Poslední zajímavé kritiky

Tak jsem dal i tuhle třetí část. Ta už se mi četla trochu ztuha. Ne ale tvou zásluhou, napsané to je parádně, neměl jsem dost klid a čas, a to je hned znát. Ty dnešní hromadné vraždy; nevím kde se to v těch mladých bere. Myslím si že  po nich chceme čím dál víc, a když někdo zaostává, je hned v hledáčku ostatních, vzniká šikana, stres a ne každý to unese. Dík za tu serii, ale jak píše Irča, už toho bylo přespříliš a dál už bych asi nemohl číst:).

Díka Janina a aj za názor. Určite máš vo všetkom pravdu. Ale neviem keby sa ona stále dívala celú cestu do mesta a aj z mesta iba do zeme ako by som reagoval. Možno keby vedela, že to iba vedľa nej tak by mi to pozeranie stále do zeme tolerovala. Minule sa pozerala z okna, keď som šiel z obchodu sám a povedala mi, že som sa díval do zeme. Už som sa pristihol, že keď idem aj sám sa dívam do zeme. Telo sa bráni. Nechce sa mu užívať si taký svet.

Český jazyk je krásný, básnivý i zpěvný, má mnoho výrazů, různě tvarovaných a spojovaných podle svého významu. Obtížné je ale jím napsat dobrou báseň, kde je třeba hledat vhodná slova, formální spojení slov a větných celků, v harmonickém souladu s vyjadřovaným obsahem díla. Každý výraz ve verši by měl mít svoje funkční, účelové místo, bez zbytečné mnohomluvnosti či málomluvnosti. 

vědomí je vše, čím proudí energie, přičemž tato energie, která je základní nosnou jednotkou informací, čím víc se shlukuje do větších a složitějších struktur, tím více je toto vědomí sofistikovanější a zároveň se projevuje i fyzickou formou, což ústí v tento známý svět, ve světech bez forem je toto spojení všeho se vším viditelné a jasné, přičemž toto nedefinované vědomí vstupuje do světa forem, pravě proto, aby definovalo samo sebe a rozvíjelo možný potenciál

Sobotní či nedělní dopoledne. Maminka Lenka doma vaří hamu papu a táta je s Ádou na hřišti. Je mu asi 5... Vyleze na nejvyšší stupínek prolézačky a říká mi: Mám skočit? Skoč odpovídám. Ale je to vysoko a co když to nezvládnu? Když to nezkusíš tak to nikdy nebudeš vědět! Chvilku se pak ještě na mě dívá a pak skočí. Dole jsou drobounké kamínky...Na pohodu. Na pána. Zvládl to. A já... Jsem na něj pyšný. Není to žádná sralbotka. A pak už si věří a skáče jak o dušu...

Přemýšlím, jak víš, že to, co si je vědomo myšlenek je stálé a něměnné :) Nedaří se mi odpíchnout, jsem k sobě přišitá, měnná a nestálá - přes den se neschovám, v noci se nenajdu. Jednou se mi zdálo, že vidím svou hlavu zezadu napojenou na dýchací trubici, nebyla moje - ta trubice. Říkala jsem si v tom snu, to bude fuška dát to zase dohromady a co když nenapojím tu správnou na správnou a nebudu se moc už nikdy nedechnout ... Ráno jsem přemýšlela, která jsem byla já:D nevím, hlavněže furt dýchám.

Když mistr zavolal "Danny" prostě si z tebe střílel:) Jen kdybys nepřišel, nedozvěděl by ses. Když nechce, abys (Danny) přišel, proč tě volá? Můžeš přijít bez Dannyho? Kdybys nebyl Danny, kdo bys byl? Hluchý

:) tyhle teorie jsou děsně zavádějící, tedy pro mě, kradou čas. Ani nevím, jestli jsem tu po tu dobu, co jsem to psala, byla - nejspíš ne :)

kdyby se mě mimozemšťan zeptal, co znamená sladký, dala bych mu cukr :) Přemýšlím, proč se sama sebe ptát kdo jsem já. Není to zabíjení času? Budu mít toho času pak víc nebo míň?  Kdo pozoruje toho pozorovatele? A toho dalšího? a toho dalšího? A kdo je svědek svědka ... myší kolečko :) Závidím zkušenost - já si ze tří let asi nic nepamatuju :) proto jsem tam, kde jsem. Asi potřebuju cukr :D

Zajíci,

básničku "Krása", pod kterou byla tvá kritika, jsem musela smazat, protože to byl propadák. (Jak krásně by bylo na světě, kdyby všichni malíři své neprodané obrazy naházeli na hromadu a spálili!)  

Můj problém je ten, že asi nedovedu psát tak, aby čtenáři rozlišili, co míním vážně a co míním ironicky. "Pan Básník" nejsem já, je to jen literární postava ultrakonzervativce. Já, Alenakar mám Lady Gaga velmi ráda, protože je to jedna z mála zpěvaček, které doopravdy umí zpívat. Fenomén Billie Eilish mě zajímal dokonce natolik, že jsem jednu dobu psala variace na její texty a zveřejňovala jsem je tady. To děvče se už ale tak nějak zaseklo a když se někdo opakuje, přestane mě zajímat.

Krása má mnoho podob, ale já na rozdíl od jiných (včetně Pana Básníka) respektuju speciální požadavky té které bubliny a nikomu nevnucuji právě tu svou "Krásu". 

Kvaji,

ta Verlainova báseň, kterou jsem ti poslala, je patrně jeho báseň poslední, předsmrtná. Poslala jsem ti ji v Holanově překladu. Taky jsem prokletá básnířka a myslím, že mnohem proklatější než Verlaine, takže jsem si dovolila jako svůj nadlouho poslední výtvor dnes zveřejnit na autorské stránce Umbratica Verlainův originál a svůj pokus o překlad. 

Nečekala bych, že právě ty budeš ten poslední, kdo se tady se mnou bude bavit za situace, kdy už jsem persona non grata. Vážím si toho a přeju ti do budoucna všechno dobré.

Myslím, že psanému v jistém stupni poznání rozumím. Již tímto tvrzením dokládám, že sebepoznání, aneb být sám sebou je známka autencity a jednání v souladu se svými hodnotami a přesvědčením. Nesčetněkrát jsem se snažil najít skutečný potenciál vlastní metodou. Činil jsem tak bez jakýchkoliv znalostí jak dospět k mókši nebo nirváně. Neznal jsem ani význam nebo techniky meditování, i když jsem tak v jistém stupni vlastně činil. O výsledcích se zde zdržím psát. Děkuji Dannovi za přínos samotného článku, který je povzbudivý, inspirativní a obohacující.

Zaujalo mě to. Možná jsem natvrdlá, ale přestože mi celý text dává smysl a mám pocit, že rozumím, o čem mluvíš, pro sebe tady nenacházím to "jak", které slibuje název. Asi bych potřebovala mnohem podrobnější návod, rady do začátku. Připadá mi to trochu jako teorie o tom, jak správně plavat, pro někoho, kdo nikdy nebyl ve vodě, možná ji dokonce nikdy ani neviděl... ;) Nadchlo mě, že si pamatuješ, jak jsi uvažoval a jak zacházel se svým vědomím coby tříleté dítě. Sama jsem ráda, když si z té doby vybavím aspoň sem tam nějakou vzpomínku. Ale věřím, že jako děti přijímáme svět naprosto bez překážek a umíme spoustu "kouzel", která později zapomeneme...

Ony ty Yukony byly tři. Jeden jsem psala já, jeden agáta (ten nemám :/) a pak tenhle společnej. Možná si pamatuješ spíš ten můj :) ten společnej byl jen na PPčkách ... tak jsem ráda, žes koukla, Philog :) většinu vymyslela agáta, já jen dotahovala rýmy a česala rytmus. Skřítkové jsou v lese a vlastně i v životě důležití! :) Oni jediní vědí, kde končí duha ... :)

Jani, že jo :) Je to agáta a přeci není

děkujuuu

Mončičáka jsem též poznala.

Kdysi jel synek na divadelní/dramatický tábor. Měl s sebou jediného mončičáka, kterého zbožňoval, modrého "pejska". Někdo mu tam mončičáka vzal. Prohledali celý tábor, psal domů, že mu pejska ukradli a dlouho nemohl pochopit, že někdo z dětí vezme hračku druhému. Později nám vedoucí řekla, že na táboře je i pár dětí soc. slabých. Tedy z děcáku. Syn na to - kdyby mi řekli, že nemají rodiče, pejska bych jim dal sám. Byl ve druhé třídě.

Píše Eva:

Dobrý večer, jmenuji se Eva Kazantzakis a Andreina byla moje teta, sestra maminky. 

Dozvěděla jsem se, že 8hanka (pro mne teta Anička z jiného webu) Vám dala vědět, že teta navždy odešla. Měla jsem to udělat já, ale zatím těch sil moc není, tak tetě děkuji a ostaním se omlouvám. 

Děkuji jménem celé rodiny za vzpomínku a krásná slova, které jste památce tety Andrejky věnovali. Moc to pro mne znamená vědět, že i zde měla přátele, kteří nezapomněli. 

