Tchýně

   Na zahrádce u její matky sedí kolem ohniště s manželem, její dvě děti skotačej kolem, její matka vypadá spokojená, její manžel Kryštof má na sobě jenom krátké trenýrky a jak sedí na trávě, vercajk má skoro venku. Zuzana to vidí, ale neřekne nic, matka to taky vidí, asi by se ráda zatvářila pohoršeně, myslí si Zuzana, povzbudivě se na ni usměje, přece si už nemusej před sebou na nic hrát, jako že chlapi mezi nohama nic nemaj, není už malá. Matka se neusměje, ale neřekne nic.

   Zuzana porodí krásného chlapce, matka zorganizovala zájezd do Německa, někdo jí odpadl a tak vyzvala zeťáka Kryštofa, ať jede s ní. Ten hodně váhá, co když Zuzanu pustěj z porodnice domů. „Tak brzo mě nepustěj, přemlouvá ho Zuzana, je to jen na dva dny, to stihneš."

   Tchýně a Kryštof mají manželské postele, Kryštof je v posteli první. Zuzanina matka mu sáhne mezi nohy. Postaví se mu, oba to vidí.

„Nebudu s tebou spát,“ říká Kryštof.

„Budou to jenom dvě minuty,“ žebroní tchýně.

„Nebudou, miluju Zuzanu.“

„Jsi jenom o patnáct let mladší,“ plazí se.

„Bylo by to stejný, i kdybys byla mladší než já.“ Otočil se ke zdi a spal.

   Vrátili se, Zuzanu pustili z porodnice dříve, než čekali, byla v domě svojí matky, Kryštof neřekl nic, ani později. Jenom ty rodinné vztahy už nebyly tak vřelé, to si Zuzana nemohla nevšimnout. Když měl přijít Kryštof, vrátka bývala zamčená. Zrovna se slavily narozeniny paní tchýně. Kryštof zazvonil, neslyšeli ho, nikdo nepřišel, položil květinu na popelnici a do toho domu už nikdy nepřišel.

„Moh si přelézt branku,“ zlobila se Zuzana. Nemohla pochopit, že ji tam uvnitř nechal samotnou.