Na střeše

Přemluvit dědu aby se mnou vylezl na střechu bylo skoro nemožné. Vyslechl jsem si toho hromadu od Co je to za nápady, přes To se nesmí až po Na to už jsem moc starý, ale nakonec kývnul a já byl rád, protože byl krásný jarní den, kdy slunce svítí a příroda se probouzí a ze střechy je vidět docela daleko. Natáhl jsem si svůj dlouhý černý svetr (protože přece jen ještě slušně foukalo) a počkal jsem, až si děda pečlivě pozapíná knoflíky na svém šedém. Vzal jsem pod paži dvě skládací dřevěné stoličky a vyrazili jsme do schodů a já s mírnými obavami poslouchal ty těžké kroky a namáhavý dech za svými zády. A pak už jsme stáli u žebříku na střechu, tak jsem položil ty židličky a rychle po něm vyšplhal (trochu studil a černá barva se z něho na mnoha místech odlupovala), abych otevřel poklop na střechu. Zavrzal a zaskřípěl, prevít, nechtělo se mu, ale nakonec si dal říct a povolil a objevila se modrá obloha s bílými mraky a já radostně zahulákal dolů. Pak jsem slezl a navlíkl si ty skládací židle na rameno a vyšplhal nahoru, kde jsem je rozložil a mrknul na dědu, že je řada na něm. Zvládl to skvěle, ani tu ruku jsem mu podávat nemusel, ale chtěl jsem a on se kvůli tomu na mě nezlobil. A tak jsme seděli na naší panelákové střeše a dívali se do krajiny, na ty kopce a města a vesničky v dálce a ukazovali na poletující ptáky a stromy klátící se ve větru a bavili se o knížkách a o Shakespearovi a nakousli jsme i filozofii (jen zlehka) a dohodli se, co bych si měl přečíst. Pak taky o tom, jak psával kdysi básničky a já ho přemlouval ať mi je ukáže a co moje psaní, jestli je dobré a co na to říká. A pak jasně že přišlo na školu a co teda bude dál a co po škole a co slečny, jak to vypadá a znáte to. A tak jsme povídali a já poslouchal, usmíval se a mžoural do toho hřejivého nehřejivého sluníčka, vlasy mi vlály ve větru a bylo mi skvěle. Po půl hodince (začalo být už zima) jsem vstal, sklapl obě židle, hodil si je na rameno a slezl dolů. Děda je už mnoho let mrtvý.