Písmák Od naproti
Odrazy skutečnosti
na leštěném okně
paneláku brněnské periférie;
žena od naproti s pečlivostí vlastní
Zůstaň svá
Skoro jako kdybych se zapomněl
radovat ze života,
válím se v posteli a přemýšlím co by kdyby,
zatímco venku běží svět za oknem
Krásně voníš jako někdo předtím
Zamrzlí v čase
čekáme na léto
a levnější zeleninu,
jenže ten vlak stejně nikdy nepřijede
Rána
Rána, která chutnala jako chemoterapie
předešlejch dní,
rána, kdy jsem se bál probudit,
abych zjistil, že jsem sám sebou,
Tohle snad musel psát sám život
Nikdy nevíme, kam tečou ty proudy netečnosti,
jaký je vliv nevzniklých událostí,
město nastražilo pasti, do kterých se můžeš chytit,
proudící davy a jejich tok
Svět je fakt krásnej
Někdy mi svět
přijde tak malej,
možná je to asociací chaosu
nebo špatnou pamětí tváří,
Neztrácet vášeň
Nemá smysl se vracet,
jenom vše pozorovat,
i za cenu ztrát smyslů
v pohledech do minulostí,
Město
Už ani nevím, jak jsem se tu dlouho pachtil
a ztrácel čas bůhvíčímzajímavým,
skrz dna pozoroval svět,
který se pozvolna měnil jako slehlá
Kauzalita
Nejlepší na přemýšlení o všem a ničem je,
jak racionalita dostává na prdel,
čím více se svět stává průzračnějším-
chtěl/a bys vrátit alespoň jednu věc.
Kalkul
Pověsit se na paty svým stínům,
abychom předešli dohadům
o mlčenlivém pozorování
cizích špiček bot,
Smrdíš
Jako malí jsme lítali mezi paneláky
s klíčem na krku,
a všechno nám přišlo tak snadné
jako sejmout policajta
Lampy
Jestli je něco důležitější než pocit
vítězství,
tak je to pocit rozervanosti,
zběsilosti,
Jistý.
Prý se pozná týden předtím,
než člověk zemře,
místo mozku místo nahrazuje
promítačka filmů
Jenom nástřel
Nespavost zítřků
se otočila čelem,
napříč týdnem
proběhly tři hodiny radosti,
6
Chci, aby většina věcí proudila jako řeka,
ale dost věcí se točí v kruhu-
k tomu žeru olivy a jsem trochu opilej
a unavenej-
Dvě poloviny
Vejce v mikrovlnné troubě,
polibek s příchutí máty,
porno v televizi,
zrušené odpolední vyučování,
_0_
Idiocie ve vlastní hlavě,
existenciální prázdno,
nazvi to čímkoli,
když v půlce města
Negastro
Polojasno
oblačno
místy přeháňky
zápisky důchodce při pohledu z okna zamračí obočí a nevytáhne paty z domu
Zkus to
Prej utíkaj po loukách,
-neseď doma a nauč se je všechny pochytat-
je špatná rada,
ve skutečnosti nikde nejsou.
Proč píšu takový sračky?
Svět se zastavil.
Tlumený smích z okna
poskytl útočiště
aspoň v mysli.
Básně nepíše
Zkroucenej hadí pohled
mne vždycky dostane do kolen,
rád se nechám zlákat
hlubinou,
Brownův pohyb
Až v poslední době
jsem si uvědomil
vnitřní bohatství
a myšlenky, co pobíhaj zmateně,
Symbióza sviní
Rozpustit se v atmosféře
stereotypu
rodinného bytu
který moc dobře znáš
Carpe Diem
Usínáme při tříštění milionů malých vlnek o sebe.
Umíráme při přehrávání smyček minulosti uzavřeni ve fraktálech.
Líbáme se na Pernštýnském náměstí
s myslí naší vzadu
Obyčejnosti týdne II.
Pocit rozpolcení,
zvedneš se
a jdeš všechno změnit,
tak dlouho jsem nikde a nikdy,
Nakrmit harpyje
Pyžamo s aromatem bramboráku,
medvídek s hákovým křížem
a hnijící růží ve váze
- teď už je to o něčem jiném
Pachuť krve
Lesem se nese pachuť krve,
předzvěst budoucích okamžiků,
zarudlý západ slunce.
Kam spočinou tvé kosti.
Samotobsluha
Neskutečně zvláštní chvíle;
odbíjení skutečnosti samotou
je funkcí času;
až ti iracionalita projde zátylkem,
Duše
Při procházce koutkem oka;
sledoval jsem horizont a pádil s myšlenkami napřed,
kdy odhalený nonsens pozbýval smyslu okraje
propasti,
Proces
Vpíjím se do papíru,
jak mi poradil,
cesta tam - zpět je vlastně stejná,
jen směr jinej
Návrat
Nevím,
jestli je možné
propojovat všechny záblesky vzpomínek,
když nevidíme
Sladká výmluva
Moc už nepíšu,
protože jsem z myšlenek
udělal karamel
a všem hercům vyměnil masky
Rovnováha
Minulý týden zběsilý tance
po pokoji,
dneska se mi zdálo
o break - dance,
Marnost situace
Včera jsem vedl dialogy
o balistických křivkách
individuí,
rakety s city,
Svatá trojice
S pohledem potápěče
zírám na okolní prostředí
kapradin a utonulých ryb
"vykrádat sám sebe je celkem legální činnost
Zařvi
Stále počítám
projíždějící vlaky
bez zastávek
Okna se jen mihnou,
Obyčejnosti týdne
Dialogysetrhaj,prý o hudběa děvkáchexistenciální trosce sklapla čelista došlo pivozkouším rozjet starej šicí stroj,přitom ten můj se zadřelve skutečnosti na něj šlapeněkdo jiný.
