Kolotoč.

         Sedím na kolotoči a říkám si, jak líně se točí. Přitom se musím pevně držet, abych se nespustil se zdánlivým větrem. Každý den se točím, protože mi tady ve vzduchu a za pohybu není tak špatně jako dole na zemi. Celá konstrukce se klepe, ale já chci víc. Čím rychleji letím, tím větší klid mám. Je to jako pád do bezedné studny. Zdá se mi, že líně plynu.

         Kamilo. Všechno je jiné než se zdá.

         Včera večer mi řekla, že se jí nelíbím a nikdy jsem jí nepřitahoval, ale že by se se mnou ráda vyspala. Takhle přímo, s lehkým zarděním, které ovšem v tom šeru nebylo vidět. Napadlo mě, že bych jí měl říct pravdu. Jenže tady na kolotoči je to jedno. Jsem tu od rána a celý den a nemohu přijít na to, co jí mám odpovědět.

         Kamilo. Čemu mám věřit?

Věř si.

Klamu sám sebe.

Z lásky.

K čemu?

K životu.

         Miluji život. To je pravda. Proto mám rád kolotoče. Zdá se mi, že je tu přítomnější, skoro bych se ho mohl dotknout. Ovšem je to jen zdání. Stejně jako ten vítr. Dole se nepohne ani list. Jenže já nejsem tam dole. Jsem tu a tady fouká.

         Kamilo. Vidím dopředu a do stran, ale nikdy tam, kde jsem. Nevidím na sebe.

Nejsi středem.

Vše co je, je kolem, musím být uprostřed.

Máš rád zklamání.

Toužím po něm. Ale rád ho nemám.

Nevybereš si.

         Teď už je pozdě, to ano. Včerejšek je jako z filmu u kterého si nepamatuji pointu, protože jsem byl až moc uvnitř, a není způsob, jakým zjistit co by se stalo. Možná jsem udělal chybu.

         Letím se slzami v očích, snažím se nevypadnout. Dokola si přehrávám celý rozhovor, pokaždé přidám další detail. Šeříky ve vzduchu, necudné červenání, rozpaky, pot na nehtech. Slova. Slova jako včera večer. A právě tady, na třesoucím se kolotoči jsem jim uvěřil.

         Kamilo. Vše je tak, jak má být.