Těžká zkouška

Podívala jsem se mu do očí, uhnul. Hraji tuto hru ráda. Co jiného dělat na nádraží, když čekám na vlak? Vždycky se tu najde dost lidí. Stačí se odvážně podívat do očí a neuhnout pohledem. Nesetkala jsem se s nikým, kdo vydržel déle nežli já. Začíná to být nuda  a vlak nejede. Dojíždím takhle ze školy každý den, ale většinou se mnou jezdí má jediná opravdová kámoška Klára. Teď bohužel lítá někde po doktorech.

Vlak je tady a já nasednu do každodenního blázince. Jsem v kupé ještě s dvěma děduly, řeší včerejší fotbal. A dvě babky vedle mě studují kde je levnější mouka. Otráveně se zvednu a jdu do chodbičky. Mít tu cigarety, tak si jednu dám, ale snažím se nekouřit. Konečně jsem ve svém rodném městě, cestou pozdravím pár známých-většinou bývalí spolužáci.

Doma se potkám s Lukym-Mé o něco málo starší dvojče. „Ségra nevíš kde mám tu modrou bundu?“ „Snažíš se snad sbalit nějakou nevinnou dívku, která ještě neví co jsi zač?“ „Neblbni pospíchám!“ Slyším a pokrčím rameny. „Hm, tak díky za pomoc.“ Zaslechla jsem za sebou ironickou odpověď.

Otevřu ledničku a než stihnu vybrat co zkonzumuji zazvoní mobil. Na displeji telefonu vyloveného z baťohu vidím Klára. „Ahoj Kláro.“ „Čao, tak si představ, že již našli něco na tu moji vyrážku. Prý je to úplně skvělý.“ „Tak to ti moc přeji.“ Zní moje odpověď. Klára spustí další vodopád slov: „No ten doktor říkal, že je .....“ Najednou zaslechnu výkřik Kláry a nějakou ránu. Pak už jen tůtá telefon. Zkouším volat znovu, ale nic. CO TEĎ?

Bezradně stojím a moje fantazie začala pracovat na plné obrátky. Třeba jí upadl mobil a rozbil se. Někdo jí ho vtrhl z ruky-ne to by tam nebyla ta rána. Tak proboha co? Procházím bytem a přemýšlím co dělat. Zavolám k ní domů. Bohužel domu ještě nepřišla, ale její matka mě ujistila, že Kláře řekne ať mi zavolá.

Zvoní telefon a já se k němu nedočkavě rozběhnu: „Prosím?“ „Ahoj Alexo.“ Slyším hlas Klářiny matky přerývaný vzlyky a zneklidním. „Volali mi z nemocnice a Klárka...Porazilo ji auto. „Nééé.“ Vykřiknu a upustím telefonní sluchátko. Chvíli strnule stojím, ale pak se částečně vzpamatuju ze šoku.  „Co je jí?“ „Má...“ Dál se nic nedozvím. Klářina matka popustila své city. Proto z ní ztěží dostanu v jaké nemocnici leží.

Chvíli sedím na pohovce a přemýšlím co se mohlo stát. To přece není pravda, Klára? Ne. Po chvíli se odvážím zavolat do nemocnice. Tuším zlé zprávy. Klára má prý vnitřní krvácení a je v bezvědomí. Dávají jí jen malou šanci...

Ležím na posteli a brečím. Někdo vejde, je to brácha. Všechno už jistě ví, tak proč sem sakra leze? „Vypadni.“ Procedím mezi vzlyky. „Zkus se vypovídat uleví se ti.“ Podá mi bratr odpověď a mě to zarazí. „Fakt věř mi, chci ti pomoct.“ Nevěřím vlastním očím, tedy uším. „Proč.“ „Přeci jen jsi moje sestra.“ Řeknu si co můžu ztratit. Vlastně mám strašnou chuť to někomu říct, i když nahlas to nepřiznám. „Tak jo.“ Vyjde z mých úst a začnu popisovat své pocity.

Ráno opět volám do nemocnice. Jsem již trochu klidnější, ten včerejší rozhovor mě s Lukym neuvěřitelně sblížil. „Prosím?“ Slyším ve sluchátku. „Chci se zeptat na stav Kláry Novotný.“ Odpovím roztřeseným hlasem a můj klid se začíná vytrácet. Je stabilizována, ale stále v bezvědomí. „Děkuji.“ Odpovím a neuvěřitelně se mi uleví.

Skláním se nad nehybným Klářiným tělem a přemýšlím, čím vším pro mě je. Myslím na ni velmi usilovně. „Prosím Kláro musíš přežít.“ Nevěřím, pootevřela oči! Ne já nevěřím, ona to dokázala, zas bude v pořádku. Plna štěstí volám lékaře.

Jedna jediná nehoda a změnila cosi v mém životě. Sblížila jsem se s Lukym. Stala jsem se silnější, než jsem byla a hlavně jsem si uvědomila cenu přátelství. Zašeptám: „Díky Kláro!“ A setřu slzu.