Váhání
Včera jsem totrochu přehnal,věci nevycházely jak by měly,fantazie škrcená oprátkoua kostky v dlažbě odklapaly souhlass popravouaž moc často jsem si pohrával s Pravdou,metal ji každému do očí,upřímnost bralv její nepřítomnostijako důkaz existencesmrt sice není,ale ve mě umřel Sráčmožná to zavonělo a shořeloa v ulici to sežrala tasemniceje to něco jako mít talentk zabíjení,čekám jestli mi bude chybětnajdete mě na jejím krku.
Prázky
Děti z lavic vyšly do ulicghetta polykat prach, a ty lepší na venkov ztracené iluze při dlouhém nicnedělání sídlištní život s klíčem na krku je stejně stále stejný zejtra dostaneš kamenem ty.
Kým?
Bojíš se někdyrovnováhy. Možná je to podobnépádu pár komet,zahrávat sise zemskou přitažlivostíTaky jsi hledal dveředřívea pak pozdějiprozřel. Východiskem ze schodištěnevymetešA s bosýma nohamabudeš vychutnávat romantiku městaskrz dlažbu,tlačit se průjezdy,kde jsi poznal veškerou vůnipři prvním vzletu,taky trochu samotyu lesa,rozeznít zvony,co teď tlučoupod kůžímožná jsou stromy.
Skrz
Ostré konturynabývají nečekaných tvarů,čekaných možnostíuž není tolika z oknapři pohledustmívá senevím,jak se tváří věcikaždá z těch miniaturzapadá do celku,jako zrníčkadrtím mezi zuby,s naprostoumetronomickoupřesnostíradši bych se nechalprohazovatvyhazovatprolétávatsklemzdívlastně sám sebou.
Proč nebere automat desetikoruny
Přemýšlel jsi někdyo poločasu rozpaduobyčejné žárovky,zatímco tvé myšlenkylechtaly paprskynadcházejících leta jako střepinyse zasekávalydo nevědomíkolem proběhly laněse zaškubáním mých ústmožná ve mně cosi shořeloa odrazje jen omylempřemýšlel si někdyo mechu,který prorůstal pěšiny,zatímco jsi se stalfeťákema dýchal vůněna otočené straně mincemožná tě to bolelopřemýšletještě jsem nezkoušelchodit bosýna rozpálených kamenecha poslouchat velrybí zpěv,zasněný v absolutní tměmožná jsi tadynáhodou.
Zakousni se
Někdy je snad lepšídělat zmatenýho robota,. jo . jo . jo-ne -ne -ne,kejvat hlavou do stran,pochodovat do rytmu diskotéky,lejt si do krku oleja z nudysi spočítat švábyzrovna jedense prokousal až k mý hypofýzešplhá po kamenech,kterými zdá se vydlážděná moje myslnebo je ten brouknedopalek marihuanové cigarety,jak jsem cítil v barevnym filmuzase blbej pán na chytrym místěkaždý kousnutí je k něčemu dobrý,pokud tě nezabijea když jo,tak s tim stejně nemůžeš nic udělatuž se těšimna nadvládu strojů.
Myslí, že myslí
Opouštění některých dnů,samosplachovacíby byl výhodou,prolejzačkytě nebavía zničehonic tamtma ti ústazavírá,ústa si myslíže mluví,ale vše je naopak,ustrnul si až mocna boděstřet,plazit se - dnes UŽ NEHÝBAT. kůže je jen jednaa nejsem králíkměl bys mi dát za uši,abych věděl,věděljak na tom jsem.
Z pod očních víček
Asi někdy,
kdy už nestačej slova,
zlámaný stromy
se z posledních sil
1/0
Chorál,jakoby se ztrácel,na policích vysázené lahve,prach archivních vín,v hlavě vizenekonečna vesmíruve skrčené poloze,jako kdyby se mohl rozeběhnouta letětcelkově vlastní nicschované pod stolem,jako děti před ďáblem,bojí se vyléztsvině myšlenka,raději se pomočínež aby věděla vícnaštípej dříví pod tímhle chrámem,/rozetni třísku na polovinu/seš stejnej a dvojí,nenaděláš nicchorál se změnilv hrdelní výkřik,/exploze ledu/čekáme na paprsky,až se dotknoua pohladímilion je taky složenýze samých nul.
Tohle je moje štěstí
Prázdný městoaspoň že je teplotriko se mi lepí na zádakopu u silnice krumpáčem příkopzatracenej asfaltmoc mi to nejdehele,zkus si skočit támhle k baru pro plechovkumaj nějakou speciální příchuťměl pravdukopáčnajednou mě ta práce začínala bavittak jsem si koupil ještě dalšípříkop byl hnedka vykopanejpo práci se u mě objevili kámošipojď s náma do kina na dobrej filmuž jsem je dlouho neviděla v kině taky nicuž si z toho sálu moc nepamatujustrašně černobílý chvíleplný zmatených dialogů s vesmírem/zmatená Marilyn/jedinej zážitek mám na bábu s lístkama/projít bez pětikoruny/pane,nezkoušejte mě oblafnoutmám s sebou kalkulačkupo konci filmu bylo zas prázdný městomožná plný kouřemusel sem jít pryčkolem visely hodinya v parku hrála dechovka hudbuu rakve stál týpek s elektrickou kytarouvůbec mu to neladilokolem visely hodinynikdy sem nebydlel na tak zvláštním místětam,kde se loupala omítkaa slzy se měnilyv křemičitej písekv akváriu s rybkamasamý potvoryale jedna se mi moc líbímá na straně tělazvláštní duhuvšechny světla městajakoby procházely jediným bodemneměl sem po ruce nic čím bych jí mohl pomocisnad ponožkazkouším jí vytáhnoutproměnila se v mořskou pannuje moc krásnápostavil sem jí ke skřínik poličcek televizik obrazudo zrcadlanic nemělo cenubrzy bude jaro.
