Děvucha šlonzka

Děvucha su já šlonska

ojčizně hodně odrodilá

však ke mším na louky

k Lučině, já stále chodím

bo vodou té vody žulté

maminka mě křtila. A na gurnom konci

dnes není dědina, ale přehrada

Žermanická. Tu ja přeplavala.

Ba, pravda, tolikrát.

A čis su já? Enem napoly Moravka.

Z rodu Tobolů, z rodu Stankuszů.

Do rodu Mokrošů provdaná. To byli

nějací zpiťaři. Těch krčem po kraji

slezském, co vlastnili,

a co jich probendili.

Však juž je vše jinak. Darmo naříkat.

Pro ten raz já jsem po našimu

zapomněla. Jak Petr svatý jsem

třikrát zapřela, a kohut nekokrhá

a kury šly už spát. A z břehu vylila

se Lučina, Ostravica i Opavica.

Tož, kurňa

vypij, synku, te slivky,

u Moldřiků pálené

žol ti nebude,  zapij červa,

šenkýř  už zívá, však nělza zavirat

bo jest jak praví bibla

po srdci, po zákonu se tak stává.

A co tak skoro zvečera

robí šlonská dcerenka?

Po falešnu zpiva,

a neni tuze švarna.

Pánubohu rouhá se,

to je jisto, je to kača.

Při skočné muzice

utrácí svá mladá léta

v krčmě na stole tančí

jako ňáká taká

a v očích chlopků

rozkvitá.