Písmák Poháry na duhu
Věřím tomu, že někde ve vesmíru se veškeré představy zhmotní. Potom chaos se promění vduhu, která dá všemu řád. A tak započalo plnění pohárů duhou, od prvé chvíle času stvoření.
Vy lásky mé ve sladkých obrazech
dám barvám zlatý třpyt
i vůni květin veškerých pro nová zrození
Oslíci v černých fracích
Nová noc a po ní den, den po noci probdělé, do kterého mě zamotá spánek, aby mi tloukl rezivé hřeby do hlavy. Je to stejně podivné, spát ve dne a třást se zimou ve vyhřáté mísnosti do níž svítí slunce východní. Tak začínají sny.
Sny podivné, které probuzeným hlava nebere.
Měsíční chléb
Jen černé oči
ztůní zamrkají
aby otevřely nebe stejně tmavé.
A Ty víš a znáš
Stavitel hrobů psích
Odkládáš mrtvé psy
ač ozvěnou v dáli jejich vytí zní
na rudý samet omšelý
neboť víš
Síň rubínů
V síni rubínů je věčný chlad a přeci čas od času vejde teplo hřejivé v podobě dechu milenců, kteří se sice tiše míjejí, ale sny je již svázaly navěky. Je to místo jejich zkamenělých slz i moudrých sov, které vylétnou v nočním tichu, aby proměnily muže v řeku a ženu v jezero. Jen odlesk stříbra vln odráží jejich těla splynulá. Řeka s jezerem splynulaaby v tichých vodáchnaše těla našla klidpřed večeremve kterém moudré sovyroztrhají duši mou i tvou.
Výkřik polosnů
Ještě zmrzlé jaropohladilo stínem námrazy tvář. Obrys fauna vyšeldo šepotu prvních včelzmateně v místa tave kterých vytušil obraz vílydlaní průsvitných. A takterá již dávno nenízpívala smutnému stále dokolapíseň o smrti nevinného bláznaze Zvonokos. Cesta se rozplynulav noci černých klaunůskrytých v temnu oblohyneboť osiřelý měsícrozdrtil hvězdy na prášek nicotný.
O rovných hadech
Včera přišla má žena a vyprávěla mi příhodu o přítelkyni její kolegyně z práce. Ta měla doma anakondu, která spala s ní v její posteli. Jednou had přestal žrát a tak se šla poradit ke zvěrolékaři. Ten se jí zeptal, jestli spí natažená, nebo stočená a ona odpověděla, že natažená.
Virtuóz noci
Nová nocpřed ránem písní drozdůmá předehrujednoho tónuco rezonuje nekonečnem představa mrazem v obratlích. Tak temna večernínaplní osudyjizvami na srdcíchneboť z můry spadne stínaby přikryl touhy a snyúšklebkem smrtihlava. Nemocný vítr ulehnetiše na opuštěný práhneb umanul simraky zastavitv podobě milencůměsíčních sochkteří splynou ve světle měsíčním. V té chvíliještě jednou zazní strunačistým tónem starého křišťálua i můrasvětlem znavenáusne navěky.
Povzdech z temna
Ty víšže v místech těchvždy umírají ptácia tak to je a budeasi napořádneboť se snyza obzorem ztrácítěm kteří čekajínež se rozplynou. Je jedno kdya v kterou roční dobuse peří větrem rozfoukásetřeš si slzya vypiješ je s čajemvždyť jedno jekdo se kolemve tmě potloukásvojí chůzíkulhavého ďáblakterý věřilže očaruje duši tvouteď ví že svítáv místechkde umírají ptácia tak to je a budeasi napořádneboť slzyse v očích tvých dnes ztrácía doznívajípísní ztracenou.
