Výslech
Procházel jsem se nočním městem a kouřil jednu cigaretu za druhou. Ne že bych měl depresi, splín, nebo tak něco, ale prostě jsem měl chuť kouřit, tak jsem kouřil. Jednou nebudu mít peníze ani na cigarety, zatím je ale mám a tak si to můžu dovolit. Nebo možná nemůžu.
Nehoda
Autobus si to frčel po dálnici a pomalu, leč nejistě, se blížil kměstu. Seděl jsem na posledním volném místě, pár sedadel za řidičem, a poslouchal hudbu zpřehrávače. Vuličce stálo asi deset lidí, kteří měli tu smůlu a nestihli si sednout. Jejich mínus.
Divný
Seděl jsem na židli a pozoroval Štěpána, jak na zemi dělá kotouly. Kutálel se sem a tam po místnosti a u toho narážel do okolních předmětů. Vydával neidentifikovatelné zvuky a smál se – vypadal šťastně.
„Hašta-ta, hašta-ta, já mám koleno ty píčo.
I malý hovno lze dobře rozpatlat po stěně
Tenhle den začínal docela dobře. Vzbudili sme se asi o půl jedenáctý, u Seržanta. Já se šel vysrat, Seržant zatím pustil nějakou muziku na počítači a pak fofrem na balkon. Ranní cígo nás parádně odpálilo.
Akce
Dopil jsem poslední flašku eastwoodu, dopálil poslední chesterfield, odhodil zbytek plně trávou nabitýho bluntu. Před očima se mi odehrávalo peklo i nebe zároveň – nábytek se motal, tančil na písničky, který jsem neznal, stěny se zmenšovaly a zase zvětšovaly, moje mysl neměla na výběr. Byla uvězněna ve víru chaosu. Ale uvěznění nemusí být vždycky zas tak špatný.
Alex a semafor
Alex seděl na černo-zelený dece, zády se opíral o omítku staršího baráku, vruce držel kytaru a brnkal na ni. Nedalo se říct, že hrál, spíš nutil kytaru vydávat tóny, který na sebe neměly žádnou návaznost. Bylo několik stupňů nad nulou, docela kosa. Alex si zapnul kabát až ke krku, zkapsy roztrhanejch riflí vytáhl cigaretu a zapálil si.
V hajzlu
Seděli jsme sVeverkou všalině a povídali si. Všeobecně o tom dni, kterej za pár hodin končil. Svítilo slunko, oba jsme byli ve veselý náladě. Večer padlo sklo a my se usadili vhospodě, ještě se spoustou kamarádů, známejch.
Jak měl Ignác zaracha
Stál jsem opřenej o stánek, ani nevím jakej. Na zádech půltunovej batoh, plnej kokotin jako notebook, oblečení, kafe, hulení. Zápalkama jsem si zažehl cigaretu. Překvapivě na první pokus.
Něco
Pokuřoval jsem u popelnic, popel si sypal na kalhoty a klepal se v tom odporným mrazu. Bylo těsně nad nulou, čerstvě napadenej sníh, vítr, že vzduchem lítaly zvířata. Zhasla mi cigareta, upadl kotel. Zmrzlou rukou jsem vylovil zapalovač a znova zažehl smrt.
Inspektor Katana
“Když vám toho zduše už moc nezbývá a víte to, pořád ještě nějakou duši máte. “, řekl kdysi jeden velmi chytrej člověk. Jestliže jste sami sebou znechuceni a nadáváte si do kreténů, do nul, zatracujete sami sebe a máte chuť se na všechno vykašlat, ještě pořád jste člověk. Slovem “člověk“ nemyslím lidskou postavu spárem rukou a nohou, hlavou se zaprášenou komorou pro stroj zvanej mozek a schopností skočit do KFC pro longera.