Trochu mimózní zápis ze dne 12. 6. 2003

Bylo nebylo, říkává se, a nevěříme více

než rtuti teploměru. Tohle není vážně.

Jak kachny se kolébáme, svět je prý

barevný. Jsi lampa petrolejová, čadíš,

řasy opaluješ, trochu páchneš, ale

světlo, světlo, byť skomíravé, to ano,

to vydáváš. Ať bylo, nebylo, všichni

začínali jsme jako dítě. Zázraky nových

očí. Můj pejsek zkoprněle, s hlavou

na straně, zírá poprvé na žábu. A mi

na chvíli půjčil svůj pohled. Co dělá

tady uprostřed sídliště, pod jednou

z tisíců těch jezdících rakví? V těchto

úmorných vedrech. Na spánku mi

žíla tepe. Poprvé vnímám, že jsem

smrtelná. Píšu překrásné dopisy

plné vášně, jak Ginsbergovo Kvílení

těm, co mám ráda. Taky svým dětem.

Má dcera se smyslem pro pořádek

dopisy přečte, roztrhá, do záchodu

spláchne. Nemá jedinou účtenku

gardenku z tanečních, první dopis

od chlapce, dopisy od mámy své.

Takové pragmatické dítě. Ale dnes

bábu vyvezli k vodě a na pivo. Doma

to vypadá k nebydlení. Stejně jsem

nenašla plavky. Ještě jsem asi v zimě.

A vnučka tolik voněla, a před všemi

drbnami se na bábu smála. Heč! Héééč.

Zaplatila jsem dluhy kolegyním, včera

jsem přišla bez peněz do práce. Tak

dnes jsem pro změnu přišla bez brýlí.

Nosila jsem Miluščiny, z tržnice. Jak

mě bolí oči. A někde u Padurbic

bomba na kolejích, naříznuté koleje.

Tam jezdívá můj synek. Jak je štěstí

vratké. Mlčte, obsese. Když kolem

houkají sanitky, volám všem svým

dětem, jestli jsou v pořádku. I tomu,

který je právě v České Třebové. Mám

tolerantní děti. Jen se usmívají. A

hádáme se kolem dokola o EU. Taky

vnučka plavala v rybníce. Prý se chová

jako její babička. Nejdřív jenom hekne

a pak výská. Vždycky mě překvapí

že mě mé děti vnímají, v takových

drobnostech, jako je zatajený dech.

Podupávání nohou, když se raduji.

Jsem petrolejová lampa. Trochu čadím

trochu páchnu, ale ještě hořím a svítím.

Bylo, nebylo, stalo se. V ulicích