Rodinná anamnéza

Jak dlouho to je, co nezazvonil

ani jeden telefon přímo do mé kapsy?

A proč nacházím ve schránce místo poezie

jen reklamy, zdechlého švába, hloupé účty?

A proč vlastně jsem  majetkem

hned tří těch úlů bankovních

a proč každému na potkání

ač o to nežádá, dobrý den přeji,

tak napůl konvenční a napůl šílená?

Dědu miluji, překrásně někdy zpívá

„Nalej mi šenkýřko, nalej, nalej,“

ale při procházce lesem dokáže

berličkou utlouct zlatého bažanta

a pak sní hlavu, nožičky, péra

je ze staré školy, to víte, pro pírko

by berle odhodil a skočil víte kam?

A když telefonuji mamince

o všech životních proměnách, zvratech,

záhadách, o mém skvělém šplhu na laně

a výborné sestavě na bradlech, řekne,

že ruším. V televizi jim právě běhá

Texas Walker, tohle je přece zábava

copak já se svými prostými prostnými.

Nestřílím, neloupím, na veřejnosti

neříhám a nehledá mě FBI.

A sestra je přetichá, když ji vykládám

co se mi povedlo, no, ne že by to byla

příliš častá zpráva, ale druhý den

to se počurá smíchy, směje se velice

radostně a upřímně, když jí spočítám

co všechno jsem vypila, přes jaká moře

piva jsem přeplavala a hlavně

to hlavně, jak jsem byla trapná.

No, to je taky věc, někdo si usne, s hlavou

na stole, no, není to nic bůhvíjakého

ale já, já jsem tak vtíravá, a vtíííípná

a chytrááááá, a rozumím všemu

politice, Alexandru Makedonskému

piniím, ptákům, kaktusům, rybám. No tlachavá.

A skotačivá až běda. Obstárlá baletka.

Jednou na to pojdu. Jednou si zlomím nohu.

Někdo mě utluče. Někdo mi zlomí žebra.

To bude úleva. Ale zas, těch lidí, co nudí mě.

Co z jedné hloupé myšlenky udělají román,

a ten vykládají zrovna mi. Na zastávkách mě

lapají, v trafice, a některé kolegyně, škoda povídat.

To dělá ten ksicht dobráka. Ten věčný škleb blázna.

Dobrý den vinšuji, den dobrý přeji vám. Váš věčný klaun.