Nebesa
Ležel jsem na posteli a ani se nehýbal. Dívka vedle mě se otočila svýma modrýma očima, přičemž stále sledovala pelest. "Může člověk vidět svět očima drogy. "Zvrátil jsem hlavu a zadržel slzy.
Vlny
Vlnypo světlemodrém,skřehotání velryb přehluší,pohled z okna,ozvěny v hlavě/nepřecházej když projíždí vlak/teplo z otevřené dušepoletí do někam,pokus se zachytitaspoň pohledemvlny,co brázdí oceánv čele s rozevřenou tlamounebojkdo štěká,nekouše.
S omastkem
Některé předmětyvytvářejí obrazy,kolem vznikuse potulují psi,možná hledají kořistv podobě nevěstypojď semne tyTypřesněhodiny odbíjejí popolednea já civím hladově po nebihele, na náhody nevěřima na splněný přánív podobě ocasy kometyuž tuplem nevnímám pokřivenosti charakterů,možná každý zákoutí je něčím zajímavý,ale taky hnusnýjako zkažený jídlo,když neni co jístfunguje to jako pornoje to čistě jenom principdívat sea mít pocit štváčehráčepsi ohnuli hřbetyskončil hontaky asi pudu domůa rozdělám si ubrouseks motivem měsíceusměju se a vezmu nůžje ostřejší než kdykoliv předtímsvítí mi fialověnebo nevim esi to je jeho smysl,chamembert a jiný slova,nesou kouzelný vzpomínkyna střední a tak,zrovna teďka už nemám nic čím bych mohl zaujmout,možná provedu voodoona klasický panence od Matellaa budu se přitompotutelně usmívatptáci zpívajbleděmodrá oblohase otřásá pod nájezdem snílků,jezděj v bílejch limuzínácha feťáci v taxícícha pijou červený víno. teda vlastně už ho majnadosmrti v soběTobě nevim co říctseš jedna v davu uprostřed kolotočemožná se takypotutelně usmíváša kráčíš vstřícnovým začátkůmv Zemi nikohopustíme si jazza bude nám skvělepozvu tě na polívku do jednoho barukdyž tam sedíš jakoby tě hladili pohledymožná prototam chodím až moc častosámpoloprůhledná průhlednádobře X špatněneni,ptej se pročnevim.
Moknu
Možná to taky slyšíš,tu barevnou řadu světel,nechtěj ti ublížit - to vůbec ne,zanechávám stopupo kamenistejně chladnou,asi už se nezměním,ani moje druhá paranoia,ten stínvyvržený ze zad,zpoza popelnic,promočených střechDál prší moje krevMoknu.
Krabice
Můj černobílý pokojs kulisami pro pamětníky,zapadá sem prachi do těch nejmenších skulin,nutí mě uklízeta dávat do krabicjednoho dne se probudim,pokoj bude vlevo bílej a vpravo černej,uprostřed tenká hraniceostrá jak žiletka z reklamy,budu se snažit přejítnevim,esi jste zkoušeli chodit po žiletceale slyšel sem o jednom hlemýždia ten to dokázalnaproti v balkóně mě pozorujou strážemuž bez ženyžena bez muževšichni jsme stejně zmatený,bez smyslu hrajem svý role,už mě bolí ruce od těch provázkůa v krku mi vyschločekám až uklidí i tu naši krabiciaž diváci odejdou,strčej jí do botníkua místo loutekzapnou si televizi.
Nechtěl bych
Nechtěl bych dělatprůvodčího v letním vlaku,každej den čekatna dotyky zpocenejch lidía vnímat jasnou myšlenkustereotypního dialogu,možná na úsměv dívkys květinou za uchemnebo na úšklebek chlapas baskervillským psem,vnímat křivky na podlazeod špinavejch podrážek,cejtit ve vzduchu vůni léta a ničeho,co čeká za dveřmizkuste si natáhnout ligeliťák na hlavu,oblepit páskou,co nejde strhnoutschválně to zkuste.