Proud extáze
Až přimknou se děti
těla mého
ke tvým rtům
vté chvíli zachvěje se zem
Postava bez domova
Jsou námi vídáni, zrakem sklopeným, neboť se bojíme pohlédnout do očí těm, kteří jsou již mimo náš svět zde na světě. A přeci někdy v hloubi duše zatrne, když vidíme, že potkalo je to samé, co i nás jednou očekává. Oblaka bílých tchořůpolila stínem svýmstarého pána s plíškamaa onunaven žáremslunce mrzutéhousedlna kámen skrytých svižníků. Vítr černých rtůvyvanul ze rtů funebrákůaby osvěžilstarého pána s plíškamakterý usnulvěčnou nehybnostína kamenu skrytých svižníků.
Tympánová hora
V den posledního května, když noc se chýlí k času půlnočnímu, v tu dobu opouštějí duše zamilovaných těla znavená a odlétají na tympánovou horu, aby se nadechly syrových rytmů, kterými fauni zběsile doprovází příchozí tanečníky. Hromy bouře tuto nocrozpoltí temno nebeaby za obzorem zazářilas mohutným duněnímtympánová hora. To je ten časkdy těla usnou bez duší svýcha zůstanou opuštěnado času ranního. Hejna modrých labutíse z oblohy náhle vyloupnouaby každá labuťkřikem přivolalasvého pocestného.
Neklidná ukolébavka
Má vílo dlaní průsvitných
polož dnes hlavu
do mechu
a sni
Epitaf úsměvný
Přijďte mi na hrobpřečíst pár veršů mých. Chlapy po zádechbodře poplácáma ženám klíny pohladím.
Osamělé světlo
Hrnek černé kávyvydal vůni do šeraaby doplnil ten večer šedivýve kterém stařec žmoulá slovaslova marnosti ztracené již dávno. Dům usnul jižjen jedno světlo svítído noci můrkteré hladově čekajíaž usednou na hruďunaveného starce. Zatím vzal z talířemeruňky barvy liščích tlamičeka jednu po druhénechal vůní medovourozplynout ve rtech svýchpro pocit představy vzdálené. Oknem otevřenýmnapadali noční sršni za světlem půlnočnímté noci milosrdnípřenechali starce můrám.
Jitřenka s páskou na očích
Nad stínemkdyž se v slunce nořízní teskné zpěvy andělůkteří nám klesnouhroby ozdobitaž ukončí strážu duší přidělených. Duhou pstruhůozdobím stříbro zčernalévpité do štítu probitéhostřelouvyslanou belhavým střelcemdnes bez křídelkterého probudilyhlasy zprvu nesměléale v tom tichusytě znějící. Do srdcezatnuty jsou ostrvehradby se pod nimi chvějía vřelá krevse stává nápojempro dvě hrdla vyprahlá.
Marné lákání?
Až vnoříme se spolu nazído vody průzračnésmutku můjtak zaženeme stíny ke břehůmaby vytvořilyoponu pro zvědavé oči andělů. Až spojíme se spoluv jedno tělosmutku můjtu stíny u břehůse v smuteční vrby proměníspolykají naše činya budou mlčet na věky. Až viola nás ukolíbáhlubokým hlasem ke spánkutehdy promění se šat nášv listy co vítr odvanetu my vyjdeme z probuzení čistívíce než nebe na nebismutku můj.
Malíř bez očí
Den v hodinách přesýpacíchse obrátil k noci. Co zrnko pískuto jeden malý senkterý odmyká dveře obrazárens obrazy těchkteří potkali malíře básní. On ponořil štětecdo barev věčného kýčea z očí mých vytvořil oblohu. Ta byla prvá kterou uvidělto nebe modré bez stínůs řekou nekonečnou jak moře samoano tou řekou bez břehůslanou ze smutku mého.
Pohár pro osud
Dívka s pohárem bezednýmk večeru pod červánkysbírala do úmoru vosí slzydenním tancem stvořené. Hadí šum a hadí dechzpíval o tom žemají sny svá ránav kterých končí dena z jeho stínu vykročíteno kterém se nemluví. Ta dívka dálvybírala slzy vosz první noční rosyjak Popelka hrášek z popelua vědělaže slzy nesmí promísitani kapkou rosy a ani slzou svou. Když poslední červánek dočernalpobodaný prvními hvězdamirozhrnul nebe teno kterém se nemluvía hltavě vypil pohárpracně naplněný svým osudem.
