen
lidský člověčí , pro lidi, co jako barevný čtyřlístek
vyrůstají ze srdce mého, pro souseda šílence
s jeho bubínky, pro psa ustýskaného
pro vnučku v kolíbce, pro syna, dcery,
pro štěňátka v bříšku naší fenky
pro to nenarozené co se rozvíjí
jako poupě v mojí mladší dcerce
pro sebe
bože, pokud jsi, smiluj se. A bojím se
že Bůh je dál než Mars, nežli Venuše.
3 názory
Dobré čtení :) ale mně by toho možná stačila půlka :) někde jako bys tlačila na pilu, aby byly slyšet i zuby. Já mám citlivý uši, a možná slyším i vítr ... :D v těch polozakousnutech zubech.
Díky, svilušče, žes dovedlo ...
Dost nataženou chvíli jsem váhala, zda vůbec připisovat delší komentář pod autorčinu báseň z roku 2003 právě v tento čas a narušovat status devatenáctiletého ticha (neumím moc počítat a navíc narušit se mi už beztak uráčilo), které se pod ní rozhostilo.
Pro tyto dny ale sluší se připomenout tisíceletou nerovnováhu hlasu mužského a ženského principu, kterou text takřka nenásilně reflektuje a zachytil. Od konfliktu ke konfliktu, kam se hrabe ženská hádka, říkám si. Už nikdy nenajdeš ten kapesníček čisté panenské země, kde nestanul khaki člověk postrojený ve vojenském.
Kdesi v současnosti jsem začetla otázku, zda se zde pokoušelo psát verše také o jiných průběžně aktuálních válečných agresích. Ano, tak pokoušelo.
Pevně doufám, že báseň je sdostatek odolná, aby nápor mé urputné pozornosti přestála.