Písmák Pro Anniku
Nedávno
Jsme tu mokli
A kolem nás hořely stromy
Vadnoucí k smrti
Jakou barvu míval svět?
Nemůžu si rozpomenout
Jakou barvu míval svět -
Zda zlátnul ohněm slunečnic
Či citrínovým jasem babích let.
O světle a o tmě
Do provlhlých popelavých stínů
Do inkoustu tmoucího povětří
Vypouštíme slova, jako by nevážila víc než hrst bublin
A na zlomu světa bez barev
Charlotte 09 01 2022
Možná jsi divná
Že miluješ vlaštovky
Že svým malým prstem rýsuješ
Tajný znaky do popelavýho světla
Annice - kapitol(k)a 1
Až se v květnu narodíš, budu mít na hrbu 42 křížků. Zatím co slon indickej je v tomhle věku na sklonku života, já jsem podle vědců právě vstoupil do středního věku. Má nepřipravená tělesná schrána se tedy ocitla ve středověku. Dvaačtyřicet let.
Listopad (08.11. 2020)
Když nátěr světa oprýská se
všecek hnus, jenž vždy se v kráse
rozbují prabídnou snětí
blýskavé zlaťáky v smetí
Neděle (04.10.2020)
Seděl jsem
Mezi hořčicovými tóny
Říjnových trav
Hebké, jantarové šňůry světla
Říjen (03.10. 2020)
Zobákem chladným, když říjen do září
vyklove med a okr, nachem prozáří
navlhlé haluze; ten svět, co zmizí záhy.
S tiárou ze zlata, tak pyšný, skoro nahý
Září (26.9.2020)
Monochromní
Když svléká kůži září
kořenitě po herbáři
naplní ti chřípí.
Aha (D)efekt
Dnes jsem se cítil jako Archimédes v kádi
Zvednuv oči
k důvěrně známé zeleni ševelících korun
jsem s hlasitým "aha" zjistil
Střety
Je vážně pozoruhodnéjak rychle se brebentící mudrcpromění v tančícího páva- či rypouše sloníhohrdelně dunícího přes syčící vlny -když se žena na plážitajuplná Nanayasehne k opaleskujícímu oblázku.
Pradávné fanfáry druhohorprobudí ještěra amygdaly(tak jako v roce 1945 sirény vítaly bomby nad Drážďanami)a každý matematický nedoukv ten okamžik, kdy oči sveřepě odmítají mrknoutvelebí Euklida a zlatý obdélníka každý popírač božínad tou ryzí nádherouzjihne a zašeptá Amen do upocených dlaní
Každý ráno je tu naděje
Každý ráno je tu naděježe zpod slepých stínůz mokrýho, lepkavýho vzduchujako filigránzazáří a zlatem se vyšrafuje ospalej světa že slova už nebudou boleta srdce se rozhlaholí jako zvony na Montmartru
Každý ráno je tu taky naděježe do pavučin nocisi čísi paže umanevtlouct štětcem zbrusu nový jas a svita že slov už nebude třebav tom bezúčelným, čarokrásným světěa srdce se pokojně oddá dřímotám
IVANA (počtvrté)
Inanno. Přijď. Ó, srdcežravý klíne
Vzpěň vkobkách hrudi zármutek a běs
Ať pyšný stvol se skácí, oplodí nechť zhyne
Na divou touhu, v níž láska - hrdlořez
23.5.2014
Prolili jsme krev,
Spolu, každej sám
Pupeční šňůra souzvuku
Srdcí a podbřišků rupla
IVANA (la troisi?me version)
Inspiruješ dlaně podvečera ´by
Vymazal čas z brázd mé tváře
Abych, až se zcela setmí, u Morfea hokynáře
Našel tvé sny mezi svými
Les dires du coeur d'Agnes
Svět bude zas‘ o něco hezčí…
Až se stará svraštělá brambora
Ve tvaru srdce
Se zašedlouslupkou
Líbí se mi ta představa
Líbí se mi ta představa, že jednou zestárnu.
Že mě kolem prošlé roky obalí jako brnění.