Dobrou noc, Eva

stále mi akosi nedochádza, že detstvo mojich detí bolo veľmi dávno,  vtedy bolo samozrejmé variť podľa vlastného uváženia so zreteľom na to, čo deti bytostne neznášali(napríklad špenát), varila som len jedno jedlo, žiadna možnosť dodatočného výberu...

naši sa snažia variť to, čo môjmu  vnúčikovi chutí, ale aj vtedy často prekvapí, že jedlo, inak ním obľúbené, odmietne...a potom ponúkajú na výber možnosti až kým nepočujú miesto no ano:)

Nemiešam sa do toho, som s nimi príliš málo,a snažím sa užiť si ich blízkosť čo najviac bez ohľadu na vnúčikove "muchy":)

Konečně dočítám tvůj třetí díl o vrahovi P.K. Detaily mám obvykle v oblibě, tady bych se bez nich obešla, ale zpracoval jsi v každém případě pozoruhodný osud "netvora", s jehož životem byly bohužel neblaze spjaty lidské i zvířecí oběti.

Souhlasím s tím, že genetice určitě nahrává i výchova a vzory v dětství. Také šikana. 

Snad si mnohonásobný vrah P.K. svoji popravu doopravdy "užil", jak sám doufal.

Díky za rozsáhlou "studii".

To naprosto chápu. Já sice takové problémy nemám, ale není těžké si to představit. Pocit bezmoci. Já mám třeba rád horkou vodu a přitom vím, že by se mi mohlo udělat nevolno. Jsem ale připravený si hned pustit ledovku.

Beru to jako veselé dílko pro dobrou náladu s dobrým koncem. Mohlo to dopadnout hůř. Moji tetu našli ve vaně opařenou, bez známek života. Těžko si to jen představit. 

Zrovna jsem si na YT pustil Beethovena. Poslouchám i modernější či populárnější hudbu. Vlastně většinou klasiku neposlouchám, ale taky neholduji těm současným obskurnostem, které jsi jmenovala. Na druhou stranu proč se tak vymezovat, jako by dnes nevznikalo vůbec nic hodnotného. To by pak nejenom Písmák zcela ztrácel cenu. Prostě to nevidím zas tak pesimisticky. Co mě znepokojuje je umělá inteligence, kterou prý už nelze rozeznat od člověka ani podle Turingova testu. Abych se však vrátil k tématu, i dnes jsou lidé, kteří umění berou vážně a nemusí to ani být žádní "staromilci". Báseň je skvělá, jen je zbytečně vyhrocená. 

K tomu nemám, co bych dodal. Snad jen to, že Rimbaud byl rovněž zvukovým básníkem. A pak ještě to, že nedokážu napsat báseň v patnáctislabičném jambu ani v alaxandrínu (Hrál kdosi na hoboj - tuším), a proto se nepovažuji za básníka. Také ti děkuji za Verlainovu báseň. A jen dotaz - nemá být v poslední sloce "chvil"? A interpunkce je v pořádku?

kvaji,

když už jsme u těch "zvukových" básní, některé si dokonce pamatuji. Třeba Verlainovu Píseň podzimní:

Sám sklon a ston

svých viol tón

podzim roní

a duši mou

rve touhou mdlou

monotónní.

Skláním se níž

a blednu když

chvíle zazní.

Vzpomenu dnů

propadlých snu,

pláču v bázni.

A odcházím

ve vichru zim,

který svistem

žene mne z cvil

jako bych byl

suchým listem.

Alenakar - aha, pro mě nová a zajímavá informace. Tak to jistě znáš sociobiologa Edwarda Osborne Wilsona, v jehož knize "O lidské přirozenosti" jsem nalezl například větu: "Jestliže zákony biologie mohou omezovat a determinovat značnou měrou lidské chování, lidstvo se tím může jevit méně jedinečné a tím i dehumanizované." Zmiňuji ji proto, že jsem se včera na přednášce o historii Tovaryšstva Ježíšova dozvěděl, že jesuitský misionář sv. František Xaverský odsuzoval dehumanizaci domorodého indického obyvatelstva, která umožňovala jeho zotročování. František Xaverský napsal také "několik kritických dopisů, adresovaných přímo portugalskému králi Janu III., v nichž pranýřoval korupci a brutalitu koloniálních úředníků a vojenských velitelů, která zasévala v Indech nedůvěru a nenávist k bělochům a tím i k evangelizaci. Odsuzoval společenské a rasové předsudky, jejichž důsledkem bylo i zneužívání Indů k otrocké práci". 

Informace, že jesuité vystupovali proti rasismu, byla pro mě také nová, i kdyý je to svým způsobem pochopitelné, neboť jesuité měli ve svých řadách vynikající vědce a jejich školství mělo skvělou úroveň. U nás přetrvává na Tovaryšstvo Ježíšovo negativní pohled vzhledm k tomu, že byli údajně protičeští a pálili české knihy. Například Karel Havlíček Borovský napsal: "Českých knížek hubitelé lití: PLESNIVINA, MOLI, JEZOVITI." Jenže to není tak docela pravda. Jesuité nepálili knihy při svých divadelních hrách ani tak proto, že byly české, ale proto, že byly například bratrské. Naopak sami české knížky i psali a distribuovali, ovšem katolické. Dokonce tak činil i "nechvalně známý" páter Antonín Koniáš.

kvaji,

máš pravdu v tom, že moje srovnání virtuósního interpreta a virtuosního tvůrce je poněkud nepatřičné. Mnozí virtuosní interpreti jako třeba Ferenc Liszt, Niccolo Paganini nebo taky Bach či Mozart byli ale zároveň i skladateli hudby, jakou jen tak někdo složit nebo zahrát neumí. Patřičnější by bylo srovnávat tedy formálně virtuosní básníky, jakým taktéž např. Hlaváček, spíše se skladateli. "Zvuková" poezie přímo svádí k recitaci, ale málokdy ji recitoval autor sám, vždy spíše profesionální herci a recitátoři. Kdysi, zvláště v devatenáctém století jistě takováto zvuková virtuosní poezie přiměla nejednoho čtenáře, aby sám sobě předčítal určité básně nahlas. Hlaváčkovým vzorem byl Paul Verlaine, konkrétně jeho Galantní slavnosti. Verlaine byl vysloveně zvukovým básníkem, což dokázal francouzštinář Hlaváček náležitě ocenit. Můj otec taky uměl skvěle frasncouzsky(nějakou dobu i ve Francii žil) a když mi někdy četl Verlaina v originále a pak v češtině, byl to obrovský rozdíl. I když ty překlady byly výborné a psali je třeba Holan nebo Hrubín. Charakter básní v galantních slavnostech je ale spíše takový rozšafný a "šprýmovní", což je poloha Hlaváčkovi zcela cizí.

Jinak ale - nějakou básničku jistě sesmolí i školák. Napsat ovšem báseň v patnáctislabičném jambu (viz Hlaváčkova Viola) je už samo o sobě natolik náročné, že tady na Písmáku by to nikdo nedokázal bez ohledu na jakoukoli zvukomalebnost. 

Ten souhlas je v podstatě vzájemný. Špatných básníků, muzikantů, potažmo umělců obecně bylo vždycky víc než těch dobrých a mnohem víc než těch vynikajících (virtuósních). To už vyjádřil (tuším) Denis Diderot v Jakubu Fatalistovi. A v dnešní době internetu a sociálních sítí se tento nepoměr zmnohonásobil a dosáhl až obludných rozměrů.

Když však z jakéhokoli hlediska porovnáváš hudbu a poezii, je třeba mít na paměti, že hudba samotná je záležitost audiální, kdežto poezie verbální, píseň jakéhokoli druhu pak je syntézou obojího. Jsem si vědom, že ti právě sděluji, že led je zmrzlá voda, ale chtěl jsem se nějak dostat k pojmu virtuósní. Pod pojmem virtuós je v hudbě míněn především interpret, který nemusí být současně tvůrcem, tedy skladatelem. Tomu by v poezii odpovídala pozice recitátora, nikoli básníka. Jenže báseň je básní i v "pouhém" grafickém záznamu, kdežto hudba je hudbou teprve až v interpretaci, zatímco v grafickém záznamu není pro většinu lidí fakticky ničním, protože jen relativně málo lidí je schopno si v notovém záznamu představit hudbu. Něco jako báseň dokáže však napsat každý, kdo absolvoval aspoň pět tříd základní školy. Například na stránkách Poezie pro každý den se objevují nejrůznější "poetické projevy", a když k nim někdo poznamená, že to není poezie, dostane se mu odpovědi: a co by to mělo být? Když to prý není próza ani drama, pak je to poezie. Z toho plyne, že poezií je cokoli, co je napsáno formálně ve verších (v relativně krítkých řádcích pod sebou).

To by asi ode mě stačilo. Stejně je to dlouhé a kostrbaté.