Poslední den včelího pána
Pro vůni medupro zpěv včel vykročil skřítek z chladné skályzkřehlýse srdcem kamenným. U dutého stromudošlo k setkánís posledním živým včelím pánemkterý čekal na svůj časpo dni kdy stal se bohem královnyač byl zavrženKmen zvučel písní svatebnínevěsta s družičkamitančila radostí z životaač slzy v očícha na rukách krev. A ženichzraněný v chvíli té již bez domovausínal spánkem trvalýmve vůni nejsladšího medu. z poslední večeřekdy ještě byl milován.
Kůň dívka a bytosti
Ve vrbách stálav místech bez mašlíneboť ten dense vodník oběsil na stuzez leknínu utkané. Černý kůň jí nozdrydo nahého klína položiločarovántím tělem napnutým. Za hřívu trhlave výskokua nohy bosé do slabin zaťalapro radostz bolestného zaržáníchvějícího hřebce. Tak vítr hrálna flétny z rákosíty divné tóny pro prokletékteří na cestě oči sklopilipřed obrazem koně a dívkypřed jízdou u pramene počatoubez cíle a beze slov.
Návrat snů
Do lesa tmavéhoodvedu duši tvoudo ticha méhokde spoutám ji čtyřmi provazyuprostřed mýtinykteré se ještě noha nedotklaa ani nedotkne. Tam nahotu tvoji odhalímpro výdech nedočkavý. Tvé tělo spatříoči méaž dotknou se studu tvéhopohledemco setře červeň tváříneboť kousek po kouskutvou duši bezbrannouvypijí rty pamětihltavě a nenasytně. Mech ochladía ztiší slastv splynutí dvou těl.
Metabolizmus duše
Tamkam vkročí podivínidodoutná oheňve zbytcích dubu staletéhoa v pláči koní Achillovýchzčerná tichem hvízdavýmnebe krvavéaby sametem zakrylotěla pokroucená křečí smíchu andělůkteří udeřenibiči bezvěrcůse snesli v prachu na jejich tváře. Já stojím udivense svící pokroucenoua vycházím zvolna ze skrýšetiché úvahyopařen voskem mrtvých včelulehám z klekudo trávyabych se rosou zbavil prachu.
Koncert stínů
Někdy nastane den hluchého publika, které sál provoní uleželým romadúrem. Muzikant se zaposlouchá do písně hlediště, a tak se stane jediným divákem bez práva projevu. Je mu povoleno zahrát poslední tón. Sedmá struna na kytaře znív stupnici ajolsképro tajemno příchozího jitraneboť virtuosjiž cestu započalaby vykročil mimo tento svět.
Jsou děti bez šance
Jeden dendokáže rozvonět růžemnoha barevs nebem modrým takže čas až zešílí tou průzračnostídané chvíleve které varhany zakvílípod prsty varhaníka. Ten osudný denprovoní chrámdřevo lipovéze kterého kolébky vyřezány bylyrukou tohokdo uviděl nekonečný houfdětí zavrhnutýchtěmico v čase onom byli rozumní. Tak nezrození spíspánkem trpělivým, bezesnýms očima otevřenýmav kolébkách svýchneboť víže každý projde chrámemve stejné pokoře zástupů předešlých. V ten vyvolený denvyjde ze rtů píseň nesladšíkterá dítěti oči zavře a vrátí snyaby splynulo v rodné náručia kolébku uvolnilopro další nezrozené.