Jako ta fólie, která tak legračně praská
(Až to lechtá v krku)
Chopin a olivy
Ten tvůj klavír, drahý Frédéricu,
Je jako olivy.
Jako malé štíhlé Picholine.
A mě tolik mrzí, že ti nemůžu vytrhat
IVANA (podruhé)
Iudeccou tvých slabin
Víří burácení
Antických bubnů, stínů rohatých
Nač tedy prodlévat a čekat na setmění
Bylinková Olomouc
Nocí dlouhých nosů
Pluje roztančená
Žena - Olomouc, Olomouc- Žena
Roztouženě sténá
8.12.2009
Naučím se arabsky Pro tvé skvělé oči Dřív než vyhasnou kahany hvězd Než se rozpijí jako roztřesené noty starého pana Korsakova Na prsou tanečnic z pouště Bezhlesně se roztříští Jazykem dun, co se přelévá zprava doleva Zapomenutou hadí stopou Pod konečky ztuhlých prstů Na skořicových bocích princezny.
Un morceau de magie
Už celkem dlouho, vlastně už od tmy
Pobíhám po zahradě srýčem
A dle ne úplně logického plánu hloubím díry
(patrně můžu i za krátery na Měsíci)
Když...
Když vhrdle mém prach a víno
Vakord chuti dokonalé
Smísí se má kolombíno
Radosti má, můj ty žale
Ivana
I kdyby šeď se ti pod prsem Vmísila do srdce jak sprosté býlí A věčnost by zabrala kratičkou chvíli Navzdory jedu a syčení, navzdory všem Ať uštknou mě, rozervou, druhové milí.
Až jednou...
Je docela možné, může se to stát
Že jednou rozlomím chleba
Vnaší zpustlé kuchyni
plné líných kosatek, pomerančů a prázdných láhví od tramínu
Jana
Jívám jíní do vlasů
Aby vesny tvoje čelo -
Nyvé ťiktak bez času
Andromedo - odletělo….
I taková je... (Láska)
Vzářivé se šaty obléká
Když láká, když vábívá člověka
Do tůní, mezi své sítě
Však hbitě v mžiku otráví tě
Vrabcům
Vyprávěj vrabcům do okapu
Jak jsem nemožnej, že nechápu
Jak fouknout do srdce jak do trumpety
Vyprávěj vrabcům do střech
Tisková zpráva o tvém novém srdci
Chci, mám vplánu
Zřejmě dneska vnoci, pozdě k ránu
Sestrojit ti zbrusu nové srdce
(Nejspíš použiji starý otřepaný trik skouzelným rukávem)
Apoevangelium pana Pádivého anóbrž dva řádky o tom jak to dopadne
Přilétli sem na talíři, tralalaAž se z toho celá Země posrala.
Jenom Tobě
Vypijme spolu modře lánVypijme oceánZa každý společný úder srdce poctivý džbán pivaAby ten kdo jen tak zírá, kdo davem zíváKdo zpívá bílou barvu do tváříJako myší kosti v žalářiVěděl že jsem živý, že jsi živá….
Píseň sobotního oka
Ach, mdlý šerosvit
Súdy jako ztěsta
Vyzývám tvůj ret .
Věděla jsi Kristýno, že...
Nosím sny delfínům
Do ticha mezi kotvy
Sbezcílnou věrností…
Do nevěrných vod
Krátká depeše Kristýně Š.
Právě jsem tě odhalil, Kristýno. Ty nejsi vůbec žádná Maryša. Nemísíš jedy, abys zachránila zpráchnivělá srdce. Rozbahněná srdce.
Kristina (La Version Nouvelle)
Kdyby ti nazdařbůh do spaní
Rohatý Azazel zaletěl
Idol tak nestvůrný, ten chřtán všech zel
Svůdce, jenž ústa má pro lhaní
De motu cordis
Co to vlečete vté obálce.