sir real IV. - Uprostřed běhu
Mezi plotyjsem se probudilvedle mě důstojník- za chvíli poběžíš -moc sem to nechápalpak sem si všimnultoho šeraspíš šedi uniforem v pozadíasi stojim na neutrální hraniciodělenou dvěma plotyjsou podobný jako z obrázků koncentrákůakorát tu chybí vězni - místo nichza každým stromemvoják- dyť je to strašně úzký -nedá se proběhnoutzkusil sem přijít blíža hučení mi napovědělo- čtyřicet tisíc voltů -zařval bezmozeksem uplně zpocenej a vlastně mokrejkaždej styk bude pálitjak znásilněnía naposledy- už běží -ozvalo se od stromůtěsně lemoval zatáčkuale zapomněl ji vytočitbylo to fakt hnusnýaž sem si nablil na bosý nohytělo měl napůl černý-bílýblikalovlastně kouřiloa došlo mi,že ho budu muset míjetbudu jeho mrtvolu muset srazit na zem- další - se ozvaloa dali mi do rukou kolíkje to strašně zábavná štafetanaštěstí sem hubenejtak bych to mohl zvládnoutvýstřel znamenal startběžel sem nejdřív opatrněod loktů u těla sem měl na každý straně deset čísel místaskoro sem nedejchaljak mě polili vodouslyšel sem to hučenív ušíchv tělev hlavěmladý vojáci mě pobízeli k větším rychlostema já jak sebevědomej blbec sem přidával plynna chvíli sem na všechno zapomnělsmrtválkaa takbyla tam jen ta droga zvuk a pocit svobodymohl sem běžet jak dlouho sem chtělto mě na tom bavilo nejvíci ti okolo se proměnili ve vděčný fandyhorší bylo že sem měl ostrý loktykaždej mě učil používat ostrý loktyale tady byly uplně nahovnozvuk byl čím dál tím silnějšímý nohy rychlejšía zatáčku sem skoro nevnímalpamatuju si akorát hučení jako prasea všude po těle mě masírovaly něčí ruceasi to byly ruce německejch kurevz všech otvorů na hlavě mi tekla krevjako když mě zamlada trefil míč do nosujako když se dřív zkoušeli potápět kolik vydržípak sem se definitivně probraldoufám že ta válka skončilaa nepodávaj další kolík.
Rytmus noci II.
Sedím jak buddhařasa mi z okavypadla,bloumám u oknaa tišenáhodněse snažímpohledy skákat po střechách,kam až mě touhy donesou,občas musím dávat pozorna zaprášené tašky,ztemnělá místa,kde není vidětpůda pod nohama,na prohnilá prknas rezatými hřebíky,chvílemi sklouznuočima k okapům - nevím,neznámAsi jsem se inspiroval kocoury,jako Poe,akorát ten je zazdíval,rychle skáču přes všechny překážky,paprsky z nočních oken mě dráždí - kdy,kde,lenosti mám v sobě jak olova,je v mé hlavě - tam se přeléváod stěny ke stěně,ničí hradby neuronůsvobodně přemýšletAž mi dojdou síly,stejně slezu po okapua prošlapu se vodou domůUž mi nepřipadá zvláštní,že kocouři vyjísmutné znělkyna špatných místech.
Magnet
Ucho hrnku ukazuje devět,venku už protéká životměstem po probuzeníale doma je ještě klid,ruka hodin ukazuje jedenácta ty protipóly se navzájem přitahují,venku-doma,venku-domavenkutam je někdy lepší jen tak zevlovatza přivřeným oknem,kdy škvírou prolízaj různý zvukya pozorovat městotáta jde na nákup,tenhle támhleto tento,vymýšlet dialogy neznámých osobzábavnýho němýho filmunebo když nejde zvuk,schválně to zkustezacpat si ušia poslouchat ticho,zatímco ve mně je devěta venku jedenáct.
Zamlženo
Cítím ty obrazy,jsou jen v mý hlavě,cha chasměju se představám,že aktér jsem já,lechtám je po břišea s jasným příslibemNEZABÍT,trochu jsem naměkko,jak malý kotě,co si s klubíčkem hraje,odmotávat nitkua přitom se nahlas smát: že pavouk je schovanej, s osudem bez kusadel, tužka mi vypsala a zlehka vrže po papíře, nenapadá ji ani trapnej souzvuk o dvou tónechA zlehka se otočim,hlava neví,kde mi stojí/možná to nevím ani já sám/,špatnej kolotočse vrátil,takový ztělesnění nezranitelnostiinfantilnostiteďka se stávástrašákem notorika.
sir real III.
jednoho dnenás vůbec nebavila školaa tak sem vzal nekámošea vyrazili sme na plaváníakorát ta cesta byla divnávšude smrděl benzínve sprchách bylo strašně málo místatísnící se masy hubenejch lidíměl sem chuť řvátale pára netrvala dlouhopak sme šli do muzeavšude visely divný obrazya lidi se otáčeli zádyv galeriích bylo strašně moc místapřízraky chodily a ubíjely hodinyměl sem chuť lítatale zastavil nás ňákej démonpřes chodištěprý smějí jen ti z Brnařekl sem že mám Brno rádi když sem tam byl asi dvakráta pokaždý nasranejale znám tak vocaď pár dobrejch lidítěžko říct esi se ta reinkarnace vyplatilapak sme šli k mořivzduch byl provoněnej bublinkamaz tý špinavý tříštěcestou sme prošlapávalitakový ty slaný zamrzlý jezírkasvou plochou globálně připomínalikapky rosy na pavučinějak to bylo tak hezky rozházenýmyslim že sem ani neměl rozšířený zornicea esi jo tak se to stalo přirozenou formounekonečnýho údivuzašplhali sme si po skaláchodřený od těch slanejch kamínkůa nahoře na planiněsme si všechno narovinu vyřikalitrochu sem zapomněl na častak sem se musel vrátit na intrdivný bylo že na podlaze byly kachletakový ty modrý z bazénůa děti na ochozechprovozovaly něco čemu se dá říkat sexledová voda mě umejvala po kolenaale chtěl sem projít tou modrou chodboui když sem věděl že to skončí špatněfurt lepší než zůstatmožná sem zapomněl na toho kámošekterej se stal z nekamarádadocela by mě zajímalokde vlastně skončilmožná se v tom mořimožná po těch skaláchmožná na tý planiněstojí dodnes.