Když vykročíme z ráje
Čas, čas, čas
co straší každým dnem
a dává moudrost těm
kteří mají strach
Z temnoty srdeční
Mám malý uzlíček
slovíčky naplněný
pro chvilky kouzla hvězd
které mi černý kočár ozdobí
Lov na nebi
Hory namodralé
mlhou deštných stínů
hladí nebe
svým hřbetem hadím
Polibek slzy
Dnes slza políbí tvou tvář
ty tomu nezabráníš
Rosu slanou
odpařím zřas očí sklopených
O sovích snech
Vstromoví
kde klíčí ticho lesa
sní sova
spánkem moudrých
Léto co hrdla stahuje
A opět vábí
louky vůní sena
vbzukotu včel
a září slunce pálivého
Když vymizí i stín
Chladný led
rosí sklenice drinků líných veder
jen vpocitu nudy
že ztuhnou rty
Chvilka něžných ostnů
Chvilka něžných ostnův záblesku tichého mrakuse snesla k smutným topolůmaby z nich slzy vymámila. Uspala průvod jdoucíchstříbřivě lesklých střevlíkůco kráčeli zdobit rubášzčernalých bílých vran. Chvilka něžných ostnůzdusila uhlíky očí bez pláčea nechala je dýmatv modravém kouři laciných cigaret. Zabila mámu motýlíta rozpadla se v prach malých drobečkůbloudících nyní světem dušíbez cíle sem a tam.
Svatební noc měsíce a duhy
Svatební noc měsíce a duhy
(Jan Urban , 20. 9. 2004 , Básně)
Stál smíchuprostřed nádražía smál se žlutým žilkám,paprskům sluncekteré vyprávěloo lásce měsícejenž snoubil ses hebkou duhou. V modrém oparubílých obláčkůz alambitu svéhohvězdičky vonný olej přinášelyby své věčné světlodo noci temné posilnily.
Průlet černou chmurou
Jdu ulicí zmodralou vlhkem slimáčím
a za krk mně dýchá
dvorný lipicán
osedlaný unavenou smrtí
Vteřinky procitnutí
Návraty mazlivých vjemů
jdou
pohádkou podvečerní záře
krvavého nebe
Černé skvrny na slunci
Všechno to bylo strašné
mně bylo ztoho kzalknutí
tlukot srdcí byl příšerný
i šumot ptačích perutí.
Drápy bouře
Bělaví psi zuřiví
jdou mračnou oblohou
a jejich břicha zčernalá šedí modrých cest
se plazí po skalách
Když mluvím
Začalo jarobosých mrzáků,když začali honitžebračky po krajina fuksíchliščí barvy. Bili je šňůrkamisvázaných mincía smáli se,když slavík zešílelz výškya začal krákathlasem havrana. K večeru začal turnajo úsměvživé tulačkys jediným zubem žlutým. Pak třeskly berles vozíkya na zem spadly zvratkya střepy rozbitých bažantůprobodaly dušea uvedly jezdcedo smyku,když udeřily.
Andílek strážný
Den znaven usíná,znaven černou nocí,které zmaten sedljiž k ránu na vějičku. Mě spáti se chce s ním. Tak hlídej spánek můj,můj maličký andělíčku. Už ozval se ten čas,co tady straší nása provází jej zvonů hlas,zvouc nás s sebou na chviličku.
Chodec
Chodecs klíčem jde ulicía pevně tiskne kroužek,co spojuje ho s odmykačem bran. Může si otevřítvchodů ad libitum,k nahlédnutíza oponu šedých zdí,v jeviště rodini řečníků,hrajících pasiánsv tichém monologu. Nevnímá chodecvrčící ulici,kráčí krok za krokem,malátně znavenšedí stejných příběhůa jen líně proudív jeho žilách krev. Chodecs petrklíčemprochází branou luk,křížem,krážema brouká si tichou melodiicinkavých modrých zvonečků,zvonících Ave Mariave vůni rdesnaa v taktu skloněného chrastavce.
Pohled
Poslyš.
Když se díváš,
musí se stmívat nad řekou.
Utopil se leknín
Evokace lásky
Tiché kolapsy
rozpustilých kvítků větrosnubných
stahují svaly
ve tvářích milenců jarní doby