Jamardi,

bylo by skvělé, kdyby se většina lidí dokázala ztišit a vnímat vážnou hudbu nebo skutečnou poezii. Dnes ale něco takového zvládne jen málokdo. Lidé jsou nesoustředění, roztěkaní a zabývají se mnoha podněty současně. Útočí na ně dnes a denně tolik lákadel, že mají obrovský problém si z té pestré nabídky vůbec něco vybrat. S tímto skoro nesvéprávným a roztěkaným člověkem počítají nejen tvůrci reklam, ale i někteří popoví umělci a bombardují nás čímsi "ještě působivějším", "ještě chřupavějším", aby nás ulovili na výjimečnost nějaké osoby nebo produktu. Když tento marketingový hon za originalitou, přejme i současná poezie, je z toho většinou jen tragikomický paskvil.

kvaji,

já s tebou ve všem souhlasím. Musím ale dodat, že kromě toho, že pan Šporcl má modré housle a nosí někdy na koncerty šátek, umí i skvěle hrát na housle. A ještě i dnes je mezi námi dost lidí, kteří ocení, že houslista umí hrát na housle a že zpěvák umí zpívat. A může to být stejnětak dobře operní zpěvák jako zpěvák populární hudby. Kdysi dávno, v šeru dávných věků, byl vysoce ceněn taktéž básník - virtuos, tedy člověk, který skvěle ovládal vázaný verš. Dnes si pod pojmem "básník" většina lidí představí jen kavárenského povaleče, který produkuje tak nesrozumitelné slátaniny, že jim ani sám nerozumí. Mohl by dnes existovat nějaký "virtuosní básník"? Myslím, že takovouto roli přervzali jen někteří vtipní, šikovní a zábavní textaři a písničkáři jako Horáček, Nohavica, Plíhal nebo Radúza.  Populární (popoví) básníci jsou už pouze na sítích, hlavně na Instagramu a ti bodují svým pečlivě zkonstruovaným superegem, rozhodně ne nějakou formální "virtuositou". Chce - li tedy někdo jako básník být oblíbený, populární, ctěný a obdivovaný, nezbývá mu nic jiného, než aby si na sociální síti vytvořil marketingově propracovaný profil. Musí umět psát tak, aby uspokojil potřeby a požadavky svých čtenářů. Názory nějaké odborné kritiky, tedy např. vzdělaných akademiků, ho nemusejí vůbec zajímat. Hudebního virtuosa, tedy například pana Šporcla, názory akademiků zajímat musí. 

Safiáne,

já už nevidím žádný důvod, proč se bavit ještě dnes na současném "novém Písmáku" o alexandrínu. Jaký by to ještě mělo smysl? V mé diskusi s panem Arthursem jsi přece viděl jasně, jaký vztah tady má většina čtenářů k vázaném, verši. Před lety jsem tady dostávala za básně psané alexandrínem značný počet tipů. Časy se ale změnily a příznivci konzervativní poezie se z Písmáku vytratili. Nezbývá mi nic jiného než už se konečně vytratit taky.

gabi,

žijeme na obskurním tržišti, kterému se říká "demokracie". Váhu má jen pravda toho, kdo má dostatek hlasů. Význam a vliv má pouze ten, koho někdo volí. Já už zde nemám ani těch potřebných patnáct příznivců, abych byla takzvaně "úspěšná". Nemám ani oněch patnáct tipů které jsou potřeba k tomu, aby tu byl člověk vůbec brán vážně. Prohrála jsem a nezbývá mi nic jiného než ponížená odejít a poblahopřát svým přemožitelům. Opozici už tady nadále bude představovat jen chameleon Pusík.

Nejspíš se ve mně ozvalo jakési poměrně rozšířené chlapské „prasáctví“ a já očekával, že by dívka mohla rýmově vyzkoušet něco jiného než jiné triky. Ty jsi holt gentleman. A také autor, u kterého se při zahlédnutí jeho nového dílka automaticky neroztřesu odporem či nepádím na toaletu kleknout si před sanitární keramiku... ;-)

Znám jednu paničku z Dobříše,

jezdí mi v autíčku po břiše,

přeháním – jen hračkou na klíček,

já na ni vypláznu jazýček,

s předehrou nemáme potíže.

***

Chodil jsem se slečnou ze Svitav

a neznal její přesný stav,

tvrdila, že není gravidní,

slíbila manželství kvalitní,

byl to však jenom děsný bluf.

Dlouho jsem se k tomu nemohl dostat a je fakt, že mně téma ani nijak moc nelákalo. Teď jsem to al e přečetl a překvapila mně preciznost. Že násilí plodí zase násilí je známé, ty jsi to tu rozvedl opravdu do detailů. Ne vždy tomu tak je, násilí u někoho vyvolá pravý opak, ale převažují ti co to opakují. Mám hodně zkušeností se šikanou na vojně a v učilišti. U mě to násilí vždy vyvolalo pravý opak. Byl jsem ale výjimka. Film s Kňažkem jsem neviděl, odradily mě tehdy docela špatné recenze. Ale to u filmu není nic zvláštního, že až postupem času se na něj začne pohlížet jinak. Určitě znáš film Chladnokrevně podle Capoteho. Při čtení jsem si na něj vzpomněl, četl jsem i knihu. Tam je ta psychologie až poeticky a bravůrně dotažená. Zmiňuješ se o tom jak to na tebe působilo, už to psaní. Já to psaní prožívám tak, že bych asi nebyl schopný psát něco takového v první osobě, aniž by to na mě nezanechalo nějaké následky. Nedivím se ani některým hercům, že odmítají hodně záporné role... Takže napsáno perfektně, přečtu si postupně i pokračování, jen nevím kdy.

Vážná hudba i poezie vyžaduje ztišení. Melodie vážné hudby jdou upravit, může se to líbit, ale pokud to překročí určitou hranici, stává se z toho něco jiného. Moji předkové poslouchali vážnou hudbu pravidelně v rádiu, trávili tak večery, neměli televizi. Ale nikdo u toho nekřičel, někdo dělal ruční práci, někdo si četl nebo dělal v klidu něco jiného. Samozřejmě byli oblečeni v domácím, ne svátečně. V dnešní době je velké ouvej přimět někoho, aby neřval. To se projevuje u dětí a není se co divit. Jedna paní učitelka napsala před pár dny článek o tom, čím by rodiče udělali radost učitelce v první třídě. Že mají 1) naučit své dítě naučit mluvit normálně hlasitě, 2) reagovat na hromadné pokyny, aby nepožadovali, aby se jim to opakovalo osobně, 3) aby uměli jíst v sedě, aby je nemusel neustále někdo hlídat, jestli se  nedusí. A to všechno svědčí o zvyku roztěkaného chování, které je sice dětem vlastní, ale které bylo u naší generace usměrňováno, ale nyní je to považováno za omezování osobní svobody. Dítě se sice může rozhodnout, čemu se bude věnovat a na co se soustředit, ale musí mít ponětí, co existuje. Všechno nejde nahodit bleskově. Třeba někdo ví, že nesnáší dechovku, protože jednou slyšel, jak nějaká skupina hrála dokola hmtata hmtata, nikdy neslyšel soubory s pestrým repertoárem. To by ale chtělo trochu výdrže a soustředění.

Alenakar - možná by ses neměla tolik snažit mě přetrumfnout. Pokud jde o vesmír, černou hmotu atd., jsme jednak oba laici, respektive o tom víme houby, a jednak se s tebou nepřu. Od začátku se bavím o tvé otázce: "O čem se asi budou učit děti ve fyzice za padesát let?" Myslím si, že o tom samém, jelikož fyzikální zákony platné na Zemi se nezmění, bez ohledu na existenci či neexistenci černé hmoty. Kromě toho moje básnička ani tak neřeší kosmické zákonitosti, ale používá některé astronimické pojmy jako rekvizity pro slovní hříčky.

je to hra na schovku, trénuj na stáří - budeš koukat, jak se ti šikne, že umíš kreativně přemýšlet jako ty, kdyžs to někam pečlivě pokládal. Jako někdo, kdo s tebou bydlí, před takovým časovým úsekem, než se změnil  v toho dnes, a teď společně kreativně přemýšlíte, co jste si mohli myslet, když jste uklízeli ... Hledání mám ráda. sametovou gumičku do vlasů, kterou jsem měla naposled, když ex odcházel, jsem našla po pěti letech hledání :D přísahla bych, že tam pět let nebyla. Nebo já

:)

Ptala jsi se, čím láká Pavel Šporcl, a hned sis odpověděla, že částečně modrými houslemi a šítkem na hlavě. A co ta druhá část? Ta tkví právě v tom, že je popularizátorem tzv. vážné hudby. To znamená, že se snaží dostat vážnou hudbu ze smokingů a koncertních síní "do triček a džín a na ulici", což už ovšem dělali a dělají i mnozí jiní, například právě ten André Rieu.

A příhoda s tvým otcem a písněmi Beatles v koncertní úpravě jen dokládá, že záleží především na kulisách, kostýmech a aranžmá, zatímco hudba je jen jedna na škíle od dobré k špatné. Ostatně i opery byly kdysi populární hudbou pro "lid" v kontrastu třeba k symfoniím.

Jinak s tou spodinou bych se moc neoháněl. To slovo může znamenat ledacos, v různých kontextech. 

jo, taky - ale lidi umíraj, umělina zůstává :D Marcel. Duch je věčný (se to aspoň říká - tak snad). Někdy zkouším, jak dlouho zůstane kytara naladěná - když máš blbej sluch jako já, nemusíš vůbec ladit :) To by umělá nedala

Benetkooo :* tohle je RAP spíš, raptorbáseň - zajímalo by mě jak by si AI poradilo s punkem ... vytrhalo by si klávesy z mozku a zapálilo se ? 

Jani, tohle není poezie :)) jen kopřivka z písmen. Jinak se světu už bránit neumím. Leda by mi někdo ukázal, jak zacházet se zbraní ... bych se picla :) kecám, mám se ráda. Kov je těžkej do ruky, slova jsou slušnej náboj

Philog, na pískání nábojnice a na vrbáka slyším :D jednoduchá poezie zvuku, kdy tě myšlenka na konci odstřelí

Danny, nelámej, myšlenku rovnou zahazuj do recyklačního kontejneru na kov - mám děravý kolečko na kompost, tak třeba jednou nový ... :D

Alejale, díík :) že ...

