Písmák Second C.
Každou minutu co nemohu být s tebou, bych vyměnil za peklo protože ani to nemůže být tak kruté.
Každou vteřinu co s teboubýt mohu, bych nevyměnil ani za nebe protože tak krásné být nemůže . :-)
21. rovnoběžka
Vracím se sám,
zpět ke hvězdám
i když zaprášený
od mléčné dráhy,
The Sun
Nikdy není slunce tak nízko, aby nedosvítilo doduší těch co v něj věří.
Rabbit in your Head
Zkroucená postava se drala poledním New Yorkem. Nikoho zkolemjdoucích nezajímala jeho sveřepá bolest zasahující až do samého nekonečna jeho mozku. Vystřelující znejzazších koutů podvědomí až po okraj zorniček, které pomalinku krvácely. Oslepen valícím se hnisem a krví nemohl pranic dělat proti neustálému klopýtání a narážení, jak do lidí, tak do předmětů na rušné ulici.
Otrok samoty
„První na co si vzpomínám byly ty rány do hlavy. Cosi těžkého snad nějaký stroj. Nezvyklé, že . Potom jsem byl svázán a hozen do jakési obrovské krabice, možná, že to mohl být i jakýsi kontejner.
Žalozpěv za mrtvé
Jsou věty, které mnoho z nás nevyslovíjsou dny, které nikdy nezemřoujsou ideje, které i chrabré srdce zlomía s nimi se v popel rozpadnoua sluch zastře ticha háva slova téhle osudové písněchodí kolem, jde z nich stracha duše lidí toť bouře je sílavzpomínky na zemřelétrvají celá staletí.
Tušení smrti
Sedadlo ve vlaku jedoucím po sedmé koleji v5. 44….
Seděl tady, seděl právě tady, když odjížděl na svoji cestu, která nikde nekončí a o které i on věděl, že je lákavá a voní dobrodružstvím, však jistojistě se mýlil, jako všichni ostatní, protože na konci téhle cesty nebyl pohádkový ostrov, ale temná náruč smrti. Všichni ho viděli jak přibíhá včerném dlouhém kabátu a sedá si do mého do kupé.
Morař
Vesnička poblíž Paříže se zelenala ještě před dvěma roky čerstvou voňavou travou. Před chatrčemi zkamenů a hlíny si radostně prozpěvovali stařenky pletoucí košíky znedalekých vrb. Děti lovily vříčce protékající vískou ryby a nosily je hrdě rodičům. U místní hospůdky na malé zahrádce seděl starosta se šenkýřem a rozmlouvali hodiny a hodiny o všeličem, ale tohle vše je dnes minulost.
Déšť romance
Prší …
Slzy nebe smívají smutek
Co dere se zočí
Do picassovské tváře
Řev krypla
V dobách výroků bezvěrcůocitl jsem se zahlcenpostojem pesimistya s úsměvem křepčím
Náhle nad úsvitemze západního koncev rouše eviněkreativita mě navštívilaa v ní skrytá ležco zprznila pacholka
V ruce nůž a bičlvi otevírají svůj hněvna bezstarostné davysrdce bujarou radostí skáče v hrudiz vášně co oblažuje ohanbísekáčkem . kruté .
Po kolena v močibrodím se vzpomínkamina krásu Afroditéa zkázu Sodomyjak říkával dědnení nad cal. 45
Piano
Deset jemných bílých prstů,
roztančilo právě balet,
na dvoubitově barevné klávesnici.
a spoutané v křeči,
Píseň odporu romantika
Rytmus,
tlukot srdce .
melodie,
v krocích zamčená .
Proč jsem si dal Žemlovku ?
Proč jsem si dal žemlovku .
Znáte to … každodenní shon vpráci. Každý se Vás na něco ptá, něco potřebuje a všichni do jednoho Vám lezou svojí až nepředstavitelnou „prioritovostí“ na nervy, jako by nebyl nikdo jiný vcelé obrovské firmě, kdo může jejich problémy vyřešit stejně jako Vy. No a vtomhle chaosu každodenního pracovního návalu se Vám prostě stane, že zkratují obvody, které normálně používáte jako poslední prioritu a tj.
Znovuumírání
Řev zkotlů
Bere mi sílu
Kvílení vlkodlaků
Vpíjí se pod kůži
Interview z pekla
Zrcadlení
1 - Corinna
Prosba lásce a hrozba bohům
Neznámá krásko,
obrazem zachycena tvoje tvář,
… prosím …. žádám …
posviť mi na ni Lásko,
Stalingrad
Když do transportu na frontu nasedám,
zmocňuje se všech morgána fata,
a jednu patu potkává teď druhá pata,
Salutuji …
Zkoužka z Psylocibinu
Šest set tisíc utopených krysích hlav,
koukalo se na mě ze zrcadla,
tři přítomní mloci,
dělali jim zdavu hlav ještě větší dav.
Hraběnka
V poledním žáru půlnočního měsíce,paprsek vody zasáhl mě do oka,prší či sněží,kdo ví,snad nebude mlha,<br>jíž prorazí jen záře ze svíce.
ploužící se po parketách,taneční páry co jim do obličejů vidět není,nemají úsudek, nemají potuchy,ale třebas je to jinak,s nepřirozeně přirozeným děním,v mozku mém vzrůstají poruchy.
Hraběnko má s vzácnými pohledy,nemám ni času ni místa,zase jsem souzen,opět jsem utekl,nemaje rasu ni pomoci Krista,provaz co mě vázal,jsem pocitem přesekl.
Jak zrozený venuší samotnou,rozbouřen jak moře černé,řítím se ze srázu hradu,jsem volný,nejsem otrokem vaší vůle,ni otrokem vašeho těla,jsem nahý,jsem šťasten,nemám hlad ni žízeň,ale cosi mě hluboce ranilo.
Strom
Srostl jsem se zemí,stal se ze mě strom,jako bych byl ze dřeva zrozený,a jediný koho se bojím je blesk a hrom.
Stojím a voda na mě padá,smáčí mi ruce, mé větve,smáčí mou korunu, má záda,a nikoho to šťastného nedělá,a nikoho to ani neštve.
Lidé se tu trávou brodí,jedni se tu dohadují,druzí se tu pomilují,a když někdo chce,klidně si tu oprátku hodí.
Nesoudím je,nekontroluji,nemluvím jim do života,a ani do smrti,jsem tu a pozoruji,jsem tu a medituji.
Něco o ranním Tee
V páchnoucím zákoutí Londýnské ulice,tiše tu krysy pobíhají,když vařím v půlnoc si o páté čaj,do bytu mrká mi stříbrné oko měsíce,a všichni ke spánku ulehají,když vařím si v anglii indický čaj.
Jsem tu sám jen oheň tu hoří,takže je tu děsuplný klid,když vařím si další večerní čaj,a poslouchám zvuky vzdálených moří,na kterých bych dneska chtěl být,když vařím si v anglii čínský čaj.
Myšlenky bloudí po moři v dálce,zde srovnaný oheň hořící v pagodě,já vařím si opět večerní čaj,i když schyluje se ke strašné válce,přeci jsem úplně v pohodě,když vařím si v anglii gruzinský čaj.
Pouštím si na deskách různé partitury,proutkem z krbu zapaluji Dunhilku,a vařím si o páté ranní, čaj,s Krylem si notuji Morituri,a pak zasním se nachvilku,když vařím si v v británii anglický čaj.
Láska mlhy a kouře
Kouř proplétá se jitřní mlhou,. milují se tiše,oni totiž nahlas nemohou,to obecně ví se.
Jsou jak dva druhy sýra,jeden teče . druhý se stírá .