dobrý....hlavně závěry...*
tipan z lipan.:) Mnoo, dobra inspirace pro p. Saudka, otazkou zustava, zda-li ji potrebuje .:) Jinak nejvic zaujaly 4-6 , coz zajiste cisi z me neskonale nepoucenosti, Velka redaktorko .:-) *
do pytle uplně z toho teču....6-8 teda nejvíc...
*t!!!!
Zkus někdy i jiný žánr, pak ti dám určitě tip
V 5.se mi líbí závěr: piju pivo:D
Hm, ležet na leštěném mramoru, být lehce popálena cigaretou, horkým voskem, dostat na zadek nebo si nechat vyrýt ornament do kůže.
Musím uznat, že tohle se s tvými básněmi vůbec nedá srovnat.
tíí
Nejzajímavější je rozhodně to první ... zbytek je až příliš stejný, i když dobrý.
To Pivo mi dostalo. Ale jinak...
OhMyGod, Monty!!! :-)))))) Erotické historky, kde jako hlavní postavy vystupujou Krakonoš Čížek (měl za vás ještě fousy?), Maličký Zeus soudruh Š. a nejmenovaná učitelka s bambulkovým nosíkem a tukovými polštářky v podpaží...
asi chcípnu smíchy :-)))))
Jo... i za nás měl ještě fousy. Ale pak odešel někam do Planý a místo něj přišel Zamrzla, byl dost divnej, jednou si při dílnách zlomil nohu, když se pokoušel zavřít okno a to na něho vypadlo...
Tak já extra pro tebe zkusím ještě něco najít ve svých pamětech...
Když už mi k realizaci nestačily „Vjesolyje kartínky“, začala jsem kreslit a psát komiksy vlastní. Někdy byly mírně sexuální – např. o Machi, která zatouží po Sagvanu Tofim, protože má také velký nos, jede za ním do Prahy, kde mu vnucuje bankovku se slovy: „Tohohle Smetanu dostaneš, když mi uděláš dítě!“, což zároveň znamená „když se mnou budeš mít pohlavní styk“. Tento komiks byl učitelkou zachycen a dostala jsem za něj třídní důtku. Někdy byly mé komiksy násilné, jako „Hostina“, v němž se žáci sedmých a osmých tříd vzbouří, pozabíjejí učitelský sbor plus slabší spolužáky a uvaří si z nich chutné pokrmy. Na jednom obrázku byla zachycena naše ruštinářka Nováková, v obklíčení ozbrojených žáků, kterak zoufale kničí: „Pačemú vy menjá… ja učitělnica růskovo jazyká!“, načež jeden ze vzbouřenců přiloží k jejímu hrdlu kapesní nožík a lakonicky pronese: „Dobře, bude boršč.“ Za tento komiks, který třídní učitelka objevila u spolužáka Pulce, jsem dostala již důtku ředitelskou.
Na naší škole působila učitelka Pasecká, která vyučovala český jazyk nebo něco podobného (nevím to jistě, nás neučila, pouze několikrát suplovala). Byla to asi čtyřicetiletá obrýlená paní, na níž bylo nápadné jen to, že v poměru k tělu měla objemnější nafouklý břich. Petr Kaczor o jednou prohlásil, že je ve třicátém druhém měsíci, což vzbudilo všeobecný smích.
V dobách, kdy jsem končila základní školní docházku, nebyly žádné HUSTLERY ani PENTHOUSY a vůbec tiskoviny podobného typu. Pokud je snad některý rodič vlastnil, převezevši je přes západní hranici pod dvojitým dnem kufru, pečlivě je zamykal. A tak jsme se poslední dny pobytu v osmé třídě nemohli vzájemně kochat oplzlými obrázky a opájet se přitom vlastní dospělostí. Jistá forma náhrady se však přece jen našla. Spolužačka Krupi vlastnila pozoruhodnou nahrávku komické dvojice Kaiser - Lábus, která sexuálními narážkami a obscenitami přímo přetékala. Čert ví, kde k ní přišla; o záznam vysílání Československé televize jistě nešlo. Humorná scénka pojednávala o dívce Alžbětě a chlapci, jehož jméno jsem už zapomněla. Hoch přišel k děvčeti na návštěvu a hráli si na slepou bábu. Alžběta byla slepou bábou a ve svém pátrání po mládenci nahmatala cosi zvláštního.
