Defíně z Holandie
Defíně z Holandie
V záhybech zelnavých kanálů jechž dotýká se Slunce
dlí duše všech lidí kdo chodili okolo
říkám vám jednoho dne až na rakev vhodí mi věnce
Čajový svíčky
Právě sem objevil talířek s obyčejnejma čajovejma svíčkama
naposledy hořeli když jsi dostala chuť se milovat
hluboko v sobě sem
ucítil
Balada s happy endem
Ráno mě vzbudilo Slunce s paprsky světla
a vlnící se
záclona
a vůně tvejch vlasů a to
Druhej pátek v měsíci
K. na pověry nikdy nevěřil. Vlastně ho docela bavilo pozorovat své přátele, když se občas sešli u něj doma, jak se mezi sebou baví a obratně se přitom snaží vyhýbat se slovům jako „Smrt“, „Rakovina“ nebo „Bůh“. Dělali cokoliv, aby taková slova nikdy nevyslovili nahlas, protože se báli, že jsou prokletá, a že když je vysloví, zemřou, dostanou rakovinu, nebo je Bůh potrestá, protože berou jeho jméno nadarmo.
Obyčejnej den v životě pana Kreténa
„Zelený Viceroyky, prosím“
„Tady jsou,. ještě něco mohu nabídnout. “
„Jo, flašku vodky. A nějakej džus.
Špinavej bar
Špinavej bar
Tenhle nechutnej bar sem vždycky nenáviděl. Vážně. Je to ten nejhnusnější, nejsmrdlavější bar v tý nejnebezpečnější části města. Sjíždí se sem pochybný existence z celýho širokýho okolí, jen aby si tu mohli nerušeně ve společnosti dalších trosek píchat do žil pervitin, chlastat, rvát se a šukat.
Černá růže
Černá Růže
Tomuhle obrazu dám podobu Černý Růže
co celej den mrká na chlapy co dou okolo
svádí je pohledem a občas i odhalí trn
Poetika z obýváku
Poetika z obýváku
Kytara v obývaku
na křesle
opuštěná jak pole vlčích máků
Deštivý ráno
Deštivý ráno
Mračna se stahují
a já křičím,
když vychází Slunce