Karí

   Považuji se za gurmána, a to v každém smyslu toho slova. Pravda, dokážu nalézt uspokojení i v pokrmech zcela prostých, jako jsou třeba škubánky nebo podkrkonošské kyselo, mojí vášní však jsou jednoznačně exotická jídla. Dokázal bych se utlouct po syntéze chutí a barev Tandoori Murgha, či tajemném skupenství omáčky v Mughlai Shami Kabab.
Finanční situace naší rodiny mi však neumožňuje státi se gastro-turistou či gastronautem a cestovat orientem za uspokojením svých gurmánských tužeb, nehledě k tomu, že manželka by mi to ani nedovolila. Nezbylo tedy, než pokoušet se vytvářet tyto kulinářské klenoty za pomoci kuchařské literatury, které je naštěstí hojnost, a náhražek koření, jehož je v těchto krajích zoufalý nedostatek. Zkuste si v krámě říct o asa foetidu, či akáciovou kůru, o čerstvých lístcích curry leaf ani nemluvě.

    Před časem, poctil nás návštěvou švagr, vrátiv se z cesty do Indie. Nestálo ho to celkem nic, neboť tam byl pozván obchodním partnerem firmy, kterou zastupoval. Jo, realitní makléři! Mě ještě nikdo zadarmo nepozval ani do ZOO.

I když, jednou jsem se zúčastnil zcela bezplatného zájezdu do lázní Luhačovic s prohlídkou zámku a opulentním obědem. Když jsem však, po snědení dětské porce plíček na smetaně, odmítl zakoupit sadu kuchyňských hrnců a nedal jsem se obměkčit ani vidinou kapesního nožíku zdarma, byl jsem uvržen do klatby a začali se ke mě chovat jako k žebrákovi v pokročilém stádiu malomocenství.
Ovšem, švagr u mě velmi stoupl v ceně. Ne snad kvůli vyprávění o tamních golfových hřištích, luxusních hotelech a neodbytné příchylnosti místních děvčat, nýbrž tím že mne obdaroval pestrou kolekcí roztodivných koření, jimiž Indie překypuje.
Pak se rozhovořil o specialitách tamilské a pandžábské kuchyně, srovnávaje obě s pokrmy, které jako častý host, okusil v pražské restauraci Taj Mahal. Něco tak fádního a mdlého jako v Taj Mahalu, by prý Indové nevařili ani v lázních pro žlučníkáře. Evropané jsou příliš zhýčkaní a nesnesli by běžné dávky koření, proto se v receptech automaticky redukují asi na čtvrtinu původního množství. Jak poučné a inspirativní.

   Následující sobotu jsem prohlásil "Dnem indické kuchyně" a už od časného rána, listujev kuchařských knihách, vybíral jsem nejvhodnější recept. Rohodl jsem se pro Karí.
Jen výčet druhů koření byl přes polovinu stránky a postup sliboval dostatek práce pro tři zručné kuchaře na celý den; avšak nezalekl jsem se. Nejdříve bylo třeba rozpálit něco oleje a opražit směs koření pro vytvoření takzvaného "čónsu". Pamětliv švagrovy přednášky stran dávkování, počet kusů jsem násobil čtyřmi a čajovou lžičku jsem vyměnil za polévkovou. Kurkuma, římský kmín, kardamom, turmerik i garam masala, všeho byl dostatek. Recept dále žádal dvě chilli papričky. " Jak pošetilé! " pomyslel jsem si, " karí, jenž je proslulé svou pikantností, že bych zhyzdil tak nedostatečným množstvím paprik? " a přihodil jsem čtyři. Další dvě jsem ještě podrtil v hmoždíři a přidal zároveň s kostičkami jehněčího. Ostatní nezbytné ingredience jsem pak postupně přidával v souladu s požadavky předpisu.
Nakonec jsem přilil kokosové mléko a ochutnal, zdali jest dosti slano. I zazdálo se mi, že nepatrné přibroušení by krmi prospělo. Přidal jsem tři malé svrasklé bobulky papriček s tajuplným jménem Bhut Jolokia, přiklopil poklicí a pustil se do výroby placek Čapátí.
Manželka, přivábena neskutečně libou vůní, navzdory mému zákazu vplula do kuchyně a už-už chtěla ochutnávat. Zarazil jsem ji s tím, že Karí se bude ještě nejméně hodinu na malém ohni dusit a poklice že se nesmí za žádných okolností sejmout, pouze je nutno s hrncem čas od času lehce zatřást. 

" Ještě hodinu? To bych mohla pozvat na oběd rodiče že? " a nečekavši odpovědi opět
odplula telefonovat.

    Tchán s tchýní se dostavili v rekordně krátkém čase. Skoro to vypadalo, že po celou dobu číhali za dveřmi. Manželka, předstírajíc honoraci, tázala se jich zda budou pít pivo či víno a mě vyslala abych se podíval co máme ve sklípku. Byl jsem v pokušení říct popravdě že brambory, avšak zachoval jsem dekorum a přinesl z ledničky čtyři piva.
Promazal jsem Čapátí hojně máslem a žena nosila na stůl. Karí vonělo tak lahodně a dráždivě, že by se vyplatilo prodávat je ve spreji. Chvěli jsme se nedočkavostí.

    První sousto naplnilo mé chuťové pohárky blahem. Jaká symfonie chutí! Jak pestrá paleta gurmánských rozkoší! Celé dvě sekundy trvala nirvána. Po uplynutí této inkubační doby došlo k zážehu, připomínajícímu odpich vysoké pece.

" Uáááááááá!!! " zařvali jsme všichni. Snad kromě manželky, která leknutím upustila ještě plnou lžíci a vrhla se pod stůl v domění, že nastalo zemětřesení.
Orosilo se mi čelo i záda, a krevní tlak vyletěl nebezpečně vysoko. Popraskaly mi vlásečnice v očích a setmělo se. V tu chvíli by se v mých ústech dala vypalovat keramika.

    Tchýně, navzdory artróze neobyčejně křepce odskotačila do koupelny a bontónu nedbaje plivala sousto cestou, přičemž řvala jako dvě stáda mastodontů. V místnosti se znatelně oteplilo, zamlžila se okna a fíkus nasadil na květ. Začínal jsem pomalu vidět. Zatím sice jen obrysy, nicméně zaznamenal jsem tchána, jenž do půl pasu vězel v lednici. Svojí zubní protézou hravě překousl kostku mraženého špenátu, načež si hlavu nestřídmě zasypal kořenovou zeleninou. Kdybych přihodil něco pepře a bobkového listu, byl by dokonale naložen na svíčkovou. Až mnohem později jsem se dočetl, že indická paprička zvaná Bhut Jolokia je nejpálivější na světě a v překladu to znamená "Jedovaté Chilli".
    Tchána jsem nakonec uchlácholil neomezeným přísunem plzeňské dvanáctky, avšak tchýně se z koupelny nechala slyšet, že prokoukla můj podlý záměr, ať si ale nedělám marné naděje, jelikož pojala úmysl mě ze závěti vyškrtnout a žádného jídla už u nás nepozře, neboť hodlá, mě natruc, dožít se vysokého věku.

V noci jsem pak pokrm zakopal na zahradě, a to včetně kastrolu, v obavách z kontaminace spodních vod. Od té doby se pozemkům v blízkém okolí začali vyhýbat půdní škůdci a zdejší zelenina i ovoce má nezvykle pikantní příchuť.