Kočko, tenhle drak není opravdovej, ani ty gaťky  ... - vklidu přeper a pokračuj :) Mávám bílou vlajkou tak, abys viděl! :)

Alegno, jo, je to sekyrková polívka - něco už tam plavalo, ale zbytek si doneseš ... :) děkuju

i všem 

Provukuje to k otázce, co je to krása. Zajímavé by bylo, co by kdo řekl, kdyby na tu otázku měl odpovědět. Sochy, obrazy, vážná hudba, k tomu všemu měli lidé blíž, dokud většina chodila do kostelů. S vírou to nemá nic společného. Byla to společenská událost, a všichni se v tom prostředí cítili patřičně, bylo to součástí jejich světa. 

Já jsem z venkova a tak na rozdíl od tebe mezi květinami a motýli žiju. Žluťásek řešetlákový se objevuje často už v únoru, většinou v březnu. Letos mě ale počátkem dubna překvapil hojnější výskyt okáčů pýrových. Ty jsem ještě tak brzo nikldy nezažila. Na rozdíl od žluťásků nebo baboček, tedy motýlů, kteří přezimují ve stádiu dospělce, okáč pýrový přezimuje ve stadiu kukly. Znamená to něco, když se líhne tak brzy?

kvaji,

temná hmota je pouze vědecký teoretický předpoklad. Nikdy nebylo dokázáno, že vůbec existuje. Nemůžeme tudíž vědět, zda existovala "vždycky" nebo existuje například jen posledních deset miliard let. Čím víc toho o vesmíru víme, tím víc zjišťujeme, jak málo mu rozumíme. Vždyť lidstvo nerozumí ani své vlastní evoluci, tak jak by mohlo rozumět vesmíru? Teorie o tom, jak vznikl člověk, se za poslední desetiletí měnily tolikrát, že je to až tragikomické. Astrofyzika má aspoň tu výhodu, že se opírá o matematiku. Ale k čemu je nám matematika, pokud jsou případně všechny naše vědecké premisy špatné?

K3,

Hlaváček, na kterého sázím já, příliš strohý nebyl. Používal často melmi dlouhý verš, tedy např. alexandrín nebo jamb o patnácti slabikách. Jeho básně, jako kupříkladu četné sonety, byly dlouhé "tradičně", tedy přesně tak dlouhé, jak dlouhé měly být. Já nemám nic proti krásným extrémně krátným básničkám, stejně jako nemám nic proti krásným extrémně dlouhým básničkám. Otázkou ovšem je, zda dnešní trh, co je poezie týče, vůbec ještě o krásu stojí. Já se obávám že ne, právětak jako nestojí o dokonalost..  Tak proč tedy vůbec ještě psát poezii?

Jamardi,

ne vždy bývá in pouze přítomnost. Celé devatenácté století bylo částečně ponořené do dob dávno minulých: novogotika, neorenesance, prerafaelismus...  I sám Hlaváček byl staromilec a přenášel se v duchu do dob Ludvíka IV. Tehdy to ještě šlo. Pokud to už dnes nejde, pak je to jen další důvod, abych se definitivně odmlčela. Stále doufám, že mě Písmák konečně odnaučí psát. Nyní jsou mé výsledky najednou tak katastrofální, že už bude asi snadné pověsit poezii na hřebík. Že pro přítomnopst už je "sexy" zase jenom přítomnost? Krutější rozsudek nad skutečnou poezií, tedy jen a jen poezií minulosti si ani neumím představit.

Kvaji,

a čím láká rovněž poměrně četné posluchače a diváky Pavel Šporcl? Že by modrými houslemi a šátkem na hlavě?  Částečně. Rozhodně je to popularizátor vážné hudby a ať jsou jeho metody jakékoli, jsou účinné.

Můj otec byl náruživý milovník vážné hudby a populární hudbu nesnášel. Jednou se stalo, že v rádiu hrál symfonický orchestr "jakési" krásné melodie. Otec zpozorněl a pustil to víc nahlas. Já jsem se v duchu smála a bála jsem se, že vyprsknu. Když orchestr dohrál, řekla jsem tátovi vítězně: A víš, co to bylo? Byly to písničky Beatles v úpravě pro smyčce. Otec zaváhal a řekl "objektivně": I tak to bylo krásné.

Samozřejmě, že když mluví o "melodiích" Hlaváček, myslí tím vázané verše. Jednak ty své, jednak určitě Verainovy a možná ještě nějaké jiné. - Ale zabraly by takové verše ještě i v dnešní době? Když se podívám na to, jak katastrofálně dopadly mé hlaváčkovské variace, myslím si, že dnešní doba už dávno není na melodické hudební verše zvědavá. Ale možné taky je, že to jenom já píšu špatně, ale Hlaváček sám by se svěle uplatnil i dnes. Co myslíš ty?  

Kvaji,

jde ale o to, kolik mají "řvouni" příznivců. V dnešní době jich mají tak obrovské kvantum jako nikdy v minulosti.  To, co by v minulosti bylo jen záležitostí spodiny, (například rap), to dnes lačně poslouchají masy.

Mladí byli v každé době rebelové, dělali ramena a stavěli se do opozice proti generaci svých otců. Ale ještě nikdy se neidentifikovali s kriminální spodinou jako dnes někteří punkeři a rappeři. Kdybys dnes vedle sebe postavil skupinu Beatles v podobě ze šedesátých let a dnešní skupinu Marilyn manson, pak teprve bys viděl, jak "doba pokročila".

Děkuju všem za zastavení a interpretaci...

Karle, pod nakvétající meruňkou při náhlých jarních mrazech udržujeme dým z listí ořechu, které se nikam jinam nehodí... a květy tak neomrznou... pro ochlazení jsem hodně váhala, co s můrou - tloukla do okna ve sklepě - chtěla ven, vzala jsem ji do dlaní a vypustila, snad mrazíky přežije:-)

dadik, postřeh z pohřbu před několika dny...

Benetko, jsem si to pustila a teda nic moc :-( ona ta umělá to pokaždé netrefí...

Vlastně k tomuhle textu bych hudbu vůbec nepouštěla. Pohádky se čtou nejlíp v tichu a pod peřinou...

Jenže tohle až zas taková pohádka není - záclony ze šlupek od buřtů jsou ti v tomhle ulakomení naprd... ach jo - kulky mi lítaj kolem uší

(A pak ti pustěj ve zprávách, že drak sere na všechny!)

Čtu si tvoji báseň stále dokola, stále mi nezní úplně dobře. Místy je těžko srozumitelná, ale celková nálada a sdělení se zdají být celkem jasné. Paralela s Ježíšovým podobenstvím mohla být lépe završena, takhle to působí spíš jako jednotlivé nápady rozervané duše. Potenciál báseň určitě má, tak snad příště.

Při uklízení jsem klidně schopná věci zvednout a opět položit na původní místo. S tím nemám problém. Jenže pokud se předměty používají, tak se přitom holt někdy  přemístí. Chci říct, manželův mobil nebo holicí strojek určitě zůstane, kam ho položil, ale ty "společné" předměty, třeba ovladač k televizi, se prostě nacházejí pokaždé jinde. Přijde mi to přirozené. Nemůžeš s někým žít a neustále nad každou věcí přemýšlet, do kterého sektoru patří ;) to bys toho chtěl příliš a místo ženy si pořiď robota, kterého si naprogramuješ.

Možná nemá. Možná je to otázka preferencí, když se uskromní jinde, může si na ně našetřit. Samozřejmě ne všechny, ale na jejím místě bych chtěla alespoň jedny. A píšu to protože se najdou lidé, kteří jí to budou vymlouvat, že je to drahé a není to nezbytné. Není, ale udělá jí to radost. Jakože jí radost nedělá, že si může koupit jen boty, které sežene ve dvou číslech a tlačí jí to kupovat si levnější boty, když platí dvojnásobnou cenu a když si kupuje levné boty, brzy musí shánět další a celé se to bude opakovat. To ti jiní nevidí, ale viděli by, že ona má něco, co si oni nedovolí.

Myslím si, že bůh je v nás. Každý jsme,svým bohem, svým způsobem. Táta kdysi vykopal díru, vybetonoval, napustil vodu. Přišly vážky. Seděli jsme spolu na lavičce z březových knínků. Pod oknem ložnice. Babička tam kkdysi vysadila lilie a ony vždyky začaly vonět večer. Seděli jsme a mlčeli. Milovala jsem ho. A on mě taky. Slova jsou někdy zbytečná. U nás zatím ropuchy, už začíná točit tanečky jaro... ty mám taky ráda.... :o)

Mi takhle šikanovali Jindru. Na základce do něj i kopali a brali mu svačinu. Pak v hokeji. To už bylo mnohem horší. Hnus. Jezdil nad ránem do Ostravy, trénink, škola, trénink. Domů pozdě večer, unavený. A tenkrát se změnil. Pak mi to řekl. Postavila se za mě i manželova maminka. Nejhorší je, když si chlapi svoje sny snaží plnit přes děti. Zažila jsem, jak po zápase mlátil otec syny hokejkou přes hlavu. Zažila hodně. Jindra ležel na Jip, když ho faulovali a řejel mu bruslí přes krk, nepomohl ani chránič. Má poškozenou krční páteř a tinnitus. Takže taky vím, jenom se o tom těžko píše. Utčitě nejsi sám. Já mám tyhle lidi nejraději. Myslím si, že jsou něčím jiní a to je dobře. 

pro Jamardi

Má jenom maminku. Plesnivý byt. . Je velice skromná,vnímavá a hrdá. Myslíš si, že ztaková holka má na boty na míru? Nechtěla je ani ode mne. Tenkrát jsem ty peníze měla. Přišla jsem o ni a to beru jako jednu velkou prohru. Vztahy jsou křehké a něco jsem pokazila. Ona píše sakra dobře, narodila se s tím. V krvinkách těchto lidí proudí poezie. Nikdo ji nenajde ani nezměří, ale je tam. Je vzácná. A tihle lidé taky. Tak to vnímám. 