„Je to jako nudle...“
„To není nudle, Alžběto...“
Nakonec hoch pravil, že jí přišel vrátit knížky, Alžběta začala sténat „ach ano, vracej mi knížky“ - a v tu chvíli vstoupila do třídy učitelka Kovářová. Krupi se vrhla po magnetofonu jako útočící gepard a stačila jej vypnout dříve, než mohla Kovářka cokoli zaslechnout. Bylo by to asi jedno, i kdyby zaslechla. Vysvědčení byla už napsaná a učitelé na kaprice odcházejících osmáků dávno rezignovali. Kromě toho se domnívám, že naše planoucí zraky a růžové tváře minimálně napovídaly, že jsme se kolem magnetofonu neseskupili proto, abychom poslouchali symfonické básně Bedřicha Smetany.
V dobách, kdy byla vedoucí silou ve společnosti komunistická strana, nebylo ovšem přijímání ke studiu závislé pouze na školních výsledcích a reálných dispozicích žáka. Kdo chtěl být pracujícím inteligentem, musel dostat od školy dobrý posudek - a to bylo v mém případě prakticky nemožné. Veřejně jsem prohlašovala, že poslouchám Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky, odmítala jsem nosit pionýrský kroj, dělala jsem si legraci při pohřbech sovětských pohlavárů - při funuse toho posledního, tuším že to byl Černěnko, jsem se dokonce sázela, jak dlouho vydrží naživu jeho nástupce, na pietní akt jsem si přinesla vejce a na krku se mi klimbal růženec.
Pokud jde o to vejce, možná vám to připadá trochu přitažené za vlasy, ale je to skutečně tak, jak říkám. Stalo se to během oslav osvobození naší vlasti Rudou armádou; vzhledem k tomu, že se pietní akt měl odehrát až po polední přestávce, vynechala jsem oběd v družině a zaskočila domů pro vajíčko. Přišlo mi to jako geniální vtip, protože na aktu měl žvanit nějaký ruský generál. Při pohledu na syrové vejce samozřejmě každého napadne, že jím chce majitel po Rusákovi mrštit, ale to jsem právě nechtěla. Chtěla jsem pouze vyvolat napětí z možného a frustrovat tak naši skupinovou vedoucí, která hltala režim a neustále pobíhala v kroji, na kterém cinkaly metály, takže vypadala jako prsatý Brežněv. A tak jsem přišla na akt, v civilu, a po celou dobu si pohazovala vajíčkem z jedné ruky do druhé. Skupinová vedoucí dostala téměř infarkt a svazácká vyznamenání na hrudi se jí chvěla jako listoví osiky. Bez následků se to neobešlo, ale za tu srandu mi to stálo. Kdo miloval socialismus, musel být potrestán - a ona ho žrala plnou hubou.
Při jedné podobné akci se její ideové žroutství projevilo rozkošným způsobem. Tehdy nás také nahnali do parku, kde byl čerstvě odhalen nějaký památník na počest komunistů, kteří byli umučeni za války. Nudné projevy straníků nás příšerně otravovaly, a tak jsme se všemožně snažili zabavit se po svém. Machi v polovině proslovu tajemníka OV KSČ sejmula svůj pionýrský šátek a počala s ním dovádět. Nejprve si jej uvázala na babku a předváděla stařenu, pak si jím zakryla oko a byla na chvíli pirátem; dál se nedostala, neboť přiběhla zchvácená skupinová vedoucí, vytrhla jí šátek z ruky a začala jím Machi švihat do hlavy a hystericky ječet:
„Tolik generací za prolévalo krev, abyste mohli nosit tento šátek, a vy... vy jste jej zneuctili!“
Při této flagelantské produkci jsem se téměř pomočila smíchy, což mi skupinová vedoucí dozajista neopomenula připočíst k seznamu smrtelných hříchů.