Je zmačkaná a umaštěná
Ptá se přísně za přepážkou drobná žena
Smastnými vlasy a zmačkanou kůží
Kristině
Kreslil jsem do stínů slova
A do boků tíhu, a do boků bol
Necudný bouquet štětce Courbetova
Chlípný jak satyr, léthejský apoštol
XXX
Dívala se na mě tak
Jak to umí snad jen slon
Tím velkým smutným okem
Voskového Elvise
Kristina
Kým budeš zítra, dívko usměvavá
Raisonem d’etre či pouhou relikvií
Iridou, jež na mé tiché ça va.
Sešpulí rty, rty čísi políbí ji
Comme l'Araignée
Pokud mi kcílové pásce
zbývá 1,4x10 na devátou vteřin
tak z nich, jen co vzklíčí za záclonou noc,
utkám velejemné vlákno
Un Rancoeur
Namaluj mi: zlobu
Na bezhlesé rety hrobů
Spršku temných políbení
Mor na plátna, mrzkou zlobu.
Les fenetres des souvenirs
Uvnitř mé (poněkud svérázné) hlavy
Vhloubi elektrizujícího tmavého ticha
Je – voblasti zvané Hipokampus – pár oken
Stále pootevřených
La Jérémiades Du Coeur
Kolik snese srdce ran
Než vyschne, vykrvácí.
Kolik kalu, jedu, kolik trápení.
Když tuší tmu, kde tma není
Un Ressentiment
Pošeptej mi: Hněv
Zlost, co vdrásá do jizev
Cejch, jímž úsměv ve škleb zčerná
Šeptej, zasyč: Hněv.
Hranokraj - kapitola 1
Vítejte ve světě, kde neznají ani Darwina ani Mendělejevovu periodickou tabulku prvků, natož poslední hudební hity ázerbajdžánské popové scény. Ve světě, kde téměř nikdo nezlobí, kde všichni chodí rádi do školy (možná proto, že nemusíte rýsovat a šplhat po laně), sbírají léčivé byliny a třídí odpad. Ale zvykněte si, že vše není takové na co jste zvyklí tam u vás na Zemi. Možná vás překvapí proč vám ráno u dveří zvoní malý rozcuchaný kaštan a netrpělivě huláká do škvírky mezi dveřmi :“Je tu někdooooo.
Hranokraj - kapitola 2
„To je od Hlaholuska. “ radostně zavískne, ale hned vzápětí mu po tváři přejede stín. „To musí být závažné. On přece nepíše nikdy jen tak zbůhdarma (vlastně téměř nikdy)“ bleskne mu hlavou.
Hranokraj - kapitola 3
Všem musí být nad slunce jasné co se dělo jakmile se za Liškopejrem zabouchly dveře. Nebo ne. Vlastně vy až tak důkladně neznáte domácí skřítky že. Inu, když některému z nich řeknete: „Nestrkej prosím tě hlavu do té sklenice, nevyndáš jí.
Toulky Veronikou
Přišpendlil jsem čas – jako křídla okenáče – k Dalímu a Degovi Do měkkých odstínů oranže a nachu Tak abych se mohl nerušeně toulat Tvými krajkami A zpod vykasané sukně slíbat vůni ostružin S opatrností chameleona Jako jedna z tisíců těch drobných kapek po koupeli Stříbrných a rozechvělých Ti kreslím slastná zavrčení Do mléčné pleti Mi kreslíš… Do vyhládlé něhy Tmavomodrých příslibů.
Nous ne sommes pas en train de mourir...
Komu není shůry dáno
Tomu nejspíš zespoda
Čímž, doufejme, je postaráno
O přetrvání národa.
Veronika
V bezesném tepu tmění Efémero ze stínů Ryčí prostopášně čeleď Dantova Od šibenic a špalků jak tvář ztvrdlá, katova Nakukuje noc, ta družka vrahů, zlosynů Inspirujíc - ukrutnice - panny k hřešení Když vlije v oči čerň a oči do snění A pod víčka ti kápne šeptem pouhopouhá čtyři slova.
