Nic neříkej a líbej mě

                Ten příběh mi vykládal přítel Standa, se kteým jsem se jedno období pravidelně potkával na kopci zvaném Zvičina nedaleko Dvora Králové. Oba jsme jezdili sami a tak jsme dole čekali, kdo nás vezme nahoru, abychom si dojeli pro auta. Byl krásný den a protože jsme nikam nechvátali, zasedli jsme po uložení kluzáků na auta do Raisovy chaty na kafe. Slovo dalo slovo a přes úvod, že se rozvedl, začal pojednou vzpomínat na nějakou Hanku.

                Po rozvodu jsem se bezcílně a sám potuloval městem, nic mě nebavilo a tak jsem střídal hospody, kina, až jsem jednou skončil v divadle. Protože kus, který hráli, svým textem daleko pokulhával za výkony herců, věnoval jsem větší pozornost hledišti a přítomným dámám. Rychle mě zaujaly dvě pěkné ženy a tak jsem se hned o přestávce přitočil do fronty na colu těsně za ně. Prohodil jsem pár poznámek, zdálo se, že jsem je zaujal a tak občerstvení proběhlo ve trojici. Po představení jsem pak na ně počkal a pozval je na sklenku vína. Ne že by mi to bylo vyšlo tak, jak jsem si ten večer představoval, ale přece jen jedna z nich, Hanka, přijala pozvání na výlet do přírody. Jen tak se projít po Ještědu a podívat se na přírodní krásy. Její přítelkyni Jitce se však výlet nelíbil a zjevně Hanku odrazovala.

                Druhý den ráno jsem naložil kluzák na auto a hurá za Hankou. Stála na rohu ulice, oděná zvláštním zpùsobem. Napadlo mě, tak se ženy neoblékají, ale budiž, jedeme do přírody. Protože nejsem zvyklý o svém koníčku vykládat, na její otázku ¨co to vezeš nahoře na autě?¨ jsem odpověděl: ¨Koberec ve futrálu, pro přítele v Liberci.¨

                Něco jsem si ještě potřeboval odzkoušet na kluzáku, tak jsem zastavil na Vlčetíně a sdělil Hance, že jsme na místě. Trochu naivně a nechápavě se na mě dívala, když jsem místo k nejbližšímu stavení zamířil k lesíku a otázala se: “V tom koberci jsou trubky?”¨Nezbývalo jí ale než mě lesní cestou následovat a spokojit se s poznámkou, že to je proto, aby se ten nový koberec neohnul a konce se neválely v blátě. Docupitala za mnou a když jsem rozevřel obal, pronesla: ¨ To není koberec, s tím se asi létá.¨

                Stála nade mnou a bez jediného slova sledovala moje přípravy. Stála jako Sfinga na jednom místě, jako by ji vyřezal. Přesto se mi zdálo, že se celá chvěje. Věnoval jsem se však stavění a úpravě kluzáku.Potom jsem sletěl dolù a ona tam stále stála jako solný sloup. Vrátil jsem se zpět ke druhému startu, vzal jsem ji kolem ramen a ptám se: Tak co? Neodpověděla, odtáhla se a tak jsem s pokrčením ramen sletěl znovu dolů a začal balit. Kouknu nahoru, seděla na bobku, ruce zkřížené přes ramena, hlavu na kolenou. Napadlo mě, že jsem to přehnal a tak jsem sbalil a šel pro ni. Když jsem k ní přišel, potichu vstala a mlčky si sedla do auta. Na moje poznámky a snahu o obveselení nereagovala. Jen na dotaz ¨ Jede se na Ještěd?¨ kývla hlavou.

                Zůstávala stále nesmírně chladná a tak jsem si čím dál víc myslel, že to asi byla pitomost ji pozvat. Napadlo mě, jestli není nějaká divná, dokonce jsem se jí několikrát ptal, jestli jí není zima, protože se stále chvěla. Dorazili jsme nahoru na Rašovku, stále mě doprovázela jako stín. Před startem jsem k ní přistoupil a říkám:¨Dáš mi alespoň polibek pro štěstí? ¨ Zcela chladně bez jediného vstřícného kroku stála. Když jsem ji ale k sobě přitiskl, pochopil jsem, že je celá rozechvělá,¨jen ji dorazit¨. Sletěl jsem dolů a rychle hledal spoj pro ni nahoru. Vycítil jsem šanci.

                Ale jakou šanci. Uviděl jsem ji sedět u auta, dívala se do země, nic neříkala. Nasedla, jeli jsme zpět k Šámalce. Po očku jsem ji sledoval, stále se chvěla. Odbočil jsem mimo cestu, neřekla nic. Vzal jsem ji kolem ramen, tupě se dívala do dáli. Nesmyslná situace. Pak jsem se odhodlal ji obejmout. Měl jsem pocit, že líbám malé děvčátko. Zarazil jsem se. Pak řekla jedinou souvislou větu celého napjatého odpoledne: ¨Nic neříkej a líbej mě.¨

                Sama se začala svlékat.

                Když bylo po všem, potichu se oblékla, jen boty si nevzala, schoulila se na sedadlo, nohy přitáhla k hlavě, hlavu sklonila na kolena. V této poloze přežila jak naložení kluzáku pod Rašovkou, tak i zpáteční cestu. Na moje pokusy komunikovat nereagovala. Místo polibku na rozloučenou prostě utekla.

                A pak jste se už neviděli, usoudil jsem a zároveň se zeptal.

                Několikrát jsem jí volal do práce, byl u ní doma, neotevírala. Když jsem jednou zvonil, přišla otevřít její přítelkyně Jitka. S kamennou tváří mi sdělila, že si mé další návštěvy nepřejí, že bude Hanka chovat a že z našeho přátelství pro mě nevyplývají žádné závazky. Pak mi zabouchla dveře před nosem. Zalapal jsem po dechu a zdrceně odešel.

                Po devíti měsících se narodil Robert. Hanka s Jitkou dodnes žijí spolu a vychovávají ho.

                Dosti netaktně jsem poznamenal: A co ti vlastně chybí, co tě na tom trápí? Standa se na mě podíval, zavrtěl hlavou a prohlásil: Co mě na tom trápí? To, že jsem byl zneužit jako plemennej bejk, příteli.