Písmák Zrní
Moje mysl umírá. Jediné,nač chce se soustředit, je pláč. Život mi teče mezi prsty jako sypké zrní. Tady pšenka nepokvete.
Mé Brno II
Snesu poníženíVýměnouZa absenci pozornostiNemůžu odejítAle každý tvůj dotekJe jak hadKterý se mi svíjí po těleUtíkám před tebouAle pak se cítím opuštěnáJenže u tebeTo není o nic lepšíNevím, jak dálVšechny ulice jsou slepéA vzlétnout jako ptákOdnesla by mě bouřeMohls mít mé srdceAle zadupals ho do zeměMohli jsme být navždyAle zestárnout samaZní méně zoufale.
Deset let
Deset let v tomhle peklekde jsem ztratila sama sebeDeset let s příslibem nebe,na které už nedosáhnu.
Co dřív bylo "možná zítra"se plíživě změnilo na "nikdy"Možnosti se ztenčily na jedinouSvoboda odtáhla jak bouřková mračna
Z "můžu se stát kýmkoli"a "můžu být, čím chci"se stalo tady a teď, už navždycky. Deset let v téhle kleciDeset let už nadosmrti.
Probuzení
Jen jedinkrát se vzbudit vedle tebeUtíkám k tobě do snuKdyž skutečnost je neúnosnáUtíkám do vzpomínekNa tvé projevy úctyKdyž se cítím ponížená
Vzpomínám.
. na to odpoledneKdyž kráčeli jsme spoluPo České na SvoboďákHleděla jsem ti do tvářeOčima hledala tvé očiAbych si je navždy vryla do paměti(I když jsem pak pochopila,že čekat, že mě zachráníš, je marné. Ale z mé hlavy nezmizíš -- vím to, zkoušela jsem tě vyhnat tolikrát -jenže pro laskavá slova se přecevždycky chodí k tobě.
Dětské můry
Když jsem byla maláBudila jsem se z nočních můrDo pokoje, kde strašil každý stínPoslední zbytky odvahyJsem vynaložilaNa kroky za tebouPustilas mě k sobě na kraj posteleA otočila se na druhý bokPořád jsem se bálaAle aspoň ne tak mocTřeba bys mě zachránilaI když se teď obracíš zády.
V noci za mnou chodívajíMoje dětiBojí se. Stejně jako kdysi já. Beru je za ruce a hladím po tvářiA vím, že někde nesouhlasně vrtíš hlavouPostel je malá a musím brzy ráno vstávatV nitru rozladěná"Děláš si to sama.
Před třinácti lety
Kdybych měla možnostVrátit něco zpátkyByl by to včerejší a dnešní denPřed třinácti lety
Zavolala bych z nemocniceMamince do LitvyA na rozloučenouBych ti vnutila tu pusuCos tehdy něchtěla
A další denBych mamce zavolala znovuUž na cestě domůŽe jsme tě ztratili
Kdybych měla možnostVdechnout zpátky životVdechla bych ho tobě
Žádné příště nebude
Vystoupat pár schodůa vyjet výtahemdo třetího patra. Tak málo stačilona šanci se rozloučitTentokrát už naposledy
Zažila jsem ten okamžiksnad tisíckrátve své mysli, svých představách a snechKrásná velrybí princeznana tvém prahuS příběhem v tvrdých deskách.
Přehrávala jsem sisnad tisíckrátTo, co ti chci říctA to, co odpovíšTvé úsměvy, podání rukyObjetí. A políbení.
Beze mě
Když sním, jsem statečná. Hádám se s tchyní. Létám. Vyšetřuju zločiny.
Mé Brno
I.
Studna slov vyschla. V kině mé myslije dnes zavřeno. Přehrávám jen staré filmyNic nového pod sluncemPokaždé se nadchnuKdyž zažehneš svou online stopuAle pak zas vychladnuNevím, co ti říctNevím, co říct komukoli.
Někde jinde
Existuje někde vesmír,v němž jsme se nepotkali pozdě. Ve kterém jsou mé děti i tvéa tvoje dítě moje.
Existuje vesmír,v němž spolu zestárneme. Kde mě budeš milovatPro mou laskavost, mou krásu,Chytrost, veselost a odvahu.
Nesdělitelné zkušenosti
Prý jsem se zbláznilaAle cítím se normálněJen snad možná vnímámJak něco ve mně umřelo
Udělals vlastně to,co jsem ti váhala navrhnoutNaše nemoci se spojilya vytvořily peklo
Raději utíkámProtože nevím, jak to spravitJsem slepá jáNebo všichni ostatní. Stala jsem se(tak nepozorovaně)kořenem všeho zla. Nebo můžeme každý za něco.
Tak nějak mi.
Zloději pokladů
Zuřivý drak chrlí oheňna ztichlé město. Všichni se schovaliUkryli své největší pokladypod zemíAle není jak se chránitPoklady pláčou hladyA drak dál chrlí svůj oheňUž není jak utéctUlicemi chodí smrtSlepá se plíží, ale rychle uchvacujePoklady končí v příkopech.
Rozloučení
Tak už na to došloPoslední rozloučeníVýměna úsměvůZa zády pak slzyAle má mysl, ten zmatený zachránceJe poslala pryčŘekla mi, že tohle se nestaloŽe to vlastně žádný konec nebylA já, vždy ochotna snoubit se s nadějíRáda uvěřilaJenže kdo ví, co přijde….
