Bílý déšť

Píšu z minulosti, což je známka krize:

jak jsi na zasněženém nádraží

rozpřáhla náruč

   a mně bylo dopřáno tě

poprvé a naposled sevřít.

Vyjma tebe si z těch chvil 

nepamatuji nic jiného.

  Pak jen celý Rakovník:

náměstí, černou silnici, kolemjdoucí...

všechno, proto nic?

Dokola si ovíjím kolem prstů

drátky tvých vlasů,

promítám si páru

která se vznášela z velkého šátku,

co jsi měla přes ústa,

dvě vteřiny, kdy se naše čela dotkla.

Odpoledne uběhlo, pak celá noc.

  A víš co..., řekl jsem,

  tys zvedla oči a špitla: Co?

To jsme byli už zase na nádraží

a svítalo.

Od té doby jsem tě neviděl.

Jen v bloku mi zbylo pár čar od tebe

z pivnice, kde jsme seděli.

  Do kavárny bych tě nedostal,

co jsem tě znal,

k obecnému potěšení sis

ráda hrávala na drsnou holku.

Prostě si o tobě čas od času píšu.

  Nevím, jestli to vůbec někdy

byly básně: slova nějak navíc

přidaná k tvému jménu,

té nedostupné ruské řece.