De betise humaine
Kšílenství mě dohání
Věřte mi, že převelice
Blbost zhola humánní
A tuze bědná intuice
Le soleil pour toi
Dnes vpůl sedmé
Se ráno nebývale dychtivě opřelo do mých spánků
A já sočima ještě ve snových tmách
Rozespale vystrčil ruku zokna a sítkem na čaj
La Belle Palée
Tvá hvězdná běl, ó Bohyně
Zádušní půvab živých tvých vnad
A žár jenž doutná ti vpleti, ten hlad
Mne mámí, vrouše když zjeví se Evině
Yeux de Veronique
Krásnějších očí není Ištaro má prostořeká Dóme mých temných snění A touho vrostlá do člověka Krásnějších očí není Astarte, má zbožňovaná Mračna v nich, v nich zimní kuropění Má ambrosie, moje mana.
Psáno pro zadeček
Snad příliš ti nevadíže zadeček tvůj velmiže líbí se mi pozadítvé víc než zadek šelmy.
Plač!
Plakej, nebe
Pro stromy plač
Pro každý list a záhyb kůry
Jako mozolnaté rozvrzané prsty
De Veronique
Už vím jak chutnáš, Veroniko
Polibkem když jako dýkou
vpíjíš se mi do hrudi
Měkce jako pavučina
Obdarování
Chtěl bych tě obdarovat, ženo
Asi jsi překvapená, viď.
Spíše ti něco dám a ty to vyspravíš
Jako pavouk
Jak přál bych si...
Jak přál bych si být první a nevidět
Řádky, jež Březina,…nebo i Achebe svými ebenovými prsty,
Věnovali tobě
Ta vzdušná hejna slov, obdivné fanfáry i hořké vydechnutí,
Hélótův výsměch
Sním svůj život pod vesmírnou báníJá, hélót vášní, zde žiji svůj senA s každým tepem a vydechnutím v plenVám dávám jedu číš‘, jen pijte z mojich dlaní
Vyklované srdce, hlas rozeklaný zlobouA kusy skal svých něh a vábeníBeze studu nasyťte se, dost mám kameníDostatek kamení srdcí nás obou
Však možná převelice mýlím se, má paníV pohárech mých stříbří se aqua vitaeŽe nikdy nebyla to zášť a oním citemWertherovská láska, jíž se tak straním…
Podzim
Podzime, náruči bezútěšných parJeseni, slyš, slunce Tvé zlostně studíV svitu tom – parkánů vlas – listové rudíStéblovím klesají, to nic než skon a zmarÚsměv Tvůj kalný a biče plískanicRuměncům dřev se zakusují v líceZmáčený servou šat a vztekle zadujíceProplavou větvovím a zmizí, víc už nicPodzime,… oboly zlaté, krvavícíNahá bříz ramena tu vůkol rozprostřelaTmobrvý rej veprostřed z‘dumaného čelaObrysy holých paží korun kdysi košatícíchCákance okrových Tvých mlh pod nebesyKaluže stínu tklivě rozvěšené ulicemiAč smát se chci, teď vskutku smutno je miNemoha vzpomenout si, kde že Slunce, kde jsi.
Rusalce
Talentu mít trochu více,Pak tahem štětce klikatíce,Váš půvab v plátno vkoval bychDlaní Monetovou hrstku pihA zlátí pšenic v okr kšticeZalesknutí matně vdých‘Na chladnou peruť, v šustot perOpilý modří Paysage de MerŠeptem slova klást bych chtělZraků Vašich lapis, jímž oněmělMůj hrudi sten, jak šeď vod šérKdyž v blankyt ten jsem pohleděl……. Nadání, jak nadání mi scházíZachytit tu čerň, ten odstín sazíŘas Vašich, vážky mihnutíČi hyacintu témbr, jenž přinutíSpavé mé struny bez nesnázíTři takty ticha k uchu TiPřivát…Což. Ach…ano, malé zatykáníVlídná buď ku skaldu, smilováníA přejdi drzost tu a vězKrok Váš, záblesk ozvěn polonézA déšť ulpěvší v rýhách skráníMěkké, sladké cupitáníKdo víc by krásy této snes‘. Snad básník…blázen, rusá paní….
