Krupičná kaše

Talíř lidského cítění

zdobený máslovým sluncem

s příchutí skořice

vždyť všichni jsme jedli

krupičnou kaši

            mami, teto, vzpomínáš

            na sluníčka, která jsi nám

            na talířích malovala?

            i já je dělám svým dětem :-))

a ta moje byla

obzvlášť hrudkatá.

Mé děti soutěžily

kdo vyloví největší hroudu

krupice. I z toho se skládají

dětská vítězství

matčiny zdravice.

Vždycky jsem byla

těžká almara

i v době, kdy jsem vážila

slabých padesát

a dodnes do té almary

mé děti házejí

všechny své průšvihy, problémy.

A pak lehounce potichu spláchneme

ať nerušíme sousedy.

Ale která matka si vychová

tak tolerantní dítě

že už jako tříleté

vyžaduje v kaši hrudky

a maminku klouzající se

po loužích, a skákající

„raz, dva, tři: Je jaro!!!!!“

i to nejmladší výskalo v kočárku

a zvedalo na „tři“ těžký zadeček

„jajo, jajoooóóó.“ A vnučka

ten moulíček ťulilundum

kudrlinka zrzavá usmaná

podupává nožkou

po babičce, když se raduje.

Talíře mělké, hluboké

ten otřískaný, ten se zlatem

a všichni spásáme

z té kolektivní kaše

z té lásky hrudkovité

skořicové, máslové

sladké, někdy i sladké.