Beru vše
Pejsek pod peřinou,za kamnamateplo,nikdo nečeká,na ranní nudnoushow,jako kdybych mělkaždý ráno kocovinu,s novým probuzenímo nulu navíc,vyměnit noc za dena pak se prokousávatmísto nudnými dnybílou tmouAsi sem v mlze,čekám na maják,třeba i špatnejbudík.
Stepuj,dokud můžeš
hahahaJe to strašná prdel,pozorovat tančícího mužeuprostřed autobusové zastávky,lidi vytržený radostněz čekajícího stereotypuse maj aspoň na co koukat/možná je to lepší než tv/Škoda jen,že si nevšimli,jak mu odkapává od úst bílá pěna,/ale tak co,je to zatracenej feťák/muž poulící vyděšené očise snaží davu něco říctPro toho otrhánka s cukrovkounepřijel ten bílej auťák,u nohou mu chyběl havran - a i ten by se smálcelý tý groteskní situaciNedokážu pochopit,že i havrani měněj svou vážnou barvua nosej smoking bez knoflíkůhahaha.
Mezi řečí
Vidíš tu kresbu,Je krásná,viď. Zkus si na ni sáhnout,přenést se skrz,zalepenájako komár v pryskyřici,gramofonové deskyse stoletými liniemi,dostat se dovnitřne za každou cenu,nech to plynout,ale zkoušej,kdo dál. Zadrhávat se nehtya nenechat věci vyšumět,vždyť je to přeci tak krásné. Možná bych měl odejítA nechat tě tuzaseknutou.
Žlutá a oranžová
V místnosti. tichopo zemirozházené ornamentyna stropěmé dvě očičekámedobuaž zhasnouskličující samotarozpůlí kameru na druhoupak si budou povídato leseo holcevlastně o snu___už sem v tý dlaždici zavrtanej dlouhoale stejně mi myšlenky nedaj spátDoufám že brzy zavřouodejít pryč.
Houpačka
Dopíjímšestou sklenku vodys pachutí plechu,něco tak studenéhomi šeptá za zádya v rohu se krčí. Skřehotám poselstvío planetáchtam venku,v nocineopouštěj rodnou noru,opájet seoparem ranním /cinkot lahví/Možná i měsíc svítí,/či lebku mi doprdele připomíná. /co si hraje/nahoru a dolů/jo,jo. když se nezlobí.
Byla květinou
Atmosféra z kouřenaplněného výčepu,kde oči při pohledu ruší/pichlavými jehlami operovat lobotomii/,možná jsemi slzu uronil,lahve vystavenéchvěly se před časem,aniž jsem ji zřel,zbavila místnost kouře. Skrze mraky tam svítaloa paprsky mi lechtaly sítnici. Udělat den. a pak ji chytit.
Teprve pondělí
Objevil se znenadání. Jeho temné šaty vlály ve větru a kontrastovaly s jeho ledově niterným klidem. "Už je pondělí", zavětřil toulavý pes, který naposled viděl kost v podobě své otevřené zlomeniny. Oháňku stáhl mezi zadní nohy a smířen se svým osudem odpanáčkoval k nočnímu návštěvníkovi.
Prozatím
Vyhazujuposlední rťenkuz kola ven,už mi snad žádnána polštáři nepřistane,raději ochutnejlesní jahody,co se všudejen tak váleja možnápozapomeň,ta pavučinana jiskřícím ledě,když se srazídva předměty,narazí na sebezároveň.
Poslední minuta New Yorku
Zpocený Jack se potácel nočním New Yorkem. Hlavou se mu honily všelijaké myšlenky,hlavně zákaz jménem probihice; za jeho porušení se vybírali silné pokuty a chodilo se do vězení. Parlament v USA potřeboval nějaké $ za pokuty s alkoholem. Všechny ostatní finance vydal na jaderné zbrojení proti Blízkému východu.
sir real II. - Závěr
S neúnavností v zádech,kráčeje do strmého kopce;uprostřed plání,kde supi se občas zjeví,narážím na staré známé - jako na jehlách. Pohled uhne,na loukách plaší motýli,pár kulis,kde zlehka dýchá nostalgično,drolící se omítkauvízla za nehty - slepcem už nikdy. Domy města,dnes už písek,co padá z mechudo pozdvižené dlaně,to vše něco znamená,všemocná je nemocná. Táhlé volání po mršinách,kde topoly prorostly poslední zbytky těl,pozůstalí postiženi rodnými kořeny,vztyčili jim kříže,však přes ohradyjen hromady kamení.
Žhnout
Dohasínají zažloutlý drobkyz tvý poslední cigarety,obraz je pod obraz rozmazaný,tvůj přítel pod stolemprávě podruhé obědval,nic nepotěší víc,než cizí neštěstí. Holka,co je momentálně nejhezčí,na molu namol jasně vítězía světlo nad stolem,od lampy,lehce stagnuje,přivírajíc ztěžklá víčkado matně žhnoucíchpopelníků. - Červená tenká linka cvrnknutého špačka. -- Kolotoč bez barevných bariér.
Snaha otevřít oči
Nemáš ani ponětí o tom,jaký je z té výšky rozhled,tam,kde slunce nesvítía lidé se bojí plazit,aby nechytli lepru, /jako trnitá růže/chytají poslední zbytky bronzudo západua nenapadá je pomyšlení,že tam nahořevlastně nikdynebyli. počkej,až se objevítrnitá růžea v jejím těsném objetízrádná šavle /šalvěj/pak seteprve rozhlédniskrze přízemní mlhudo stran,tam,kde si nikdy nebyl.