Děkuji všem za komentáře!

Janina: Mně je to také samozř. líto že to tu končí ale když vím že něco nového začne tak je to snazší. A pro mě je to o to těžší že už je to druhý web který jsem měl rád a končí. Tím prvním byl Qhodnoceni. Byla tam skvělá komunita a nebylo to jen o básních ale i fotkách písních a tak. Něco z toho jsem měl uloženo na PC ale když asi před 5 lety odešla základní deska tak se všechno ztratilo. Zůstala jen vzpomínky...

Phil: Každý den nachodím víc jak 10 km. Kolikrát mi pak večer nohy tak "vibrují" že su rád když si zalezu do postýlky. A mám celoroční rýmu -asi nějaká alergie- oči mi sice neslzí ale mám furt ucpaný nos. A teď posl. cca dva týdny fest teda. V noci si musím dávat kapky do nosu abych se nazadusil! :)

Hanka: Je škoda že nepíšeš víc. Rád bych si od Tebe něco přečetl. Cokoli! Myšlenky postřehy každodenní zážitky a tak. Tak třeba na "NAŠEM" novém PIŠ MAKOVÉ!!! ;)

Mimochodem: Já píšu PÍCMÁK dle vzoru PÍCE. Je to tady taková moje duchovní potrava... :D

Díky 8hanka. Niekedy modlitba zaberie a inokedy nie. Častejšie asi nie. Boh má svoj plán aj cez svoje tresty. To sa mi vtedy stávalo, že som vždy, keď som pomáhal bratovi s pečením trdedelníkov napadlo mi, že sa zastavím v krčme. Hneď na to som zbadal cez chodník išla čierna mačka, premýšľal som či mám teda ísť do krčmy, keď vždy potom vyvediem doma niečo zlé. A znovu som šiel do krčmy a zasa som doma vyviedol zlé. Potom po nejakom dlhšom čase som chodil do krčmi a nestretal som čiernu mačku a nedialo sa nič.

Zaujímavé.  Ako dieťa som verila, že keď sa uprimne pomodlím k Bohu a poprosím ho o pokoj v rodine...nefungovalo to...aj u nas na ulici je niekolko mačiek, ciernu stretavam často a prvá myšlienka - budem mať smolu...a vzápatí sa zasmejem - v byte máme 6 rokov čiernu máčku, motá sa nám pod nohami, všetci ju ĺúbime, užívame si jej blízkosť, pradenie, driemanie na kolenách...a keď na ňu zasvieti slnko, kožúšok vyzerá ako tmavohnedá čokolada:)...ale inak je fakt čierna...

Philogyny,

otevři si v prohlížeči celé skloňování výrazu "káně", tam ti ten ženský rod neunikne. Vzhledem k tomu, že "káně" je ve středním rodu spíše označením mladého ptáka (i se tak skloňuje), je vhodnější užívat pro dospělého ptáta ženského rodu. Tento text ale není jen o káni, ale také o poezii, pro kterou mne tento dravec inspiroval. 

Dnes sa to má zase vonku zopsuť, vyrazne ochladiť, dokonca sneh a mráz...nazerám sem často, mráz, nemráz.  Keď sa túlam vonku, premyšlam, čo všetko o tej kráse rozkvitnutých stromov a pestrých kvetov pod nohami napíšem...a potom doma čítam, čo tu nové a nenapíšem nič, veď iní to robia lepšie...a kým sa dá, budem tu, do konca ( pismaka alebo mojho:)

Četla jsem a velice brzy jsem četla ohromená. Jako bys psal za mě, alespoň některé části. V dětství a dospívání jsem měla podobné zážitky, šikana a vyloučení ze "stáda" mě trápily a opravdové kamarády a přátele jsem našla až jako vysokoškolská studentka. Dobře si ale uvědomuju, že překážky byly hlavně ve mně, v mé povaze, možná v přecitlivělosti, v nechuti účastnit se toho, co mě nebavilo, v jakési potřebě samoty. Jednodušší bylo uzavřít se do sebe, snít, číst a později taky psát, vytvářet příběhy... Časem se mi podařilo najít jakýsi kompromis. Jsem ráda, že je nás víc, ono nebýt v popředí a "in" někdy dovoluje víc vidět, chápat, nebýt povrchní. Někdy ;) Napsal jsi to skvěle.

Philogyny -  8hanka - díky za přečtení, komentáře a tip. Rodinné životy jsou studnice štěstí a spokojenosti v protikladu charakteru lidí, pro které společný život a výchova dětí a zabezpečení rodiny nic neznamená. Přednost má jejich zájem, sobectví a zneužití důvěry. Mám zkušenosti s dlouholetého působení v opatrovnickém senátu soudu. O podobných tragediích ovlivňujících zejména vývoj dětí by se dalo psát mnoho příběhů. Společenský život se utápí v individuálních morálních normách. 

Smutný príbeh, žiaĺ, podobných je viac...u nás bol rozvod jediným riešením pred skončením na ulici. Ex roky nepracoval, robil dlhy, rozpredával naše veci, okrádal mňa a deti...chodili k nám podivné existencie, neskor vymáhači dlhov. Po rozvode neplatil ani minimálne výživné, naopak, bez hanby chodil pýtať peniaze od detí na vysokej( študovali vďaka studentskej požičke) ...o iné stretnutia záujem nemal, nevie, ako vyzerajú, čo robia, vždy sa na niekoho zavesí, u koho nejaký čas zadarmo býva, kým dotyčnému nedojde trpezlivosť. Príbeh ním rozprávaný je iný ako skutočnosť...prešlo 25 rokov, som šťastná, že z detí sú slušní ĺudia s pevným miestom v živote, aj keď viem, že otec im chýbal, ale nie ten zlodej, klamár a flákač. Nového som im nepriviedla, stačili sme si...tvoja žena dala prednosť životu v prepychu, uťala vazby otca  s dcérou, muselo to byť veĺmi bolestivé...

Díky vám za komentář.

Philogyny,

káně kroužila, neboť v odborných textech převažuje její ženský rod, ale užívá se i toho středního. Zde mi šlo hlavně o udržení textu v náročných třináctislabičných verších, což považuji za určitou hranici, kdy je ještě možné psát takto rytmicky soudržné básně. Zde navíc v celkovém prorýmování veršů pro posílení poetičnosti textu. 

Ještě mi nahodilo. Kdysi jsem se mi líbil obrázek od Matěje Lipavskéhé,  chlév s ježíškem. Pravopis odkládám na věšák Pro jistotu. Napsala mu, že mi jeho Ježíšek připadá jako lord Voldemort. Přemaloval ho. A tak ho mám ho doma. Všechno je vždycky o komunikaci těch dvou, že.  Když jsem byla v Praze, v botanícké zahradě na čtení, nepoznal mě. Maruška nakonec ano. Smáli se mi tam kvůli brejlí a já jim po svým taky. A pak mi řekl, ve slípku, kde mám ty oči. Vzala mi je tma, moje touha všechno vidět a puškohled. Odebírá...to pravé mám už skoro černé. Škvíru Někdy bolí. Ale nelituju toho. A nikdy nebudu. Nikdo mi nevezme to, co jsem viděla. 

U nás to začalo, když došel z vojny. Nadsluhoval,,pil. Pil už ve škole. Učila jsem se s ním, chodila po kantorech a on nakonec odmaturoval. Pak vojna. Pil. A nadsluhoval. Pak čekal dítě s jinou. Půjčil si ji, pustila jeho malou na podlahu. Ona ji vyhodila. Pak byla přestávka. Bylo jí čtrnáct. Řekla mu, táta mi koupil kolo. Přestávka. Porodila syna. Nevzala mu telefon i když jsem ji prosila. Táta byl můj druhý muž. Měl ji jako svoji, první manžel nepovolil adopci.  Přestávka. Umřel na moje narozeniny a neudělal závěť. Měl ji rád. Řekl mi, že je to jeho jediné chytré děcko. A že je je po mně.  Ale se mnou už ona nekomunikuje...

Nechápu, jak můžeš mít v oblíbených Holana. Je to jeden z mých nejmilejších básníků. Po Benningtonovi. 

O všech předchozích Ivanových dostaveníčkách nevíme celkem nic konkrétního, ale známe básníka natolik dobře, abychom se nedivili tvrzení Karla Brušáka, že na svém posledním rendenz-vous vytáhl úd z kalhot a začal onanovat před dvojicí mladých žen sedídícíchb v nočním tichu na lavičce . 

V básni L´amour,la poésie ze sbírky Pomocná škola Bixley se "příslušné věci" odehrají sice jindy a nejspíš i jinde , ale přesto ty verše uvádějí leccos na pravou míru.

Five times in gloves physically outspoken

she takes them off

and takes us to the rough office

Neboli: nejdřív pěkně do ručky - a kydž není zrovna dost peněz, tak při tom i zůstane. Další postup je koneckonců věcí dohody a vvolné směny...

