Písmák V mámině náruči
Zase ti závidím
Vracím se zpátky
Tehdy jsem tu nebyla já
a ty jsi už byla tááákhle veliká
TEĎ
já jistojistě umřu
a nic to nezmění
umřeme nakonec všichni
životem zrazeni
Vánoční chvilky poezie
Dvě kapří hlavy
Zavři tu pusu, zavři tu pusu. Nebo ti vyndáme oko.
Ty fousky vypadají legračně.
Ty za chvíli taky půjdeš do polívky.
točená kofola
rozlitá kofolapo peróně
od záchodků štiplavý odér moči
náš syn prvními krůčky odměřuje čas
mezi světadíly lepkavých dlaždic
dušičky moje
každý den se na nás tři usměju
klik
rozsvěcíte mi den
ale tuto sobotu
v našem lese
některé stromy
se samy zlomí.
a kolem bříz se roztancují
jak zlaté mince
Věneček z tisu
Ty chvíle
hoří plamínkem
v dlaních mě při vzpomínce hřejí
věneček z tisu
modré z nebe
čekankou z města lemovaná cesta
jakoby z nebe
modré napadalo
bylo jich moc
Jak se stane z princezny žába
Jak se z té princezny žabka stala.
Maminko, drakovi přece zachutnala.
Asi ji žvýkal trochu dýl
zapil vodou
když je holka blbá...
Nevěřím ti nic:) A nebudu tě podporovat v ponocování. Běž pryč a nevracej se dřív, než usneš.
Stála jsem na parapetu tvého okna
osvícenej jsi zíral
do mojí hlavy
Škoda času
Vidíš
jen škoda času
Nemysli - nejsem lakomá
Už jsem ho tolik rozdala
Jak čůraj hadi?
Jak čůraj hadi
maminko.
Hodně a nebo malinko.
A mají taky pindíka.
já tě večer prozvoním
každé ráno se probouzím a vím
nezavoláš
nezavolám
tolik mi chybí
tichá v popelu
včera jsi tu byla naposledy
čekala jsi v autě
až tvůj muž dopije na terase kávu
slunce svítilo
Na schodech do nebe
I slunce se rozpršelo
Jemně se dotýkalo víka
Nevidíš duhu.
Neměla jsem čas se v té chvíli rozhlížet
v noci
nikdy jsi nebyl na řeči
proto jsem tě tak
přitahovala.
a TEĎ.
Slovo
U potoka roste kvítí
Další hvězda z nebe svítí
Bůh vytáhl opět rýč
Na koho to slovo padne
tam kde jsi počkám
možná mi koupíš
prstýnek z pouti
možná mi půjdeš po krku
možná se potkáme
pohlídej ji
najednou jsem starší
pohlídej ji
říkávala maminka a ty jsi vždy
bez odmlouvání poslechla
nepospíchej
ještě mi píšeš
ještě tě slyším
ještě mi odpovíš
čas který máme
zas/ráno
zas ráno
prospalo dopoledne
po obědě
čeká na večerní zprávy
Závidím
Motto:: Zdraví je na žebříčku hodnot vysoko, ale nikdy nepředstihne Lásku.
Spěchala jsem, ale už z dálky jsem od nich nemohla odtrhnout oči.
Ten muž se zastavil pod schody polikliniky. Ona, opírala se pravou rukou o hůlku, levou se přidržovala zábradlí, dávala pozor, aby na schodech neklopýtla.
aby ti nebyla zima
rovnám ti písmenka pod bradu
aby nám nebyla zima
zasypávám tě větami
noc přesto masku snímá
nikdy
" Tak jo, já si nějakou vymyslím. A můžu Ti občas napsat. "
chybíš mi
hladím očima tvé stopy
solím cestu mezi řádky
nevíš
švihneš slovem
netušíš jak bolí
vtip zabalený jízlivostí
a v očích místo tepla náhle
...až naprší a uschne
někdy jsem přidrzlá
jindy zas hubatá
chci skočit do trávy
a spadnu do bláta
to co se neříká
v noci se probouzím
bez očí
bez těla
v hlavě jen písmenka
Kdo ví?
Prý se s tebou rozloučí jen zarmoucená rodina.
Po kratší nemoci.
Vždyť je to už nejméně šest let, co jsem se ti bála říci: "Ti hráblo, nebo co. "
A pak jsem ani neodpovídala na tvé smsky, na gratulace, na snahu vlézt mi zase do života.
navždy ztracení (verše na tkaničku)
ztrácím se
pak náhle na kolenou
prosím tě vrať se
staň se opět ženou
V akci
Jsou dva - ona a on.
Kandidáti na senátní cenu za věrnost.
Ona sklání šedivou hlavu u regálu a luští cenovky. Za ní na paletě balíky mouky v akci.
Tak nevím, jak dlouho to tu vydržím.
Přestěhovala jsem se.
Nebudu přece platit za pár metrů čtverečních v matičce měst tolik, kolik dám tady v podhůří za nájem chalupy.
Sundala jsem štekle, stejně jsem se do nich ve vlněných ponožkách nevešla a nechci nastydnout odspodu.
Postavila jsem je do výklenku hned vedle takové odřené sošky.
Eaný je to
Příběh :
Tak jsem včera šla na houby. Všichni choděj, tak jsem si vzala kabelku, housku, taxi. U lesa mi zastavil a říkal, kde mám košík. Na co.
naposledy
Gladebe Leebu z Torimaxu
stačilo kliknout
hejno vran
nad hlavou dál mi černě krouží
balada o suché housce
sedím u Kiosku
čučím na nebe
v kabelce suchou housku
myslím jen na sebe
kdyby
vracím se zpátky mezi řádky
až smažu všechna pohlazení
posbírám prošlé chvilky smíchu
nemůže bolet co už není
Letíme Do Nebe
vzal jsi mě pod krkem
a to se nedělá
kůži mám z husiny
na sobě anděla
Jednou mě rozsypeš
krve se nebojím
tu vůni dobře znám
až shořím na popel
rozsypej si mě sám
Jednou se rozplyneš
Sáhla do kapsy. Semínko slunečnice (v ní schované) sevřela mezi palcem a ukazováčkem. Sklopila opěradlo zahradní židle.