už dooooost!!!! ty mě zničíš... lásko, smím znát tvé příjmení za svobodna? zeptám se na tě maminky ;o)))))
jak vona se sakra ta skupinářka... Havlíčková!!! měla oblíbenou moji kamarádku PavluHavlu a ta zas měla oblíbenu mne, i jsme s Pavlou vymetaly všelijaké šátkařské akce jako úlevky z vyučování... Jednou jsme byly vybrány k postávání na náměstí v ČB, už ani nevím proč, pamatuju si jen, že mi byly děsně k smíchu obrovské transparenty kolem celého náměstí, hlásající že LENIN ŽIL, ŽIJE, BUDE ŽÍT! Jsem si ho představila jako činorodého zombíka ;o))))
Maminka ti ovšem nejspíš zakáže se mnou virtuelně komunikovat! :o)))
Taky jsem s ní měla jeden veselý výstup, no... možná ne jeden... možná jich bylo víc... já byla holt nezvladatelnej žák...:o)))
Za svobodna jsem se jmenovala
Mandelíčková... :o)
naštěstí si do komunikace s maminkou vzájemně nekecáme, neboť udržujeme průměrnou vzdálenost 90 km.. ale v neděli tam jedu ;o))))
jen povídej, přeháněj ;-))))) neprásknu to na tebe
Udržuji se svou matkou naprosto stejnou distanc...:o)))
Není to tak horký, akorát si vybavuju, jak mi nařídila, ať sundám z krku růženec a já jsem jí na to řekla, že podle Ústavy máme svobodu vyznání... nějak jí to naštvalo a chtěla mi ho servat násilím... nepovedlo se. :o)
Jinak nic extra, takový to odmlouvání a remcání a tak...:o)
Jo ale hodně dobrá byla historka s Marií Novákovou, měla nás na němčinu a učila nás nějaký přísloví, a jedno z nich bylo "jsem tak špatný, že by si ode mne pes kůrku nevzal" a jedna holka z áčka (jsme měli nějak hodinu společně) jí na to řekla "to je pravda", načež se Maruška rozplakala a šla si stěžovat do jídelny tvý máti, která byla v áčku třídní, a tvoje máti jí řekla: "To máš z toho, Marie, že jsi na ně tak měkká! To si na tebe pak dovolujou!". :o)
:-))))) jojo, máti je tvrďačka! doufám, že nejsem po ní ;o)))
Jo, byla tvrďačka. Ona a Štěchová. Jestlipak Štěchová ještě žije? A ta zástupkyně ředitele, Růženka, co nám říkala "i vy moji kozlíci", ta už bude stará jako Metuzalém, jestli teda ještě není na pravdě Boží.
Taky vám Růženka říkala "i vy moji kozlíci"? :o)))
Štětinka, ta mě milovala, kvůli bioolympiádě ;o))) já myslím, že je živá a zdravá... Jo, Růženka - nebyla to Brabcová? ta mi přišla vždycky jak Štěpánka Haničincová... :-))))))
Jo, Brabcová, vypadlo mi jméno... Mě nepřišla jako Štěpánka Haničincová, Štěpánka CHLASTALA!!! --- já už ani nevím, jako kdo mi přišla... ale říkala nám "kozlíci", to mi utkvělo... měli jsme jí na ty ruční práce... chodili jsme s ní plít před školu... takovejma malejma hrabičkama jsme vyrvávali ten plevel mezi betonem...
Monty, tvoje historky by zasloužily výběr! :-))))
Kvůli nim si to dávám do oblíbených, abych si to mohl znovu přečíst a nemusel jsem hledat. Málem jsem se počůral smíchy
:-)))
| MONTY! :)))))))! |
inu, drsná holka, no...
Jo, Machi BYLA drsná holka... no teď už pravda trochu změkla, co má může a děcko... ale i tak je pořád o něco drsnější, než je v kraji zvykem. Cituji:
V posedlosti po údech byla v tomto věku nejdále již zmiňovaná žákyně Machová, zvaná Machi. Často mi líčila, jak se jí při pohledu na muže vybavuje penis. Žádala jsem ji o podrobnější popis, a tak, když jsme jednou seděly v šatně, kolem které právě procházel hlouček osmáků, vedený učitelem Čížkem, hodila jsem k jejich skupince rukou a zeptala se:
„A co si představuješ teď?“
„Jednoho velkýho a houf malejch,“ odvětila Machi lakonicky, čímž vstoupila do historie.
Další nezapomenutelnou příhodu jsem zažila při jedné návštěvě, kdy mi Machi nejprve položila záludný dotaz, totiž jestli chci vidět Harapese. Nečekala jsem, že otevře šatník a z něj vyskočí baleťák, ale to, co následovalo, mne naprosto uzemnilo. Machi vzala jablko, vložila si je do punčocháčů, přesněji do míst, kde se setkávají horní části stehen, a ustrnula v pozici, která se vzdáleně podobala figuře z Labutího jezera. O pár let později svou show rozšířila o ostravskou klobásu, klimbající ze zipu u kalhot, což už s Harapesem pochopitelně nemělo nic společného. Jak by řekla Božena Němcová, obraz její je otisknut v duši mé s veškerou svojí barvitostí, a pokud zdráva budu, potud bude žít v ní.
Machi také často snila o tom, co by provedla, kdyby vlastnila kouzelný prsten, jaký měla svého času televizní princezna Arabela. Na rozdíl od ní by ale neměnila psy na Menšíky nebo sama sebe na mouchu, ale přála si, aby uprostřed hodiny českého jazyka přišel do třídy ředitel školy, svlékl naši třídní učitelku Kovářovou a přímo na katedře s ní praktikoval pohlavní styk. Její nadšení jsem příliš nesdílela – třídní učitelka Kovářová měla dobrých dvacet kilo nadváhy a ředitel školy byl sice milý, nicméně již postarší mužík. (Ostatně ani ve věku pozdějším mne pornokazety označené slůvkem „bizarr“ nijak nelákaly, po pravdě řečeno, nelákaly mne totiž žádné, s výjimkou krátkého časového údobí, kdy mi bylo asi tak čtrnáct a tehdejší přítel mé matky si pořídil – za komančů vzácný – videopřehrávač.
