Sokol

Stál a vnímal. Oči sokola, které si propůjčil od svého oblíbence letícího ve vzduchu mu pomáhaly překonat bolest.

„Sbohem Faltýne,“ zašeptal.

Pak se zhroutil k zemi a upadl do bezvědomí.

Všude kolem ležela mrtvá těla skřetů a také tělo mužova koně. On sám krvácel z mnoha ran na hrudi, ramenou a na levém boku.

Sokol kroužící ve vzduchu zakřičel a snesl se k ležícímu muži.

Fargneme prosím neumírej, vyslal myšlenku sokol k muži. Mám tě rád.

Ležící muž však nejevil známky života. Ležel a krvácel.

Po několika hodinách, kdy tma přikryla horskou krajinu, se Fargnem probral. Cítil se velmi sláb a v hlavě mu třeštilo. Rány měl ošetřené a ovázané. Co ho zarazilo – elfím plátnem. Sokol seděl opodál a spal.

Faltýne, tys mne neopustil.

Nemohl jsem, mám tě rád. Letěl jsem a přivedl dva elfy, kteří se tu toulali. Ošetřili tě a odklidili mrtvoly skřetů. Jsem rád, že žiješ.

Fargnem pohladil sokola a zvedl se.

Faltýn se mu usadil na rameni. Muž posbíral svou výstroj a pěšky odkráčel z místa, které mu nahánělo hrůzu. Ztratil koně v bitce s přesilou skřetů.

Příliš jsem se vzdálil od našeho kmene, pomyslel si a sevřel amulet v podobě sokolí hlavičky. Zelená očka amuletu zářila do noci.

Po dvouhodinové chůzi, kdy dorazil do rodné osady, se nachýlil hlavou k Faltýnovi.

Jsem rád, že žiji, protože tě mám také rád.

Iris tě ráda uvidí… byl jsi pryč moc dlouho, odpověděl mu Faltýn.

Fargnem se usmál.

„A život jde dál. Ka vergenem tel kwirma.“

Zašeptal si pro sebe starou modlitbu, která odedávna provázela život kmene Sokolů.