Zavřela oči.
Den cesty tam a zase zpět
„Bude mi bez tebe smutno. “
„To vydržíš. Dva týdny. Večer se podívej na nebe, budeme spolu koukat na Měsíc.
Dopis pro Gladeba
Živým plotem lze prorůst, napsal jsi mi kdysi a pokračoval - horší jsou zdi stavěné mezi mrtvými a živými.
Tehdy jsi asi ani netušil, že jednou sám vykopeš základy.
Ještě přes tu zeď občas nahlédnu. Musím si stoupnout na špičky a přidržet se.
zadlužená
tehdy jsi nosil tužky po kapsách
sny schovával až na dno do batohu
procházel ses mi večer po řasách
a každé ráno zeptal jsi se - mohu.
Tečka
Leželi vedle sebe. Nemluvili. Jen se dotýkali pažemi. Cítila teplo jeho kůže.
nikomu
srovnané věty
do souvětí
z výhružek si dnes stavíš plot
možná se potkat jako děti
pro tebe
vezmi mě s sebou ktomu plotu
budem se plížit modrou trávou
dívat se jestli někde za ním
medvědi bílí jen tak plavou
bez ní
ty chvíle mizí mezi slovy
které jsi ztratil vzápětí
byl to jen příběh bez osnovy
o lásce s x …vše na třetí
Občas?
o které sníš
o dívce skřídly
co nechtěla si boty zavázat.
zrní už zplesnivělo
Mozaika
Držela vruce mobil.
Vytvořit zprávu
Dívala se na prázdný display … svítil a když nestiskla ani jedno písmeno, po chvíli ztmavl.
Zmáčkla ZVOLIT a objevilo se VOLBY, po opětovném stisknutí tlačítka POSLAT, pak HLEDAT.
...je to pořád stejný
Stáli proti sobě.
Usmála se, ale okamžitě sevřela rty a snažila se polknout. Teprve bolest, sjakou mezi zuby svírala spodní ret, ji donutila otevřít ústa a nadechnout se.
On stál stále na stejném místě a díval se na ni.
Předjarní
prý pouhé nic
daleko míň než živá
jen chvilka smazaná
která se zdálky dívá
Odkopaná
došla ti písmenka
byla jak vločky sněhu
do něhy vetkaná
toužila po příběhu
Zakázaná
máš zakázané sny
i zákaz vycházení
občas mi napíšeš
o lásce celé bílé
vezmu si
vezmu si
vločku ze tvé tváře
na rtech mi jistě roztaje
ulomím ti kus svatozáře
Divný pocit
kdybych se vyznala sama vsobě
nepotřebovala bych tě
nevyprávěla bych ti o děvčátku
které se nebálo tmy
a pak se rozplynout v mořské pěně
blíží se leden
už zase ztrácím hlas
vnoci kašlu
a někdy brečím
nespravedlivá
jak zmačkaná a pohozená
cítím
že nemusím se ptát
x vložené do mého jména
V noci
ve tmě se zastaví čas
a co se stane
nikdo neví
a jakoby se vůbec nestalo
poprchávám
hozená přes palubu
hledám vmoři trpělivosti tvé odpovědi
topím se v mlčení
a bojím se
možná
myslíš
že zastavíš čas
až bude zase leden. rok nejde vrátit zpátky nemá záruční list
cosi se rozbilo v nás život je jenom jeden náš příběh příliš krátký tak proč jej znova číst zastavíš čas opravíš všechny věty ve kterých jsi mi jaro sliboval. zas bude mráz možná je to jen léty já už se nechci sněhem brodit dál
Nech mě................snít
rozříznout ránu co se zhojit nechce ostrý nůž tvůj snad bude řezat lehce jenže ty léčíš si mě nejlíp jak sám chceš
jak věřit mám že jenom pouhá lež si leží v hloubce všech mých černých ran když s tebou stále - denně usínám
očem je moje milování
o očích tvých i o tvé něžné dlani která se vodou zlehka zase brodí jsme spolu sami na kouzelné lodi která si pluje tiše do mých snů schovaná před světem schovaná v podpalubí snad jednou na dně mořském opět procitnu.
Nenápadně?
došla mi písmenka
a nevím kudy kam
jak se mám vrátit zpátky
asi jsem ztracená
Nazpátek
otočit se
jít nazpátek
a vracet ti ta něžná slova
vypůjčená ztvých pohádek
předzimní
říkáš
že se nic nezmění
tak proč cítím stále ten chlad
jakoby předzimní znamení
Už zapomínám
Napiš mi znova tuhle větu
Už zapomínám
vždyť to víš
Setři mi kapku krve ze rtu
Listopad
mám radši podzim dokud hřeje
do teplých barev oblečená
ztrácím se mezi stromy vlese
nehledáš mě
Pořezaná
a obvážeš mi rány
až budu krvácet
možná se vyhnu ostřím
odřená o tvůj svět
K tobě
Sedím na polorozbořené zdi
vruce
kus pískovce
Rozpadá se mi mezi prsty
Zimostráz
Byl už podzimkdyž jsem tě zahlédla
Měl jsi cizí oči
Jen lhalyvšem okoloi samy sobě
Byl podzimtepla ubývalo