Tristium Novembris
…Smutky jsem zasažen hůře,když radosti v paměti chovám (Walther)…Zármutek v proudu tvém slýchámKdyž bledými vlníš se travamiVrb krajkoví v ústrety mává miA znělka tvá bolestná ticháSe zhoupne kol´ tmy boků kameneVěků jenž dřímá tu nespočetTen shlédnuv již přespříliš vášně bědNa básníkův stín, světlo raněnéSi po letech vzpomene, procitnuvZe mdlob, kde trylky tvých zurčeníTeskně se v puklinách pěníÚsta hláď vod tiší polibkemA dlaní, kde vrásek jak v kameniŽe nahý kraj květem Vesna svým změní.
Pod tíhou hvězd
Pod tíhou hvězd a masou nebeského pelupo ňadrech s půdou semklých tančiti bych chtělpo ňadrech sivých stínů, tmoucích puklých čelženouc' v nuzný bázně klín vzlyk bídy vyvrhelůPod tíhou hvězd, v nahotě zdí utichlých chlévůna nitkách kuropění hřát se bych si přálna nitkách pavučin zlých sluncí líně vlálzhroucen v sebe sama, zpola oděn, víc však bez oděvuPod tíhou hvězd, jak Atlas s kvádry mračných skalpro snítku prachu bych se bil a blíže klínusnítkou stal se, pro tvá ňadra, nač bych lhalpro vlasů rej jímž já - strom - jsem tiše prorůstalkrčíce se skryt tvým zrakům v podvečerním stínu.
Osude...
Fortuno lstivá, tvých sudeb krutých spleťnás v prsa Zemských blat bez milosti tlačído úzkých děr a škvír v nichž nedýšící spáčilhostejně se krčí a matně bledá jejich pleťV peleších chmurných, v tom puchu smrtných ložíkde boků skvoucí jas, bělostných stehen sloupovív mdlý utrejch mění se, v němž nestoudně se množíCháronova čeleď - pluky převozníkovyOsude, vášni, hoře viselcovojest úděl člověka se nechat vplétat v kolo. úd po údu lámat a na zadnici holoupro výstrahu pětadvacet - ita est ab ovo.
Ó Múzy
Ó Múzy, vy běsi mého bytíLíté stvůry lačně rozum rvoucíKalem z bujných prsů, chtíčem vroucíchMne syťte, když mrtví jsou již sytiÓ Múzy, vy běsi mého bytíÓ Múzy, vy vzdechy mého bděníTeskné stoky chlípně srdcem halasícíPuchem z divých klínů osaměle snícíchMne davte, když mrtví jsou již zadáveniÓ Múzy, vy vzdechy mého bděníÓ Múzy, vy pláče, steny beze slzKřídla zmaru rozprostřená v hodokvasuPěnou ze rtů zpod jha umrlcova vazuMne opíjejte, neb‘ skryt již bídy sprostý prsÓ Múzy, vy pláče, steny beze slzÓ Múzy, vy prosby v ráhnech NaglfaruBlizny nocí ojíněné hřívou vzlykůVilným rykem, předpeklím okamžikuMne veďte, ve tmách skrytých tvarůÓ Múzy, vy prosby v ráhnech Naglfaru.
Pro ni..
Parfémům tvým uvykl jsem, bědaHlaholu trav a mízy v pažích ševeleníA chvění rtů, pokaždé když tvá bledáNahota obemkla mne a sladká utišeníA slzy smíchu, smích v němž slzy pospávají´By jednou znenadání rozstříkly se v šerokdyž barvy, kdys´ tak jasné, vyčpělé se zdajía hloupé tmavé stíny dusí mne, má efeméro….
Pour Le Fée
Když boky svými kočičímiRozkolébá krky lampNi blankvers velikána, zasmušilý jambNi hlt jenž hrdlo vysouší miNevyzpívá povzdechnutím šedýmKomíhání roztoužených patSvist drápků, jen co máchne ostřím katA ševel úst se vtěsná v D dimKdyž hřívou bledou prozlacenouRozžhne tmoucí báňNi stud Polibku Rodinova, kamenná má dlaňNi žalář s mříží uzamčenouNenasytný nezastaví proudJenž táhlým tepem spavých kontrabasůSe z ramen, paží… snesl k pasuMá zastavit se. Ztichnout. Vplout.