Kdo měl proboha vědět, že tohle nejsou prostitutky , ale dvě  holandské lesbičky, které v Londýně pracují jako aur-pair? ....

Kdo čte poezii, musí být schopen přečíst si všechna slova. Zjistila jsem, že někteří mají ten nešvar, že jakmile je něco napadne, jdou od toho a už se věnují jen sobě. Z toho důvodu si skáčou do řeči a neposlouchají se  nebo třeba při řešení slovních úloh si nepřečtou zadání do konce. Nějaký zlý pocit, že by se mohli zbytečně zdržovat.

Líbí se mi, co jsi napsala.

Kdo druhého ponižuje, jemu samotnému něco chybí. "Vyneste to hovno" je velký hnus, na druhé straně si někteří lidé, tedy i děti, nesednou a nemá cenu se přetvařovat, že je to jinak. Jde to zvládnout i slušně. Ale někteří mají asi nějak posunuté hranice, myslí se, že slušné chování je projevem sympatií a když tam sympatie nejsou, je patřičné být sprostý.

Mi pořád slzí oči, jako každý rok, když kvete zlatý déšť. To pravé mám přivřené a černé. Puška. Všechno se to tak nějak sčítá. Ale nedokonalosti jsou to nejvíc. Pro mně,.Vím to. Dneska devět a půl km se psy, chytrý mobl a můj po dlouhé době, na pět minut krásný den. A taky modrý.opuchlý malíček se sepsí a antibiotiky, nejde ohnout. Ani já ne... a tak zdravím. 

Je to smutné... .

((...)).

(Kočkodane, osud není ,,pako"; věřím, že takové bytosti, jako Andrea, se na plánu svého osudu již předem samy významně podílely...; a v plánu osudu bývá mnohdy něco podstatného  výměnou za něco jiného podstatného... . Snad ,,naštěstí" my  tady (většinou tedy) do těchto výměn nevidíme, ..., a tak zdržel bych se toho, z mého lidského úhlu pohledu, hodnotit něčí osud...).

Dalesi, děkuji za přečtení a zajímavé doplnění i odkaz. Potěšilo mě, že překladatelka skandinavistka Helena Březinová si nejvíce cení vydání Andersenových pohádek a povídek s ilustracemi Cyrila Boudy z roku 1953, které také považuji za nejlepší, jednak množstvím příběhů a hlavně ilustracemi, které pěkně navodí jejich atmosféru. Shodou okolností před chvílí jsem sledovala na ČT24 reportáž o této nové trilogii s Helenou Březinovou a ilustrátorem Fiílipem Pošičem s ukázkou knih. Krásně zpracované se zajímavými ilustracemi, ale nejsou to knihy, které se dají číst jen tak v rukou či na klíně (jsou velké a těžké).

Phyloginy, děkuji za přečtení a odezvu.

Pro mnohé čtenáře je zmínka o Lysé hoře v básni nepostatným detailem, já si ale myslím, že byla tato hora zvolena mimořádně dobře. Chodí se na ni v létě, na podzim, v zimě i na jaře, chodí se na ni ve dne i v noci. Na vrcholu se dá celkem komfortně přenocovat, zvolit ale samozřejmě lze i túru bez noclehu. Člení se na Malchor, Lukšinec, Zimný, Kobylanku a vlastní vrchol a je přístupná mnoha různými způsoby... Tu horu lze poznávat celý život - stejně jako celý život poznáváme sebe sama :-)       

Gora: Díky moc. Abych to trochu vysvětlit. Asi ve dvaceti mi došlo, že se z mé osoby žádný agent FBI nestane :) Nicméně, kriminologie mě vždy fascinovala a nikdo nemohl zabránit tomu, abych si o tom četl. Obdivuji práci těch lidí, kteří s podobným svinstvem bojují. 

Od zdokonalování vědeckých poznatků a analyzování historie FBI jsem se dostal k boji s terorismem a organizovaným zločinem. Od tohoto bodu už to byl pouhý krůček k fenoménu masových a sériových vrahů. Asi po pěti letech jsem toho musel ze dne na den nechat. Jak jen to Nietzsche říkal o tom dlouhém zírání do propasti? Nedělalo mi to dobře na duši. Učinil jsem tlustou čáru. 

Protože teď bylo určité článkové pusto, vytáhl jsem ze šuplíku letitý nástřel tohoto textu, upravil ho, rozšířil a především dokončil. Dělat rešerše, ověřovat si data, překládat výpovědi a mapovat časovou osu případu nebylo špatné. Mám rád tuhle „badatelskou“ činnost, ale zároveň mě těší, že to mám za sebou. Ty nepříjemné pocity ke konci zase začaly vyplouvat na povrch.

viděl jsem 12 úkolů pro Asterixe ;)

jinak čím dál víc úřadů funguje elektronicky, takže někam chodit je tím víc zbytečné.

tak to ten předvolaný musel být génius, když našel úřad, aniž by mu bylo sděleno, kam má jít. jinak z právního hlediska - chybí-li v příslušném předvolání klíčové náležitosti, jako místo, jméno úřadu, důvod, nebo datum kdy je dotyčný předvolán, pak takové předvolání není úředním dopisem

Zamrazilo po druhý raz...aj keď som to tušila už pri prvom čítaní...niečo spoločné medzi nami nachádzam, mala som obdobie, kedy sa ex snažil vo mne zadupať všetku silu ísť ďalej bez neho...ponižovanie, reči o mojej  neschopnosti ...boli dni, keď ma doslova bolelo ísť von, byť medzi ĺuďmi, našťastie starostlivosť o deti, byť im oporou, snažiť sa vytvoriť pokojný domov ma dokázali naštartovať, veriť si, kvoli nim zvládnuť čokoĺvek...domov nepozývam prakticky nikoho, stačí mi mačka a návštevy detí. Raz do týždňa skrable s kamarátkami, pri stretnutí so susedmi povinna  konverzácia, úsmev, občasné stretnutia s ostatnou rodinou a kamarátkami potešia, ale najviac času trávim so sebou doma alebo fotením vonku, jar ma zase naštartovala, tolko pekného okolo nás...inak, mala som obdobie, keď som sa zo svojich strachov, neistot, neviery v seba chodila vyrozprávať k psychológovi, zhodila u neho ťažký batoh z pliec,  úĺava  na chvíĺu, aj to pomohlo...každý si nesieme životom niéčo...

Hanko,

souvislosti, o kterých píšeš, jsou velmi zvláštní. Teď jsem si na internetu našla heligonky Hlaváček, které skutečně vypadají jako z doby Karla Hlaváčka. A jak asi musely znít!  Jak možná víš, napsala jsem i básničku o harmonice. Taky mám ten nástroj ráda a jsem šťastná, když se mé veršíky dostávají do tak až záhadných souvislostí. 

Hanko,

já vidím Krásu asi nějak tak podobně jako Platón. I pro mě existuje idea ženy, idea muže, idea koně a tak podobně. Jak se ale liší platónská Krása od Dokonalosti? Není to v podstatě to samé? A často bývá tak nějak dojemné to, co má k dokonalosti hodně daleko. Sympatičtější nám bývá zábavný dobromyslný ošklivý tlouštík než namyšlený krásný manekýn, který všemi "obyčejnými lidmi" pohrdá.

Krása určitě souvisí i s dobrem a zlem.

Janino,

je příznačné, že Hlaváček si za své imaginární hudební nástroje zvolil hoboj a violu (nejspíše violu da gamba), tedy nástroje, které vyžadují dokonalý hudební sluch, neboť na nich musí hráč dotvářet čistotu tónů sluchem. I "hudební poezie" je záležitostí jakéhosi "literárního sluchu", tedy speciálního druhu tvůrčí intuice. Za svého života Hlaváček moc populární nebyl. Po smrti jej ale někteří literární kritici oceňovali jako přímého pokračovatele K.H. Máchy právě díky jeho výrazné hudebnosti spočívající v dokonalém rytmu dokonalých rýmech a nápadité eufonii. Co je ale doopravdy "dokonalé"? O tom je ta moje dnešní básnička.

kvaji,

tou básní chci říct asi to, že dnes je vnímán většinou jen ten, kdo křičí nejhlasitěji. Často jsou nejznámějšími umělci skandalisté jako byl třeba Jan Saudek, nebo jako je dnes David Černý. Jen zřídka se stane že do vědomí širokých mas pronikne někdo nesmělý, jemný a úzkostlivý jako byl třeba Hlaváček. Hudbě vládnou bubny a elektrické kytary. Kdepak viola. Přesto to s violou zkouším. 

Jamardi,

podle mého soukromého názoru, když píše Hlaváček o viole, nemá vůbec na mysli onen nám všem dobře známý hudební nástroj na který hrál v orchestru třeba Antonín Dvořák. Nejspíš jde o violu da gamba, tedy nástroj podobný spíše dnešnímu violoncelu. Hlaváček se ve sbírce Pozdě k ránu často stylizoval do postavy šlechtice z doby Ludvíka XIV, zvaného "Kral Slunce". Právě v té době (17. a 18. století) hráli i šlechtici na violu da gamba. Ano - tehdy byla v módě, dnes už tento nástroj nikdo nezná.  Hlaváček ale nechtěl "být v módě" a svou poezií často unikal do dávné minulosti.