...
V posledních dvou letech základní školy byla mou největší kamarádkou Machi – ano, ta, co tak pěkně uměla napodobovat Vlastimila Harapese – neboť měla nejblíže k mým vlastním potrhlostem. Společně jsme jednou navštívily spolužačku Helenu, která bydlela v rodinném domku v centru města. Pochopitelně jsme v té době netrávily volný čas hraním s panenkami nebo na paní učitelku. Vědomy si své početní převahy, přiměly jsme Helenu ke hře na znásilnění. Princip hry byl následující: Helena, v maminčině paruce a černých brýlích představovala zahraniční turistku, která navštívila jakousi méně civilizovanou zemi. Prakticky okamžitě po jejím příletu se na ni vrhli dva útočníci (Machi a já), srazili ji na zem, svlékli (křičela sice „Kalhotky ne! Kalhotky NE!“, ale Machi se natolik identifikovala s rolí, že jí je za mého přispění nakonec stejně stáhla) a znásilnili. Ve skutečnosti jsme jí po svléknutí pouze hrubě nadávaly, ostatně znásilnit ji tak jako tak nebylo čím – vlastní údy jsme neměly, vibrátory se tehdy v socialistických obchodech neprodávaly a násada od koštěte je přece jen příliš brutální.
Tělesné zneužití nezůstalo bez následků. Vycpaly jsme Heleně šaty a namísto pohlavních násilníků se z nás stali lékaři, kteří se chystají přivést na svět dítě. Ubohá Helena musela řvát a svíjet se na zemi, zatímco my jí držely nohy a zpoza stehen jsme střídavě vykřikovaly: „Tlačte, maminko!“ nebo „Výborně, už vidím hlavičku!“ Celá hra skončila šťastným porodem plyšového medvídka a byl nejvyšší čas odejít domů, protože se juž připozdívalo. Později mi Machi prozradila, že při jedné návštěvě u Heleny, kde jsem nebyla osobně přítomna, našla u gramofonu odložené použité vložky. Mínila jsem, že je to nefér, měla mi to říci dříve a já mohla během znásilnění nenápadně nakouknout ke gramofonu, zda tam ještě jsou. Při každé další návštěvě jsme je pak svědomitě hledaly, ale u gramofonu byly pokaždé jen dlouhohrající desky Arnošta Pátka a Vítězslava Vávry.
No mne nejvíc zaujala divoká maska psa, ale byla bych rozhodně spíš pro masku divokého psa, protože třeba divoká maska pekinéze... nic moc.
Taky mne zaráží absence výběru. Takže...
Cirillo... k té klobáse... moje kamarádka Machi si takto v dětských letech vkládala do poklopce ostravskou klobásu. Jednou jsme společně cestou ze školy viděly nahého vojáčka v okně svobodárny. A o něco později jsme se nechaly ožrat třema padesátiletejma chlapíkama na koupališti v Košíně, Machi jednomu ukradla Stetson, a když jsme pak před nima ujížděly v noci na kole, Machi sebou několikrát flákla a odřela si ruce až po lokty...
Cirilla: :)))
maková šištice... ty jsi fakt vůl :)))
ale pobavíš zaručeně - proto to děláš, že jo...? :)))
Divoký fetiš je opravdu zajímavý literární počin, který se jen tak nevidí a bezesporu zasluhuje naši pozornost a to v mnoha ohledech. Číslo jedna je naprostá perla. Ale abych to nerozmazával, dávám Tip.
jako vždy skvělý, Adonisku tipuji
líbí se mi písečná bouře v Maroku a maková šištice...
:-))))))))))
to tady chybělo...
Trochu moc torpédoborců a melounů, jinak v poho, tip :o)
ad1) to už si někde psal, Adonisi.
Neopakuj se. Vlož si do úst morvskou klobásu. Do ruky uchop napěněný půllitr. Debatuj s přáteli. Pozoruj politické dění. Komentuj ho.
:o) Tak nakonec došlo i na sádlo/máslo...
A jako luk bude tvá vytouŽENA' vždy jedině PROHNUTÁ...
Musím uznat, že je to nejspíš nejkvalitnější erotická próza jakou jsem kdy četl (pozor! málo čtu! :o), tudíž Ť.
A na druhý pohled se mi ta miniaturová forma strašně líbá. :o)
Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Písmák