Chrám Nanebevzetí panny Marie

Je večer, ještě není noc. Záclona hustě štrikovaná

skrývá mě před světem a svět se mi též skrývá.

Ta gotika za okny, zářící Barbora, a sinavý Jakub,

a já vzpomínám na svoji  první cestu s holčičkou. 

Bylo tak nové to moje miminko

a dobrodružná byla  výprava

tou zasněženou cestou mezi třešněmi

a sníh všechno tlumil, krákání vran

(odkud sem přilétly, odněkud z Uralu?)

znělo jak chorály z těch chrámů z kamenů

holčička spala a na chvilku přestala otevírat

tu tlamičku s monotónními protesty

(aby se svět otřásl, že po hodině umírá

už zase hlady, a ta plenka, ta je taky divná

nějaká vlhká, a zapáchá, kdo mi to tam

strčil, tu hrůzu, koukejte to dát jinam)

ale ten den, tu první procházku,  miminko

spalo, a já jsem nevyspalá tlačila do kopce

ten koráb našich nadějí s tím náhle mlčícím

křiklounem, oči jak sůva, oči jak vrána dokořán.

Kámen je kámen, ale někdy i skála zpívá

když na ní stojí třešně zasněžené a bílý chrám

a po cestě jde čerstvá matka se spícím dítětem.