Pozoruhodný popis schopností čtyřrukého jedince, jako pozůstatku procesu průniku oživené fosilní buněčné DNA z čtvernohé, srstí pokryté a ocasem vybavené bytosti, žijící na stromech. Pokud bychom pátrali blíže, tak přírodovědci by jej jistě zařadili mezi čtyřruké savce. Čtyřrucí a všichni vyšší savci pochází pravděpodobně z jakéhosi dávného vačnatce podobného obojživelníkům. Čas od času se takový případ vyskytne. Je dobře si jejich existenci tímto způsobem připomenout a autora s jeho invencí povzbudit.

Čo je to krása? Podobne ako pravda može mať a aj máva veĺa podob.  Vnímanie krásy býva subjektívne, niekomu sa páči to, inému ono...sú aj objektívne hodnotenia na základe určitých parametrov.. dávam na prvý dojem, to prvotné čosi, čo ma osloví, zastaví, zatrasie...su diela, ktoré vačšina z nás vníma ako krásne, či už sú to básne, hudba, obrazy, filmy, ĺudia, na kráse im neuberá čas ani negatívne hodnotenie či útoky jednotlivcov(poškodené obrazy, sochy, budovy)  Umelci sú zraniteĺní, odhaĺujú pred nami kus seba, svojho života, postoja, zážitkov, bolesti, nadejí, pootvárajú vrátka k tomu skrytému, tajomnému, len ich.  

Hanko,

myslím, že hudbě nemusíme rozumět. Hlavně když ji skutečně slyšíme, skutečně vnímáme a jsme schopní se jí poddat. A stejné by to mohlo být i s "hudební" poezií.

Hlaváček žil v době výtvarného i literárního impresionismu (ten v české poezii představoval hlavně Antonín Sova). Byl svým způsobem také impresionistou, ale on své pocity změnil skoro až v existenciální postoje. Zejména pocity tísně, úzkosti a nejistoty.

Radovane,

myslím, že z Hlaváčkova díla jsou stále živé hlavně dvě básně: "Hrál kdosi na hoboj" a "Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji". Té první básni jsem se na Písmáku věnovala už v minulosti, s tou druhou si opovážlivě pohrávám teď. Chci tak nějak komunikovat s tímto Hlaváčkovým hudebním dílem prostřednictvím dalších a dalších etud pro violu.

Radovane,

dnešní svět se zcela rozpadl do sociálních bublin. Nejen na internetu si hledáme jen takové přátelé, kteří s námi souzní. S tím ale souvisí bohužel i to, že jednotlivé sociální bubliny útočí na své odpůrce, protože "pravda je prý jenom jedna". (Samozřejmě ta pravda útočníků.) Tady na Písmáku útočí modernisté na nás zaostalé konzervativce. Jen ať si útočí a zbaví se tak svých přebytečných emocí. Je to lepší, než kdyby si něco píchali. Ale diskutovat s těmi lidmi? Proč by měl konzervativec přesvědčovat liberály, že nemají ten správný světový názor?

dadi, Radovane,

Phil je velmi emocionální člověk a když bude potřebovat své emoce na někoho vychrstnout, jsem tady pro ni. Nemohu přece kritizovat jiné za to, že nejsou odolní a sama taky odolná nebýt. Za těch jedenáct let, co jsem tady, jsem už zažila tolik útočníků, že bych o tom mohla napsat román.(A třeba ho taky jednou napíšu.)

Básně by se prý neměly vysvětlovat, ale když tahle etuda nikomu nic neříká, pár slov na vysvětlenou si dovolím. Všechny své básničky v následujícím hlaváčkovském období budu odvozovat od jeho jednotlivých děl. Tento můj výtvor se vztahuje k sonetu "Podmořské pralesy se ani nezachvěly", vlastně spíš jen k jednomu verši z tohoto sonetu: z měst zatopených zvony slabě vodou zněly. Připomnělo mi to Atlantidu, samozřejmě taky tu od Miroslava Žbirky (Zem pradávných sĺnk v chlanom tieni tajomstiev. Na mapách jej dávno niet...)  Celá skutečná poezie, tedy vše, co existovalo před současným básnickým ghettem už se stává víc a víc zapomenutou Atlantidou. 

Hlaváčkův sonet, který mě inspiroval, je ale na svou dobu (rok 1896) až extrémně moderní básní, proto možná stojí za to jej tu pro místní modernisty zveřejnit:

Podmořské pralesy se ani nezachvěly

Podmořské pralesy se ani nezachvěly,

po cestách neschůdných jen táhlý bloudil Vzdech,

z měst zatopených zvony slabě vodou zněly:

vše ve tmách zíralo na Zaslíbený Břeh.

Lilie klekaly v své nezprzněné běli,

půlnoční modlitbu v svých rozmočených rtech,

a černí delfíni, již na návrších bděli,

při ohních zmírali v svých němých bolestech.

Až teprv pozdě k ránu nad břehy když vyšel

za zpěvu zástupů, za slávy korouhví,

stříbrné pralesy jsem ze sna klekat slyšel

v dalekých vodách moře, v mysech Tajemství...

A v sadech korálů, jež slabě zrůžověly,

se černé stíny nedočkavě tísnily a chvěly...

Milujem hudbu aj poeziu, nie všetkému rozumiem, no sú melódie a basne, ktoré oslovia, zarezonujú, rozochvejú,  vyvolajú radosť, pripomenú bolesť, spomienky...otec bol muzikant, hraval na harmoniku, saxofon, klarinet, z mnohých jeho žiakov sú dobrí hudobníci...rada spominam, ako sa zvuk jeho perletou vykladanej harmoniky od Hlaváčka niesol nocou...(my sme sa nepotatili) ...v dobrom závidím tým, co to vedia,  čo dokážu dať melódii a básňam dušu ako ty...

Radovane,

já ale nevím, jaký alexandrín je skutečně kvalitní. Možná bych byla i schopná napsat zcela ortodoxní alexandrín podle všech pravidel, ale znělo by to asi příliš škrobeně a strojově. I největší mistři alexandrínu jako Hlaváček a především Březina (nebo taky třeba Jiří Orten) se "dopouštěli chyb" třeba v tom, že používali tříslabičná slova. Jde ale o to, jak ty neortodoxní alexandrínové básně zněly. U mistrů zněly výborně. A u mně?  To ať posoudí jiní.

Lili,

vždycky mi to nejde lehce, nenuceně a přirozeně. Jen někdy se básnička tak nějak napíše sama. Jsou ale taky dny, kdy se mořím třeba s jedním jediným veršem nebo rýmem. Sešit s rozepsanou básničkou si dávám do chodby na lednici a vždycky, když jdu kolem, zjišťuju, jestli už to konečně zvládnu napsat. Někdy to nedokážu napsat nikdy a básničku raději zahodím.

Tvůj tajemný příběh se mi líbí. Co mi moc nesedí, je čarování s interpunkcí. Jsem toho názoru, že má být interpunkce buď správná a úplná, nebo vůbec žádná. Měl jsem kamaráda, který psal tím stylem, že na začátku textu napsal velké písmeno a na jeho konci udělal tečku. Takové psaní chce ovšem precizně oddělovat myšlenky. Každopádně tip.

Modrá je nic. To až ty s červenou. A exekuce. Ticho, co by se do stěn vrylo. Špatně je to, že někomu věříš a on tě okrádá. Okrádá tě tak, že jsi nakonec žebrák. Lidské svině. Věřím na mlýny. Melou pomalu, ale jistě. Pořád. 

"Dlouho se převalujete se na lůžku a nemůžete usnout."

Mám pořád otevřené okno. Miluju ten studený  vzduch, když přijde a můžu nadechnout. 

Poslední graffiti co jsem si fotila, byli potkani v Opavě. Je to moje rodné město a mám k němu citový vztah. Vykoupili nám ronné domky se zahradou a postavili paneláky. Pořád se mi zdálo, že jsem tam. Náš sklep na brambory, babiččiny zavařeniny a moje myši. Pak jsem zjistila, že když tam vidím babičku, tak někdo umře a začala z těch snů mít strach. Ale pořád jsem tam, jsem malá holka, sedím na prahu a bouchám nohou se sádrou o dlaždičky. Spadla z postele. A děda měl pohřeb. Byla jsem s maminkou na hlavní poště. Volala, jak mu je. Umřel. Byl po operaci srdce. A oni neměli prášky na ředění krve. Pamatuju si, jak plakala a táhla mě za sebou. Byl ředitel zvláštní školy v Opavě. Někdy mě vzal s sebou. Tak jako máma. Mohli jíst i v hodinách. Milovala jsem ho. Některé věci nejdou vypsat. Jenom potichu prožít. Jindra je jeho kopie. Hádáme se. Ale vím, možná jsou to ty bubny... pořád jsem naštavaná kvůli Františka. Tak se jmenoval děda a můj strýc. František Babinec.

Já si tě po celou tu dobu, co jsi psala, představovala jako holku. Veselou a krásnou slovenku. Měla jsem tě ráda. Většinou načítám nepřihlášená, takže nikdo nevidí. I když nedávám tipy a tak, tak čtu.  Nevím, proč ses přejmenovala. Vždyť jsi pořád jedna a ta samá. V duši holka? Tak tě vidím. TSnažím se. Ten tvůj nový nick nemám ráda. Něco změnil. Možná líp píšeš, ale to jsi mohla i pos tím prvním. Chybí mi ty tvý nabíraný sukně....píšu ti to, co si myslím a cítím. 

pro Radovan 

Utekl nám z jatek býk, Štrádoval si to po cestě na Andělskou horu. Chytili ho, že, Já toto těžce nesu. Mám většinou raději zvířata, než lidi. Lískový oříšek a šaty je jedna malá, co kdysi napsala. Tam byly svatební... V básni se píše o lhostejnosti. Ale kvalitu tu nevidím. Nahodilo mi to toho utečeného býka, někdy bezmocně zuřím... Básnička mi neříká nic. 

 pro dadík

Odhadla jsem si tě už dávno. Děkuji za komentář. 