Vzpomeneš si?..
…na zalechtání v týlekdyž slunce sklouzlo z výšea zateklo ti do kadeří…na pachuť oné kratochvílekdyž do vlasů ti horko dýšea v ústech trpko po pápěří…na zamrazení v břišekdyž v přístavy tmy zásvit vplujea plátno černé zašustí…na ohně hvězd jež plují tišekdyž mlh plášť pln‘ sivých snů jea strach tě načas opustí…na trpko v ústech, kocovinuna kal mých očí, barvu spleenua probuzení v úleku…na hořký zákus rtů, pach blínu…na stud a citu polovinua sbohemdání bez vděku….
Confessio Diaboli
Kdo chybí mi tu dnes…Ve fádním tom mumrajiKde rozkoš bídnou skýtajíJen běhny, v prsou rez…Můj MefistofelesVěrný můj druh, má světlobolná LéthéArcheus tepající bez klopýtnutíKdyž černým mrazem svou projiskřenou žlutíTepnám vdechne krev, chmury mé smete…Má Panacea, světe.
Občas
Občas tone v slzáchA pláč jak kamení buší do břich dveříVzlykající tepPodobný rukám kubánského bubeníkaSe zařezává do záclon kouřeKrůpěje a sůl jak pírka vlaštovčinaV zachvívání mrholíklopýtají po líčkáchjež kdosi skropil zrnky mákutichý flažolet pláčesklouzne pak ke kolenůma s jemným plácnutímse opře o rýhy v podlazedlouhým líným pohybem malé dlaněsi rozmaže řasenku kolem očía upokojí se…Občas se zalyká smíchemTak že odklápí čepice kopcůmZaklání hlavu a hledá svět mezi hlty vínaI Čas se v ten okamžik zastavíSedne si u cesty a opřen o šumící dubNastaví uši tomu halaseníTehdy se podobá natolik malému hříbětiŽe vždy čekám kdy počne ržátA vyhazovat nohy do výšeMyslím, že i slunce je rádoUvyklo tomu zvukuKonejší ji bříšky paprsků v cihloví vlasůV písku řas, rumělce tváře…Pak dlouhým líným pohybem malé dlaněMi podá láhev a procedíPij a mlč pane….
Kdys'...
Kdys‘ na bedrech svých ZeměNesla srdce zjitřenéBylo Tvé. Či bilo ve mně. Vím, ač nechceš, tušíš neSrdce to pián stovek hlasemDunělo v praskotu strunNám pělo kdo‘s ty a kdo já jsemSnad krásnější, svůj ztrativše trůnKdys‘ Země pěvce slýchávalaTen hluboko svá ladil slovaA z mihotání smyčce, z málaByl živ, jen harfa opilcovaSkřípotem a svistem větJak rým k rýmu se schoulíHobojů syk co z římsy slét‘Se vhnízdí v srdce, jsou-li….
Zvím-li
Zvím-li kdy odkud veškeráVášeň pučí, zda vyvěráZe tlam stínů, kam i prsty hvězdTříští svitu se strachují snéstZda-li zvím kdy kam vyhaslýCit pospíchá a šťastna’s – liČi ku hvězdám točíš se zádyA v stíny plaché své vnadyNoříš, jak kdys‘ řekou vlasů nitVlníc se užasle, toužíc žít´By zmizela v modravém tichuZaslzíš. Spíš bude ti k smíchuKdo od stolu odchází, bývá syt‘….
Básníče..
Tys‘ promrhal svůj pláčJsa žlučí rýmů syt‘Pohroužen v teskný koloritSvých vábných slůvek jasůZ nichž hrůzně dokonalou krásuSmí zrak z listu chtivě pítTeď rci však, mlč už radš‘Tys‘ pižmo sirné dštilCherubům ve bělostnou lícUnylým scherzem voskovicPřízraky žen, nuzáky z předměstíSnaže se z kalu na piedestal vynéstiŠíráním mihl ses, lůzu oněmíc‘Na víc již nezbývalo sil….