Nevíte prosim vás, jak se dostanu ven z nádraží?

Petr stojí na náměstí u staré sochy světce, na sobě červený svetr,  vypadá nervózně.

Taky že je.

Za pět minut má totiž takzvané rande naslepo, což je někdy považováno za velmi dobrodružné. Dá se o tom taky dlouho tlachat u piva s kámošema a vypadat světácky- tato vyhlídka se Petrovi zamlouvá- nebo to vyprávět na večírku prsaté Markéty, která se bude hihňat, což se Petrovi líbí možná ještě víc.

Čas setkání se blíží.

Petrovy dlaně jsou už úplně zpocené. Sám se sebou není vůbec spokojený.

Nevypadám ani jako svůdník, ani jako milovník - ani jako James Dean ani jako David Beckham.

Uplynulo pět minut a dívka nikde.

Vypadám jako úplný debil.

Petr se přestává potit a pomalu začíná vymýšlet, co řekne kámošům. Měl dotyčnou totiž přivézt ukázat

Pod lípy.

Zatímco Petr přemýšlí, jak si zachovat tvář před kamarádama a hihňavou Markétou, na nádraží na druhém konci města přibržďuje zpožděný rychlík.  První, kdo z něj vystoupí je slečna silnější postavy. A hned si to šine k nádražní hale. Je opravdu dosti nepřitažlivá, takže ji nikdo nepomůže s velikou taškou, kterou vleče s sebou. A to by se jí zrovna docela hodilo, protože spěchá a  taška je těžká.

Jenže když je holt jednou někdo ošklivý a k tomu všemu kapku při těle, tak mu obyčejně nikdo s taškou pomáhat nechce.

V bufetu si kupuje bagetu se smaženými kuřecími kousky a miňonky. Zřejmě se potí. Na béžové košili se jí udělaly dvě mokré kola v podpaždí.

Ano. Tušíte správně. Toto poněkud zmatené stvoření se už nemůže dočkat svého tajemného přítele na inzerát. Hned jak jí Dáša ukázala tu webovou stránku, věděla, že se stane něco velikého! Ale žádné zdržování, času je málo a dívka s velkou taškou jde už teď pozdě.

Musím mu zavolat a omluvit se za zpoždění.

Jenomže promenádovat se s cennostma po vlakovém nádraží velkých měst je bláhovost. Naše hrdinka to samozřejmě tuší, ale už jí to není nic platné. Ve frontě na svačinu ji někdo čmajzl mobilní telefon.

Byl to místní kapesní zloděj Viktor Masný, na kterého si už dlouhou dobu brousí zuby řadový policista  Štěpán Novotný Protože chce přidáno. A má, zdá se, dneska štěstí! Vidí Viktora Mastného poflakovat se po nádraží a vidí ho dokonce přímo při činu!

Policista Novotný zahajuje akci. Ovšem místní kapesní zlodějíček není žádný blbeček- dá se na útěk- mete si to halou - rozráží dav – kličkuje - uloupený předmět nenápadně vhodí do kabelky kudrnaté slečinky - vybíhá ven - rozhlíží se - zapaluje si cigáro - jako že nic - a má vyhráno.

A Štěpán Novotný má smůlu. Jeho Hanička  se bude zlobit, protože chtěla peníze na podzimní paletko s kapuckou.

Ale co je nám po místních kriminalistech, když naše cestovatelka pláče! Sedí na lavičce, v ruce žmoulá miňonky a utírá si rozmazané oči. Je opravdu velice nešťastná. Proklíná toto špinavé město a špinavý vlak a špinavé záchody bez zrcadel a vůbec! Pláče, protože nemůže zavolat svému tajemnému Petrovi.

Schůzka se tedy zřejmě nekoná.

Petr chodí kolem svaté sochy jako lev v kleci. Že by  jeho neznámá v červeném svetru nepřišla, si vůbec nedokáže připustit.

To spolu hezky vymysleli, ten červený svetr. Jaká asi je ?

Petr drží u zrudlého ucha telefon.

Tón dlouho vyzvání, ale nikdo to nebere.

Pokud čtenář četl pozorně, je jistě už  zvědavý na tu „kudrnatou slečinku“, které zvoní v kabelce cizí mobilní telefon.

Kudrnatá slečinka je totiž nefalšovaná intelektuálka. To se pozná na první pohled. Plastové obroučky, ze kterých je násilně seškrábána značka, vysoký rolák, batoh plný knih a v ruce plakát velmi alternativní kapely. Protože nefalšované intelektuálky v žádném případě mobilní telefon nevlastní, byla tato slečna hlasitým vyzváněním v její kabelce mírně řečeno udivena.

Nevěděla, co dělat. Jestli to není nějaká lest. Tajná šifra. Špionáž. Někdo si ji asi vyčíhnul k tajnému úkolu. Dobrodružství.

„ Haló…?“

„Haló. Tady… eh, ahoj. Tady je , jsem já.“

„ ?“

„Heslo červený svetr…přece. Sme byly domluvení ve čtyry. Ne?“

Kudrnatá slečinka mrkla na svůj bordó svetřík a začalo ji to velice zajímat.

„A kde?“

„ Na náměstí, u sochy, ježišmarjá.“

„Tak jo.“

Petr se snaží zachovat klid. Ale dotírají na něj samé černé myšlenky. Buď je ta holka uplně pitomá, nebo to má moc dobře vymyšleno.

Po další půl hodině zná Petr sochu světce téměř nazpaměť . Není už tak nervózní, jako spíš otrávený. Takhle si dnešní odpoledne nepředstavoval. Chtěl být vtipný a vyprávět zábavné věci a večer Pod lípama slečně dokázat, že je z celé party bezkonkurenčně nejlepší. Chce se mu domů, ale čest ho nutí ještě vydržet.

Setkání dvou lidí, kteří se znají, může zklamáním zrovna tak, jako když jeden o druhém neví zhola nic. Proto je výhodné, myslel si Petr, když toho ví každý trochu, ne moc, tak akorát.

Ale co když jeden nic netuší a druhý spoléhá na to, že ví tak akorát ?

Kudrnatá slečinka se rozhlíží, ale nevidí nikoho, komu by mohl patřit ten neurčitý hlas v telefonu. Petr se také rozhlíží a doufá, že hlas v telefonu patří právě  tomuto bordó svetříku s rolákem.

Jde blíž.

„Ty seš… heslo svetr?“

„No -  “

„Tak se teda konečně potkáváme. Sem Petr.“

„Tereza.“

Zde napsaná část příběhu končí. ..

Jak by asi mohl pokračovat?  …

Líbí se Petrovi kudrnaté slečinky, nebo je spíš na dívky typu „polštářek“?

A vám?

Ukradli vám už někdy mobil?

Požíráte bagety a výrobky firmy Opavia?

Chodíte pít  Pod lípy?

Jmenujete se Petr nebo Tereza?

Tím líp !!!