Woodoo
Pot až na špičce jazyka - znáte ten pocit. Horší je,když se nic nedělá,podobněnaprázdno lapeném kyslíku,žraločí pohyby hlavou,směřování volným pádem /propadlem/podlahouve spirálách z Luxembourgurozladěný střední vlnya z venkuvřeštěníbrzdných drahpár starýchvrtulníků. Dříve než tužka zaujme svý čestný místo,pamatuj kámo - woodoo. ten zvuk.
Nepovšimnut
Plaveš si klidněna hladině,s pocitem,že tě někdopohladí po hlavě,se vznášíš nad ní,kůže už tě trochupálí z tý hnusný přetvářky,a ty si vychutnávášposlední okamžiky,nepovšimnutjediným návštěvníkem,zkoušíš se topit,lokáš tu vodus příchutí chlóru,* takovej jinej svět,se spálenýma očimapoplašený rybya s pocitembeznaděje,fouká zrovna od pevninya příboj není ráj,radši si přidrž klobouka vynoř se,než se někdo objeví - výsměchtisíce bublinek. a pak zas nic.
Noční rytmus
Tygřátko na stěně se znovu probudilo,šelma připravená ke skoku,venku tančí kapkyšavlozubý tanec,a mne kdesi v koutku srdcetlačí dýkaAuto rozehnalo tmu svými rozsvícenými světly,uprostřed večerana chodníku vzniknul parket,já silevou rukou promnu očia pravou ze zadvytáhnu dýku,tak pojď se mnoua křepčido discorytmu šedesátých let,rozhoď svou hustou hřívu, / je tak hrozně zacuchaná /uvnitř tvýho těladýchánezkažená dušeAž přestane zábava bavit,odcupitám rychlými krůčky,možná se i probudímk ránu ve tmějako pavouk.
Zachvácený prachem
Viděl jsem umírat orla,když hodoval na mrtvé myši,z postřiků a herbecidů,. pod domem se potácela dívka - spadla na hlavu,tři týdny o hladua pár kubíkách speedu,. stařec na ložizadýchával se při sebemenším pohnutí,jeho oči - dříve modré z nebe - už vybledlya vyschly,. slavík v křoví přestal zpívat,stiskem ruky stačilo ho uspat,.
Pro radost
Rád topím potápěčecestou rovnou ke dnu,rád vypouštím z lahvepšouk rajského plynu,rád se válím v rauši,v trávě,když sem toho přebral,blednu,napustím si vanu,hravě,putuju pak rovnou ke dnu.
Cvrkot
Tikot hodin,praskání radiátorů,vrzání židlía tma- ta je tam venkuJediným pohledemprozkoumáš mouchu/stovky oken/chystá se sežrattvůj jediný sen,možná tě zbaví noční můrya možná taky ne,když umírá růžový andělje všude plno krve- jako tam venku,kde dva na lavičcenadávají na teplý pivoa na jiný protivný věcia ty na všechno čumíšpřibitej a s pusou dokořánpodobný moušea napadá měže všichni jsou kudlanky/každej má svý šance/a jenom já mámtlačítko sebedestrukce.
Dvě moře - Stejně a Dříve
Stejnějako když se tvoříbubliny v hrnku,šálku se zeleným čajem,stejně vznikajíneovlivnitelné náhodyhýbající lidmi časem. Všichni čekají,na vrcholné smíchánív kruhu spoluněkdo ten patokmusí stejně vypít. Dříve,nežli později,odnesou vlnyspodní nánosy naděje,se špínou,co se dere na povrchTříšťNezbývánež doufat v náhodu.
Trvání přes věčnosti
Při polykání šupin,objevil sikrásu jedinečnosti,to,co ti uvízlo v paměti,a v krku,kde tě dráždí. Kulka v hlavěse posunulaa dráždí tvé synapse,než pohár přeteče,vždyť víš,že má barvu krve. Sleduješ spirálus pocitem věčnostiže svět se točí,a přitom stojí. Tak ještě si loknitrochu toho kysela,/nozdry draka/seš jak rybářco čeká,až se chytízlatá ryba.
Zas začínám
Kolem měpraskají skříněnervozitouhmyzí smíchco bodáve skráníchprobouzejí seA všichni se plazí. Vedle mužpolykající chuchvalce prachu /možná je tak nejšťastnější/už mu na ničem nezáležía válí se držkou v zemiDalší rojproletěl mouhlavouMožná našelúrodné polepůsobnosti. Konečně. Konečně začínám myslet.
Poslední nanuk
Koukání na růžový,už to nenítak jako dřív,když mi v uších znělcyklistický zvonek. Námraza mi lehce spaluje rty / je to vlastně krásné, být zmrzlý/Věci nejsou jednoduchýtak jako dřív,převtěloval jsem sedo pohybuhada,který upadá do hibernace. Až jeho posun ustalNikdy nedojedek nevyřčené větě,na její konciotazník s nekoncem /ocáskem/. Jsem.
Chce to
Ve tmě, vidím nejčastěji stíny, v melodii kolikrát nic, když praská a šumí . líbí, chtěl bych přitlačit na břit, vstříc strništi, chce to pořádný odraz. ale co pak.
