MONIKA PORCELÁN MONIKA MLÉKO

MONIKA

Monika má na hlavě onyxovou noc

Monika Eiffelka je když se rozkročí

Monika nemá oči jen dva šálky čokolády

Monika z bílého hedvábí

Monika porcelán Monika mléko

Monika s papayou místo úst

Monika rozpustná v čase

Monika jiná těžko se shání

Monika není konfekce

Pan Guillaume je nesmělý. Pan Guillaume je velice nesmělý. A slečnu Moniku myluje. Teď si možná, milí pozorní čtenáři, říkáte, že je v předchozí větě chyba. Omyl. Jsou tam chyby dvě. Tak za prvé: Monika není slečna. Monika je paní, nicméně pan Guillaume by byl radši, kdyby byla slečna. A – za druhé – pan Guillaume samozřejmě ví, že se ve slově ”milovat” píše i měkké. Ale nepřipadá vám ypsilon jaksi elegantnější a důstojnější? No, každopádně je – alespoň v tomto případě – originálnější.

I když bylo řečeno – tedy napsáno, že je pan Guillaume básník, není tak docela pravda. Pochopitelně má mnohem obyčejnější osud. Básně ovšem píše. Básně pro slečnu Moniku, o které už víte, že má žirafí oči a není slečna. A která je, přihlédneme-li k plachosti jejich tvůrce, těžko někdy bude číst. Co se týče ženské krásy, pan Guillaume je teoretik. Navíc se červená. A jméno? Jeho pravé jméno je stejně nudné a nezajímavé jako celý jeho život. Alespoň jemu to tak připadá.

Ale zpět k slečně Monice. Monika je mladá. Monika je mladá, aniž to tuší. Aniž to kdokoli tuší. Možná proto, že je současně zralou ženou. Ale my jsme si jejím mládím jistí. Pan Guillaume a já.

Jindy si, Moniko, životem plavu

teď mám strach, že se utopím

Jenom si, Moniko, nedělej hlavu

z hloupostí, které natropím

Víš, já znám, Moniko, anděla spásy

a je to žena, dáma, squaw

Ten anděl, Moniko, černé má vlasy,

pro které ztrácím dobrý mrav

Neptej se, Moniko, proč se ti bojím

podívat zpříma do očí

Mám strach, že, Moniko, Viktorčin osud

mě kolem prstu obtočí

Nediv se, Moniko, když se tě straním

nediv se, co ti slibuju

když asi, Moniko, určitě tedy

vím jistě, že tě…

…ale těžko ti to někdy řeknu

Co říkáte, líbí se vám ty verše? Bohužel až příliš přesně vystihují povahu našeho nešťastného pana Guillauma. To slečna Monika je… temperamentní. Přátelská. Živá. Ano, ŽIVÁ. Proto má pro pana Guillauma přibližně desetimiliónkrát větší půvab, než Mona Lisa, Afrodíté z Mílétu, Níké z Halikarnassu a vůbec všechny ty uznávané krasavice, co jich v Louvru je. Co v Louvru, v celé Paříži… a jen v Paříži přece potkáte nejkrásnější ženy na světě! Alespoň pan Guillaume je o tom přesvědčen. A díky tomu ví, že slečna Monika MUSÍ být Pařížanka. Kromě toho však… má v sobě také něco afrického. Minimálně OČI. Oči vyděšené gazely. Oči pralesní černé krasavice půvabně netknuté civilizací. Oči pana Kafky, který tak uhrančivě hledí z obalu Proměny v knihovničce, aniž by mu v tom bránilo barevné provedení fotografie v kiviově a trávově zelené. Oči černého myslivce, který popletl hlavu určitě nejen dívce se jménem vítězství. Ty příslovečné ”krásný voči”, pro které se všechno odpouští. Pro které se slíbí hory doly. Které tak neodolatelně přitahují… a děsí zároveň. Ve kterých se člověk utopí, ani neví jak.