Modlitba za polární záři

Carson Halley takový druh probuzení neznal. Z postele vylézal s pocitem naprosté hrůzy a obavách z toho, že by se jednou jeho sen mohl stát skutečností. Od hlavy k patě zalit studeným potem a mrtvolně bledou pletí.

Tomu všemu však ještě předcházel výkřik zděšení, bolesti a snad i poznání z něčeho, co by se mohlo stát. Co není až tak úplně nemožné- A hlavně, co si naprosto přesně dokázal představit, vizualizovat a následně prožít ve snu.

Těsně po probuzení pak býval dezorientován a první jeho kroky vedly vždy k malému oknu, jedinému v jeho maličkém bytě. Pak se musel několikrát zhluboka nadechnout a sebrat odvahu k tomu, aby rozhrnul těžký sametový závěs a podíval se ven, jestli se něco nezměnilo.

Nebyl si jist, tím, čeho by se měl vlastně bát.

Měl strach, že na ulici neuvidí jezdit auta a tramvaje, nebo ze slunce nebude vycházet na východě, ale na západě, že zmizí domy z protější strany ulice, nebo třeba jen neuslyší zpívat ptáky.

Carson Halley věřil, že kdyby navštívil psychiatra, zjistil by u něj přinejmenším paranoiu, nebo stihomam.

Vlastně mu bylo příjemné vše, co nějakým hmatatelným způsobem existovalo a co existovat mělo.

Bál se, že jednou něco z toho nebude. Anebo ještě lépe, že nebude nic. Protože všechno jednou musí skončit. Když skončilo jeho bezstarostné dětství a byl neurvale vržen do nepohody dospělosti, ještě to natolik nevnímal, protože něco nového přece jen získal.

To ráno se mu však nechtělo myslet a brouky.

Zapnul rádio na nočním stolku a dozvěděl se, že jsou 4 hodiny ráno, patnáctého září roku 2034. Informace byla v pořádku, takže přestal věnovat pozornost hlasu ševelícímu ranní zprávy a soustředil se na své propocené pyžamo. Dvěma pohyby se ho zbavil a zahalil své hubené tělo do teplého županu. Přesto ho roztřásla neuvěřitelná zima, když si o chvíli později čistil zuby v koupelně. Dlažba byla studená, jako led.

V místnosti byla naprostá tma a okno bylo zacloněno tmavomodrým závěsem. Jak jen mohl zapomenout? Taková neopatrnost. Jak mohl vůbec začít něco dělat, když nezkontroloval okolí.

Rychle přiskočil k oknu, ale dřív, než závěs odhrnul, zaposlouchal se. Byl zvyklý mít okno mírně pootevřené, aby slyšel zvuky ulice, hned jak se probudí.

Nemohl tomu uvěřit. Ve chvíli, kdy si uvědomil tu bizarní skutečnost, Carsonova potřeba navštívit psychiatra ještě o něco vzrostla. Nikdy předtím neměl vidiny a tahle byla docela reálná. V ulici ležela vrstva čerstvě napadlého sněhu a další se spokojeně snášel z černočerného nebe. Nemělo by už svítat?

Zbytky vraku pomalu dohořívali a čumilové v bačkorách a pyžamech se dali do pohybu směrem k domu, ve kterém bydlel. Není jim zima?

Myšlenky v Carsonově hlavě skákaly, jako splašené kobylky. Kéž by sníh v Mexiku uprostřed září byla jediná podivnost, kterou zaregistroval.

Prudce se za rádiem otočil. Šňůra vězela v zásuvce. Přiskočil k vypínači a stiskl. Pokoj zalilo nažloutlé světlo.

K místu nehody se nedostavily žádné blikající policejní majáčky a houkající sanitky. I nadále bylo naprosté ticho.

Město tu bylo a sníh zmizel.

Všechno je v pořádku, pomyslel si muž na střeše ulehčeně a rozesmál se na celé kolo své vidině.

Docela vážně si umínil, že k psychiatrovi určitě zajde hned zítra a chystal se střechu opustit. Pak ale uslyšel ten zvuk. Vzdálené mručení stovky medvědů. Nebo hukot proudových letadel. Nebo……..nestačil domyslet. Dům se otřásl v základech a Carson Halley upadl na jeden z mnoha komínů.

Hučení sílilo a stejně tak i otřesy. Na střeše se objevila puklina, táhnoucí se přes celou plochu a stále se rozšiřující. Ležel těsně vedle ní.

“Ne ne ne, nechci tam spadnout, nechci” vykřikoval, jako smyslů zbavený.

Ale pak uviděl něco ještě mnohem horšího.

Oceán se vzepjal, jako divoký kůň a zakousl se do nejbližších domů. Nebylo mu to však dost. Mohutná vlna se přelévala přes všechno a přes všechny.

Dřív, než si stačil uvědomit absurditu toho všeho, byl nemilosrdně spláchnut do trosek hroutícího se domu.

Voda studila jako led, lapal po dechu a otřásal se chladem. Jak je možné, že ještě žije, bleskla mu hlavou poslední myšlenka před tím, než opět otevřel oči.