Vypadals najednou o tolik staršíVrásky v obličeji, celý pohublýDávals mi rady do životaPrvní a poslední tváří v tvář za rok a půlJako bychom opravduByli přáteléVíš dobře, co ti píšuAle odpověď sis nechal pro sebe
Škoda. Stále si myslím, že bychom si měli co říct.
Rezignování
Nechals mě vyhnítJako nepříjemný problémZazdils měJako Johanku, co porodila kotěA stále se na mě usmívášMluvíš se mnou,Dokud se nezeptámNa něco, co by se ti přiblížiloVíce než tři metry od tělaDávkuješ se mi'Jen po špetkáchJen střípky, které vybíráš'Z hromady těch bezpečnýchA já jen odečítám časDokud nezmizím navždy.
Už mě nebaví být milá.
Anetce
Ještě pořád uklízím hračkyAbys měla kde spočinoutNa schodech stále leží obrázekSe sluníčkemTo aby ses nebála bouřky. Ale zahrada je ticháPrázdnáNikdo nehlídá náš důmJsi pryč. Nikdo už neškrábe na dveřeKdyž se zvedne silný vítrNebo když udeří hromStále to nechápuAle trochu už si stýskám.
Ještě že jsem se stačila rozloučit.
Tomu, co mi ze zákona patří
Nepíšu poezii tomuco mi ze zákona patříByla jsem tak šťastnáPrincezna s tebou v zámkuAle teďNechci si tě pustit k těluNedokážuNa tebe myslet jako dřív(Dokud tě večer neobejmu)Odjíždíš mido manické krajinyA já k tobě marně hledám cestuMožná, že ani nechciMožná, že mě ze sna budíjiná tvářVrátíš se zas ke mně. I když jsem to já,kdo utíká. Ale pochop, slibovals mi štěstíA místo něho jenom nicotaNajdeme se ještě. Budeš o mě bojovat.
Konec dne
Večeřím pomelo a roséVe snaze odlehčit si denVýročí se tak úplně nepovedloPo zlatém hřebuOkovy z olovaPo ranním chaosuStudená sprcha a kladivo do hlavyMůj svět mě ubíjíA zde měl být můj přístavTam blízkost nechtěnéhoTady krutá blízkost nezájmuA stále opuštěnáAle nevolám už o pomocMůj osud trnitý je dřišťálMetro, které občas najde Vyšehrad.
Řeč
Jsem jedna z těchke kterým promlouváteVáš hluboký hlasHladíRáda vás poslouchámI když jen v rámci davuI když je toto jedinéTváří v tvářKteré s vámi dostanu
Hodina s vámi v místnostiA hlava přetéká mi vlnou nápadůSvětem proudí světloA malý kousek štěstí
Však dnes svět potemnělAč chci vám tolik říciNemám co říci světu.
Dobrý svět
Stěna mezi námizarostla jak šípkem hradNikomu se nechce do trníPřesto růže voníHorká voda a na šípky medSlibují uzdraveníAle rána zavřela se dávnoNemoc polevilaA vyjasnil se denPolibky dětí a náruč milovanýchZdají se být dobrý nápadZdá se to být dobrý světUž mě nic nebolíA vzpomínky jsou krásnéMá mysl, ten původní zrádceMě opět zachránila
Těším se na podzimTěsím se na normální svět.
Oheň
Představuju si, jak hoříšSpaluje tě touhaJsem zakázané ovoceNa dosah ruky
Představuju si, jak trpíš mlčenímJak ti hlava bzučí vyznáními"Moje lásko, lásko moje. "křičís v duchu, neboť nahlas nesmíšPředstavuju si, že jsi můj
Že stravuje tě požár jako měA žádná šance uhasit svou žízeňPředstavuju si, jak tě jednou vysvobodím.
Nemluvení
Přicházíš v zelené jako lesní čarodějA hořkost ti zamkla rty na tisíc západůTvé ticho je bolestPolilo svou pelyňkovou šťávouVšechny dopisy, kterés mi kdysi psalAbych neměla ani útěchu vzpomínekNa tvou laskavost, kterous mi zapověděl
Čím déle jsem pryčTím silnější je moje touhaJen jeden rozhovorJen jedno vysvětleníKterému bych rozuměla
Jenže až zas přijdu, přijde strachPostaví mezi nás skleněnou zeďA další druh tichaDalší absenci slovA pak už bude pozdě
Budeme navždy odděleni osudemJá mučena tím, co nepřijdeA ty. nevím.
Afinita
Chybíte miTak moc, že už si umím představitVaše teplo prostupující mýmI když bych raději měla zapomenout
Chybí mi váš vřelý hlasTen, co vždy rozzářil mě úsměvemLetmá setkání na chodbách, na schodištíchKteré nyní umírají steskem v tichu
A vy - chcete vyhladovět proud mých slovObrátit čas - nikdy se nepotkatChtěla jsem vám říci jediné:Ze mě nemusíte mít strach
Jsem ta poslední, kdo by zradil vaše tajemstvíPoslední, kdo by nad vámi vynášel soudJsem čistá duše v přátelstvíChybíte mi. Chybí mi,co mohlo být.