Sobota

Seděla v křesle na chodbě, v patnáctém patře lůžkového zařízení, kde to vypadalo spíš jak v hasičské zbrojnici, asi dvacet metrů od svého lůžka, lůžka intermediální péče. Byla to její první procházka poté, co obdržela příslib k cestě domů. Z jedné strany stál její manžel, z druhé obě jejich děti. Byli nadšeni z jejího sportovního výkonu, i ona byla se sebou spokojená. Chvíli mlčeli a koukali se do světa. Naskýtal se jim ten nejhezčí pohled na svět, pohled přes slzavou mlhu radosti. Naslouchali, jak její mlha kondenzuje a pomalu vytváří záplavovou vlnu: " Až přijedu domů, vzlyk, sednu si, vzlyk, v hale do křesla, vzlyk, obejmu Koďouška, vzlyk, a řeknu mu Koďoušku, vzlyk, ty můj pse milovanej, vzlyk, už jsem zase doma...".

---