Není bezcitný. Já toto nemám ráda. A tomuhle textu prostě nevěřím. Tak to cítím. Vím, že mě nenávidíš, neumíš se už ani ovládnout. Je mi to líto. Ale lítost je taky k ničemu. Ať to podá neumelec_zivota na Poetikon nebo Lirweb. Ráda si přečtu recenze. Tu odbornou pomoc potřebuje spíše tvůj nick, řekla bych. Po té, co jsi se přejmenovala, ses změnila. A nebo jsi to celou tu dobu úspěšně skrývala. Je to jedno.  

Přátelé, mám smutnou zprávu!

Tohle je poslední povídka od Andrejky, co sem vložila.

Já jí ještě 26.1.2025 popřál šťastnou plavbu a ať se opatruje a netušil jsem, že její reakce je poslední zprávou od ní. Psala mi:

Mirku, můj poslední a rychlý vstup. Děkuji za přání a dávej na sebe pozor, chyběl bys mi. Ahoj, Andrea

Je mi z toho strašně smutno a oči mi plavou. Zahynula při práci na moři 17.března a 3 dny poté byla se souhlasem rodiny odevzdána moři. Snad se tam setkala se svojí tetou, která doposud nad ní držela ochannou ruku. Pokoj její duši! :-(

Velmi originální verze o pohádce. Ten film jsem sice neviděl, ale jeho kritika je věrohodná. Sám jsem na téma Sněhurka zpracoval také verzi. Zveřejňovat ji zde nebudu, protože svým formátem odrazuje od přečtení. Je to dramatizace s názvem Sněhurák a sedm trpaslic. Mohl bych, pokud by byl zájem, vložit sem úvodní scénu jako ukázku. Scény s dezoláty jsou velmi vtipný počin a fandím.

Ani trochu mě nepřekvapilo, že se mi i tvoje nejnovější dílko zase líbí.

Znám jednu dívenku ze Štětí,

jež by si přála mít šest dětí,

když chci, ať sleví,

dá mi hák levý,

hned poté začne i vřeštěti.

***

Znám paní původem z Kadaně,

když v knajpě přijde řeč na daně,

po druhém pivku

má na ně pifku,

vypadá velice naštvaně.

Hodně z nás jen bezútěšně přežívá a žije, někteří šťastlivci však bezpochyby skutečně jsou.

První sloka vyjadřuje pohyb, který je lepší než prosté žití, člověku vytanou na mysli různé příběhy z cest jako třeba Homérova Odysea, které vždy hodně poutaly pozornost.

Udělat díru do světa či dokonce do "vesmíru" se každému nepovede, vyžaduje to aktivitu, ale i schopnosti a štěstí. Je však lepší to aspoň zkusit, než se vymlouvat na okolnosti. Díra do vesmíru může být jedině černá.

Motivy pohybu a aktivity jsou zarámovány černým nekonečným rámcem umožňujícím rozběh vlastní čtenářovy fantazie. Aktivita je zde více než prostý pohyb a radost i únava z cest - dostavuje se poučení. Je to aktivita zaměřená k určitému cíli, nikoliv jen bezcílné bloudění labyrintem světa a mysli. 

Tvůj text umožňuje různé, až paradoxní interpretace. To beru jako plus. Dále je třeba vzít v úvahu, že je to text hravý. Báseň konečně taky přímo vybízí k aktivitě, k vyjití z uzavřeného kruhu bezútěšné díry, v němž mnohdy žijeme.

Kdysi když jsem hodně spávala na posedu, chodily mi tam tři laně. Vždycky spolu, jako sudičky. Měla jsem je moc ráda. Vyhrabu fotku. Pak už jsem tam nemohla chodit. Je to poplatková honitba. Bylo mi smutno. A teď se objevily u mýho přestěhovaného posedu. Mají malého kolouška. Musí to být ony. Vždycky cítím takovou zvláštní vděčnost. Že jsme. A můžu zase uvidět. A tak mi to složení nahodilo tady Vás tři...vlastně čtyři.... :o) Děkuji. 

ďakujem Vám všetkým za zastavenie sa,  venovanie pár slov na Andrejkinu pamiatku...snáď nevadí, že som to oznámila ja, na PP bola v nedeľu len krátka správa od netere Evičky...myslím, že aj tunajší čitatelia, čakajúci na jej návrat si zaslúžia vedieť, že už nič nové nenapíše, nezanechá odkazy...pri jej odchodoch sme jej vždy želali šťastný návrat, aj jej posledné komenty boli o tom, že snáď v júni...

mnohí z nás čítali jej vzrušujúce, niekedy priam neuveriteľné príbehy, čakali na jej príchod,  nové príhody, o ktoré sa s nami podelí...priznám sa, že ma nenapadlo, že by sa práve jej  v mori mohlo niečo stať...bola v ňom doma, morské tvory mala  za kamarátov, vycítila ich rozpoloženie, čo si k nim/pri nich môže dovoliť...iba o rok staršia ako môj syn...koľko toho ešte mohla zažiť...ak som sa o ňu bála, tak to bolo skôr pri stretnutiach s ľuďmi...nepoznala som ju osobne, no za tie roky si získala v mojom srdci miesto natrvalo, budem sa vracať k jej príbehom ako doteraz, čítať si znova a znova o tom, že aj jeden  človek ak chce, môže urobiť veľmi veľa dobrého...česť jej pamiatke...

kvaji,

myslím, že za padesát let budou i fyzikální zákonitosti na planetě Zemi pojímány dost jinak než dnes. Jestli astrofyzika pokročí natolik, abychom už aspoň tušili, co je "temná hmota" a co je "temná energie", které dohromady tvoří asi devadesát pět procent našeho vesmíru, to je opravdu "ve hvězdách" . Pokud se potvrdí teorie, že náš vesmír je opravdu jen výplň obří černé díry, bude to znamenat ztrátu možnosti dovědět se, co je "tam venku", tedy v onom "nadvesmíru", který naši černou díru obklopuje. Každou černou díru totiž obklopuje tzv. "horizont událostí", ve kterém neplatí nám známé fyzikální zákony, takže se nikdy nemůžeme dozvědět, co se děje uvnitř černých děr a jsme-li tam uvnitř, pak se nemůžeme dovědět, co se děje venku. 

Janino,

pohoda "na cestách" (Bukowski se živil různě, někdy taky jako řidič.) byla u Ch.B. opravdu jen dočasná. V mládí trpěl depresemi a pil, aby se těch depresí zbavil. Znovu a znovu píše o tom, že od rána do večera myslí na sebevraždu. O sebevraždách psal i povídky. Ch.B. jako básník a spisovatel opravdu nebyl žádný "pohodář". Z "pozitivních lidí" si naopak dělal často legraci. Nejhorší jsou podle něj vyléčení alkoholici, kteří chodí pravidelně do kostela.

Janino,

když jsem se tady kdysi v roce 2014 objevila, zarazilo mě, že pro velké množství lidí na Písmáku byl nejoblíbenějším básníkem Charles Bukowski. Přiznám se, že jsem ho v té době moc neznala a že jsem ho vlastně začala číst až kvůli písmáckým epigonům. Jeho pornografické sbírky z mládí jsem musela záhy odložit, ani jsem je nedočetla celé. Zaujala mě teprve tvorba staršího pána, např. sbírky "Příliš blízko jatek" a "Tvrdej chleba", ve kterých už vulgární a rozjívený erotoman, alkoholik a rebel přecejen získává jakýsi nadhled a z misantropa a misogyna se stává spisovatel schopný soucitu. Doufala jsem, že tady budu moci polemizovat s příznivci mladého Bukowskiho, ale bohužel tu žádní nezůstali. Až na pár vyjímek, jako jsi ty, už tady nikdo ani neví, že nějaký Bukowski existuje, ač to byl už v devadesátých letech vyloženě módní básník a pojmenovala se podle něho i populární hudební skupina "Chinaski". ( V autobiografických povídkách sám sobě říká Ch.B. Harry Chinaski.)  Doufala jsem v diskusi o fenoménu Bukowski a dočkala jsem se jen útoků zuřivých modernistů, kteří nejspíš z Ch. B. nikdy nic nečetli, zato vedou svůj nesmiřitelný boj za volný verš a za medernistické doktríny.

Přiznám se, že už jsem se na Písmák ani moc nechtěla vracet a vrací mě sem vlastně hlavně ta nenávist některých místních autorů k vázanému verši. Třeba se mi podaří navázat svou pavučinku na předčasně přetrženou nit tvorby Karla Hlaváčka.

Děkuji všem za vlídné přijetí a příznivé hodnocení mého textu. Těší mě první místo, avšak vím, že něco tak subjektivního, jako prozaické texty, se těžko poměřuje. Mně se líbily všechny texty v tomto kole soutěže a oceňuji jejich autory. Zřetelně se tady projevuje trend psát co nejkratší texty, asi aby je někdo vůbec četl. O to je pro mě hřejivější úspěch mého poměrně dlouhého povídání.