Nespavost

Nespavost

     V jednom filmu zazněla věta: „Když trpíte nespavostí, nikdy pořádně neusnete a nikdy se pořádně neprobudíte“. A nikdy tuhle pravdu neoceníte, dodávám jen,  pokud se neocitnete v situaci, kdy ji pocítíte na vlastní kůži.

     Slečno Insomnie, nesetkali jsme se už někdy? Ano, už jsem s vámi měla tu čest. Naposledy minulý týden. Už pět nocí jsem nespala. Uléhala jsem s hrůzou, že se mi znovu nepodaří usnout a vstávala s odpornou nevolností . Nevolnost se každé ráno zhoršovala, přímo úměrně spánkovému dluhu.

     Ležíte. Cítíte dotěrnou potřebu obrátit se na druhý bok, ale víte, že to nesmíte udělat. Protože pak se budete převalovat celou noc. S postupem noci vaše vůle slábne, potřebujete měnit polohu, tak ji měníte. Nemůžete číst ani psát, protože vám slzí oči, kdykoli se pokusíte rozsvítit světlo. Nikdy jste se necítili osamělejší, bezmocnější a nešťastnější. Je vám zle. Při pohledu na hodiny si přejete jediné. Nezbláznit se při představě, že se situace nezlepší. Snažíte se nemyslet na všechny ostré předměty, které by byly po ruce, kdybyste šílenství už nedokázali vzdorovat. Nůžky, nože, žiletky...

     Ve dne to není o nic lepší. Vaše tělo funguje, jen se zpomaluje společně s myšlením. Když se vás někdo na něco zeptá, chcete mu dopovědět, jenže si nedokážete uspořádat v hlavě smysl jeho slov. Držíte hrot tužky těsně nad povrchem papíru a nemůžete si vzpomenout, co jste chtěli napsat. Řidič autobusu vás téměř přivře do zadních dveří, protože jste se na prvním schodě z ničeho nic zastavili. Nedostatek spánku se postupně začne projevovat všude. Každou chvíli se vám hrůzou sevře žaludek, bez zjevného důvodu. Cítíte nepopsatelnou úzkost.

     Pátá noc bez pořádného spánku. Zírala jsem na fosforeskující ručičky budíku. Ukazovaly dvě hodiny a třicet minut. Zítřek už byl dneškem a dnešek včerejškem. Vlastně mi bylo jedno, kolik je hodin. Můj čas už pár dní a nocí plynul pomaleji. Jako bych nespala týdny. Posadila jsem se na posteli, ujistila jsem se, že vnitřnosti trávicího traktu jsou na svém místě, a vstala. Z komory jsem vzala láhev vína, kterou jsem si šetřila na okamžik absolutního zoufalství. S pocitem, že horší už to být nemůže, jsem vyndala ze šuplíku vývrtku. Navlékla jsem si župan, vývrtku spolu s klíčem dala do kapsy a šla do zahrady. Usadila jsem se na lavičku a pustila se do pití. Litr vína mi nedokázal dlouho vzdorovat. Pár dní jsem nic pořádného nejedla, opila jsem se rychle a jednoduše.

„Dala bych si cigáro,“ zamumlala jsem.

„Ale ty nekouříš,“ ozvalo se ze tmy, která pohlcovala protější lavičku. Naklonila jsem se dopředu a snažila se zaostřit. Ve tmě se začala rýsovat menší postava. Napadlo mě, že bych se měla začít bát a co nejrychleji zmizet, ale únava a opilost mi zastiňovaly zdravý rozum.

„To je fakt. Jak to víš?“

„Vím o tobě dost. I když někdy se v tobě nevyznám.“

Snažila jsem se podívat se jí nebo jemu do očí. Nešlo to.

„Jseš moje halucinace? Moje zhmotněný horší já? Můj čert? To už tu bylo.“

Najednou jsem vzadu na krku ucítila něco chladného. Neznámá postava už neseděla na lavičce, ale stála za mnou a začínala mi přejíždět po vlasech hlavní revolveru. Knihy a filmy nelhaly. Každé místo, kterého se zbraň dotkla, ovanul chlad s příměsí smrtícího vzrušení. Oči, nos, uši, tváře...

„Jen mi pověz,“ šeptala mi postava do levého ucha, „copak už jsi někdy měla halucinace, když jsi se opila?“

„Ne,“ přiznala jsem a pokusila se otočit. Postava mi pomocí revolveru vrátila hlavu do původní polohy. Zahlédla jsem jen okraj černé kapuce.

„A měla jsi někdy halucinace z nespavosti?“

„Ne.“

„Takže halucinace asi nebudu.“

Ucítila jsem, že postava odtáhla zbraň od mojí hlavy a rychle jsem se otočila. Za mnou nikdo nestál. Otočila jsem se zpátky. Postava seděla znovu na lavičce, která se přesunula přímo před moji. Dotýkali jsme se koleny. Postava se ke mně naklonila, ale z její kapuce vyhlížela pořád jen tma.

„Nemáš někdy pocit, že tohle noční trápení by se dalo dost jednoduše ukončit?“ zeptala se postava a namířila mi hlaveň revolveru přímo doprostřed čela.

„Párkrát.“

„A kolikrát už jsi měla v ruce nůž? Nebo kus skla. Kolikrát už jsi to opravdu chtěla udělat?“

„Nikdy.“

„Proč, sakra?!“ zakřičela postava a přitiskla mi zbraň na kůži, „Víš, že bys konečně usnula!“

„Vím,“ řekla jsem klidně a v kapse županu jsem nahmatala vývrtku. Pevně jsem ji uchopila.

„Nechápeš, jak by se mi ulevilo?!“ vykřikla postava  a strhla si kapuci. Tvář, kterou jsem spatřila, mě nepřekvapila. Dívala jsem se sama na sebe. Vytáhla jsem vývrtku a bodla ji své dvojnici do břicha.

„Tak unavená zase nejsem.“

Když dopadla na zem, chvíli se třásla a pak se rozplynula. I se svou zbraní.

     Cestou zpátky do bytu jsem přemýšlela o tom, co se právě stalo. Třeba už jsem na tom tak zle, že mám opravdu halucinace z nedostatku spánku. Potřebovala jsem se jen ujistit, že se věci vrátí k normálu? Potřebovala jsem v sobě zabít pochyby, abych mohla zase v klidu usnout? Nebo už spím? Spím a zdá se mi o tom, jak by to mohlo dopadnout, když se neuklidním a nezačnu se starat o vlastní zdraví?

     Jediné, čím jsem si jistá, je moje ranní probuzení. Znovu jsem se probudila s pocitem, že jsem vlastně vůbec neusnula. Ale když jsem si ochladila obličej ledovou vodou, došlo mi, co se tu noc změnilo. Zmizel strach. Strach z toho, že večer musím jít znovu spát. Přestala jsem se bát, že neusnu. Naplnil mě klid.