Neboť mrtví cestují rychle

“Že já vždycky všem naletím!” zoufale zadrkotal mrtvý zuby.

“Nový světadíl!” vykřikoval. “Neomezené možnosti!” “Spousta příležitostí! Možnost začít znova! Hovno!”

Oběma rukama objímal nevelký černý soudek. Moře už bylo opět mírné a líně jej pohupovalo. Všude kolem se vznášely kusy dřeva, zlomený stožár, prkna z paluby, oblečení, sudy s vodou a nasoleným masem a mrtvoly námořníků s napuchlou tváří a očima široce rozevřenýma hrůzou. Stačilo deset minut a z lodi nezbylo nic.

Mrtvý se snažil vylézt na soudek. Po pátém pokusu to vzdal.

Vždycky naletím. A nikdy se mi nic nedaří. Já to tušil, měl jsem zůstat doma, pospávat po hřbitovech a pojídat nemluvňátka . Co mi tam chybělo?

Najednou zmizel pod hladinou. Nebyl dobrý plavec. A navíc mu žralok cupoval nohu. Mrtvý kolem sebe máchal rukama, divoce se zmítal, zběsile kopal druhou nohou a snažil se žraloka zasáhnout. Konečně se mu podařilo chytit jej za velkou hřbetní ploutev. Otevřel hubu, což si mohl dovolit, protože nedýchal a pořádně se do ploutve zakousnul. Ozvalo se dvojí chrupnutí. Žralok s mrtvolovou nohou v čelistech zmizel do hlubiny. A mrtvola s žraločí ploutví v puse plaval na hladinu. Vyflusnul ploutev a rozkašlal se. Doplácal se k poblíž plavajícímu sudu. Dokonce se mu podařilo se na něj vydrápat. Zkontroloval nohu. Moc z ní nezbylo. Jen kus stehna, navíc rozmašírovaného, s cáry visícího masa.

“Hm…tak tohleto je žralok. Člověk se pořád učí.” pomyslel si mrtvý a zavřel oči. Usínal. Oceán ho kolébal, téměř láskyplně. Byl jen on a nekonečná temná šedá masa vody. A velký černý sud s nápisem RUM.

*

“Kapitáne! Trosečník na levoboku!”

“Pane bože! Ten ale vypadá! A ten smrad! Felčare? Žije vůbec?”

“Podívejte se na něj! Už hnije. Noha pryč. Nedejchá. Ten je v pánu už hezkých pár dní.”

“Ale ne, pohnul se!”

“Ale nedejchá!”

“Pohnul se kruci, dyť to vidím. Chce něco říct! Něco mumlá!”

“Pane jo, dyť von je namol! Musel vypít celej sud!”

“Šťastlivec…”

“Cákněte na něho vodu, a hoďte ho dolů, esli přežije, může se hodit.”

“Rozkaz kapitáne!”

*

Těžce rozlepil oči. Matně vzpomínal na ty dny- příšerné vedro ve dne, mráz v noci, sůl, všude samá sůl. A sud rumu. Br.

Rozhlédl se. Byl v podpalubí lodi. A ne sám. Čtyřicet mladých mužů, s kůží černou jako noc. Připoutáni jediným dlouhým řetězem k sobě. Zahleděl se do těch hlubokých černých očí, tak smutných a vědomých si svého osudu, přesto krásných a plných pochopení. Naklonil se k černochovi, zakousnul se a lačně chlemtal jeho horkou krev. Konečně přebil tu chuť soli a rumu.

“Hm…a tohleto bude asi černoch,” pomyslel si.

Nakonec přece nebude tak zle.

Otrok sedící vedle se na něj dost podivně díval. Napadlo ho, že má asi hlad a nabídl mu kousek masa. Nevzal si a pořád se tak divně koukal a tak mu vyškubl nohu, aby měl jiné starosti a dal pokoj.

Nasadil si ji. Padnula mu. Byla sice černá a o pár centimetrů delší, ale to se nedá nic dělat. Nikdo není dokonalý.

Už jedu, Ameriko!