Na návštěvě
Je to bizarní představa, když uprostřed kolotoče najdeš pevný bod, během tří dialogů generací po místnosti, uslyšíš tu správnou tečku. fasci-finující chvíle Sleduju paprsek světla, nad prahem, zatím jen čekám, promítá se silueta, za dveřmi je sál a v něm sedí jen prázdno a já.
"Mám tě ráda,miláčku..."
Tepání v malíčku, a nade mnou se skláněly staré stromy a šeptaly své němé prosby. Staré kino zachvátil požár, potlačená radost ziskuchtivé konkurence, budem jen stát /ruku v ruce/ a dívat se. Šumění stromů, otáčení pohledů,jako na bod v bílém vyvolává pozornost, /zvrácenost. / sladká věta je analgetikum stejně jako tepání v malíčku, impulzy, co sdělují, že žiji.
Bez průvanu
Malá ubohá víla, stála zmatena svou bílou nožkou, se ze mě dotýkala. V hlavě kafemlejnek a spoustou kruhů v chladné kalné vodě tvoří dokonalost, kterou zná, jen ona je v ní, bublinou obepínaná špinavost světa /ráje. / nepoznána bojí se prvního okamžiku, z barevných rourek vytéká fantasmagorie PROSIMTĚ OTEVŘI OČI. v závanu euforie neshazuj ty černý brejle a .
Na balkóně
Poslouchám hvízdající vlaštovky, a přitom hlavu skláním k zemi, tam,kde zas lidé švitoří. Letní vzduch,prosycen silnou touhou "žít naplno" a jiná hesla, kde dole platí, černé ocasy zlehounka oblohu křižují. Dnešní stav, aktuální názor, mlčení - tupých hlav. Vše se jen tak nezměníRaději obracím /hlavu svou/ k nebi.
A můžeme být šťastní!!
Mřížka na kanálu,zažívá toho už hodně dlouho,do té doby,než se někdo skloní,a uvidí,co teče. tak dlouhoVelký puch se závanem zápasí, kdo z nich si nohy podkosí. Nenápadný návštěvník, co právě hlavu sklonil, nadýchal si nosem trošku jejich splodin. *
A můžeme být šťastní.
Výlet s Luckou
Když kráčíš tichou ulicí, stejně před sebou /za sebou/ slyšíš kroky, s neměřenou . . . pravidelností.
Vzpomeň na ty starý časy
Rozeběhněte zastaralé stimulátory, shoďte ze stolu špatně rozdané karty, nahoďte ty zadřené motory, seberte své kamarády ze staré známé party. Zabodejte si do paží, životanosné kanyly, vpusťte do éteru nejstarší kapely. Nechte si narůst ty nejhorší vlasy, zdobte se květinami, choďte bosi. Do žil až vám připlave, starý známý pocit, už neuslyšíš, "Ave.
Ikarem
Dalekosáhle roztažené mraky, lákají k letům do zemí vyšších sfér, racci zde nekřičí,ticho jak po lesní pěšině. ale vítr na nich nehraje fér. Roztažené ruce /Ikara ignoruj/, zvedáme se,pokus za pokusem,s ptačím tlukotem. ach, jak rád bych /znova/, ale vzpomínky děsivější,jak chůze po dešti - nohy jsou mokřejší.
nerozumim
Vůbec Vám nerozumím, slova drtíte jak mravence kamenem - vždyť vím, vůbec Vám nerozumím. Jen krvavé dásně, zuby odhalují své poslední zbytky krásy, je Vám krásně. už nevnímám ty Vaše hlasy. Radši souložím v mechoví,s myšlenkou nadšení, že mě nikdo nevidí O jehličí třu si, vlhkou sliznici, lepší než šuk** servírku v pivnici - ještě že tu žádná není - je mi tak krásně.
moderní jesus
S pachutí mandlové rozkoše,s náručí plnou uschlých růží,se vzduchem,co připomíná problitý vzpomínky,s dutou hlavous otazníkem,když oči se klíží,kolkolem s nepřítelem alkoholema s trnovou korunou a s všudypřítomnou šedí.
mlhavá lukana níž prohánějící zvěř zbystří blížící se nebezpečí,stejně jako my se ležérně plížíme /šedí moderního života. /A nevnímáme změny smyslů. A vše nás tak malomocně ničí.
Nostalgie v trávě
Lehnul sem si na zem,a poslouchal,jak roste tráva,vjemy procházely uchema já vnímal,jak se nedává. Uprostřed kolotoče dění,zelený trávohledění. Predátoři se stali dětskou naivitou v malých ručkáchmůžeš otáčet hlavou,rubikovou kostkou,realitu čtverečkovou,s námořní bitvou, kterou v trávě jinínenajdou. Když pošimral Tě v noseposlední žlutý list,že všeto krásné,jednou končí.
Jiný věci
1) Dvě malý děti potichu hrajou si, noční stolek je jejich pódiem. Vznášej se v obláčkách dýmu, nenaleznou cestu domů. Pak činnost přerušujou, rodiče jim odporujou, maj' pořád divný kecy, děti jim nevěří, jsou to přece jejich věci. Jsou to přece jejich věci, nenechaj' si ujít moci, mají právo něco něco říci, nakonec zůstanou bez pomoci.
Úmor neni v únoru
Úmor. vlečeme svá těla nejlépe ve svém vlastním stínu Studená - ta,která v zimě mrazila, by mohla přiložit ruku k dílu. Jazyk se mi přilepil na patro,už nevypraví ani hlásku vše stagnovalo a zničilo to vedro, jen mrtvá těla zdobí cestu Navleč na mne věnec z ledovek,vždyť víš.
sir real
Bloudíme prázdným městem, jak slepí raci v bezedný tůni, když kolem studentka z žurnálu,bodavá světélka - její blonc vlasy - Bloudíme kolem strážní věže, napsaná jména ve voknech, Hendrix,Smejkal a Pátek, hledíme na ně. anebo vlastně cože. snad je v realitě zmatek.
* Každou volnou chvíli využívám k sprchování - akvárium - panoptikum,jen ryby mezi prsty chybí zlatavé kamínky pod nohama utíkají /nemám zde být/ nepálí Proč si nevzpomněli.
Aranž - pomeranč
Mramor,chladnej jak kámen,možná se hýbe,mým rytmem srdce,dnes se mi smutnitnechce,změnou a pro svoje potěšení,popsal sem lihovkou celou stěnu/teďka sem se trochu vybarvil. /čmárancesice,ale trochu sem sepobavilPřimaluj pomeranč,beztak držíš v ruce tuž,za nehty kůry trochu zbylozasáhne tě střepina,sráč mi rozbil zrcadloProjdi se,letmý pohled na dotek,sladké slovo na rameno. Chůzi po sklestejně nezvládneš.
Dveře
Ležet na prkně, zdřevěnět nehnutě, metronom mi netiká rytmem srdce zaniká zrněnka na skle se necuká oko v láku už je na kost ztvrdlé. - "Přivezte další. " /v pláštích lidi/ čeká celý zástup lidí, zmateně se předbíhají (jak ve frontě na granáty) Snad tu bdím už delší dobu, vysychám jak zajdy kožka na sluníčku, mlčky si na mne brousí zuby /v pláštích lidi/ skalpely Spát doma, v pokojíčku a nemyslet na nic. Možná na tu zaječí kožku co vysychá čím dál víc.
jen tak...
Procházíš se sám nenacházíš, roztěkanost mravenců, dostala se na bod nula. Tvá můra, tak trochu, ke svitu lamp, přimrzala. Rozpadá se, celistvost, uz není kulatá. podoba na dva druhy - dobrodruhy, prošlapávají je, kolemjdoucích nohy.
S rozšířenýma zorničkama
Neočekávaný dýchánek za předním sklem, jsem při zemí,nad zemí. - ve všedním dnu králem. Slunce sotva zapadá za olověným nebem, černé blesky sviští vzduchem, polibek múzy elektrickým vzruchem,orgasmus by byl slabým zážitkem. Snad,jen na chvíli,kousek oka koutkem,proklou-zla slza - je mým sladkým sněhem.
Aktuální divnej středeční srdeční
Mám v hlavě plno pocitů,divnej feeling je mi nablízku, noc jako s nabroušenou břitvou, bílý kotouč nad hlavou. Bzučení přechází zlehka v hučení,mládí je v hajzlu - stáří je mučení, teď už jako starci se prohýbáme,svý modlitby neslyšný skuhráme. Nitroglycerínu chemický vzorec neznáš, spočítat příklad na první pokus - nedáš. jen v hlavě stálý hučení, v knihách chybí poučení.
Na hajzlu v hajzlu (Let motýla)
I00000000Hladké stěny, odrazy dráždí oči, fotony, obrazy, co nás ničí. Šumění, s ním nic není, přetlak - pískot z uší syčí. Rybím okem rozostřeno periferně, voda k ruce teče. je s ní tak nádherně.
Točit se za sluncem
Krásná se zlatými vlasy, zkroucené tělo,se zbytky své krásy. Stojí tak akorát, vzpřímena, zatím nezlomena. Zástupy šedi,okolo ní,kráčí, nikdo na ní nehledí. Trochu zmatena,nenadálým teplem, co točí tělo,okolo,do nebe vysoko.
Zeď
Čtu sinemilosrdnou zeď podpisů a vzpomínek,míjející všední všední dny zanechají stopu šedin,notová osnova bez klíče,co nekončía furt někde začíná,polepené slepené pocity na zdi z novin - faleš,špína,upečená kachna,co nechutnala. Dnešní doba není zas tak undergroundová/cizí slova jsou pohlazením - možná proto jsou tak líbezná. /Úšklebek klauna,cynika,z koutku úst mu tečeblitkaZvuk padající vody pálí,( = pravým duchům dochází trpělivost),s otevřenýma ušima poslouchat bolí. Zvolte návrat k domovům,zavírám černobílý album.
Slitování
Procházka rozžhavený vzduch se linul, kočičí hlavičky tenounce mňoukali, jak na nich našimi kroky písek skřípnul Dlužil jsem, a v kapse mě k tomu teplu hřála a hrála si naděje obchodu není z pekelné cesty cesta Zastávka v bílém království ale nesněží. Jen poletují vzduchem jako mušky peklem v kapse už jen prázdno a díra a v druhé. zbytek a čínská špína. Hlasitý sbor zpěváků nám ukazoval cestu ke splacení mého předávného dluhu.
Jezdímejezdímejezdímejezdíme..... a pak už ne..
Jezdímev růžovym taxíkuNemáme na béňo a stále zkoušíme plynChtělBychOsahávatJejíBradavkuAleNebyloMiToDovolenoDáávej na sebe pozor. ,. kámo. ,ať nesešlápneš místo plynumyšJe tu trochu studeno,má krev teče jako víno,ročníkOsmdesátDevět - naleju Vám trochu mých vzpomínekV tomZOOjezdímestálestáledálea dlouho (sněžení je za týto cesty protivný).