Písmák Prošlý blues
oko duše si pro obveselení
přítomných zakvílí slepotou
věnujte mu, prosím, pozornost
je vtom potměšilost zapomenuté řeči
Tvé rty už nechráním
půlnoc tančila sdnem a čísi
měkký smích vířil ve větvích
před lety kzemi sražených stromů
bůh pan hrál na citeru
Malý princ
Motýlí křídla jsou proti světlu průzračná
aměsíc chodí spát už před úsvitem
kdosi si přál být malým princem
ale nevěděl, jak ten příběh začíná
Nepoučitelná
Postranní touha visí kdesi všeru
utajený uličky iluminují světly ramp
těžká objetí pijáckých písní
myš honí kočku a vyje na třetí měsíc
Zvonění rolniček
Zvonění rolniček
skrz slzy zkrabiček
krabičku otvírám
slzy zní vyndávám
Daň z míru
často si hraju na chápavou
a všeho schopnou
dost možná jí i jsem
pavouk spřádá pavučinu
Z(a)tracenému idealistovi
Stránka se otáčí
Hvězda nám zhasíná
Ve vlasech bodláčí
Kostka je vržená
Chvilková záležitost
Pálí mě oči zpředešlý polotemný noci
hvězdy tančily vrytmu rocken-rollu
a já se chystala udělat nám palačinku
Bylo to krásný, zírat do pěti světovejch stran
Holčičko..
Třináct měsíců ve znamení pomíjivé věčnosti
nevyděs se, holčičko,
až ti na prastarý arše pošle poslední vyznání
nemá víc,co by ti dal
Na každý rok s tebou
Na každý rok stebou mám malou vzpomínku,
sušivou jizvu na duši, co nezacelí čas
Na každý rok stebou mám malou modlitbu -
Prosím tě, Maria, jen nevracej uběhlý čas…
Kateřině Horovitzové
Tančila´s nahá jak pouliční víla
hledajíc záblesky prchavého štěstí
tisíckrát krásná, tisíckrát odvážná
svázaná pouty zšátků
Ztratila hlas
Potkala jsem ji uprostřed pole,
co před týdnem ztratilo poslední klas
Mluvila o něze, o kráse uboze
navždy z týmarnosti ztratila hlas
O jednom ztraceném já
Zrnka písku zhodin žalostně vyprávějí o černé díře,
která nevytušila přítomnost sedmi mňoukajících koček
Zahlédl´s lesk vzelených zřítelnicích,
odraz duhy spříchutí soli, co zaceluje rány
Pro tebe, můj drahý
Bušíš pěstmi na bránu mýho pokřivenýho vnímání
ostny zpancíře svých slov zatínáš do křehký kůže
Toužíš po vyslyšení a pochopení,
chceš vlastně jenom náznak citu
Plakal bys...
Žár zchlazený pohledem zpostranních uliček
věstí ránu do týla pro dobrotivého vraha
Smích se mění vstrnulost
a klíč vypráví příhodu o vyražených dveřích
Odsouzení
Údery hodin
Odevzdané ticho
Milión výkřiků a prosby
Čtyři stěny s nebem bez stropu
Prstýnek
Rudá krůpěj tančí na tvé šíji
sklouzl ti kroužek, co věštil vězení
na prstu zbyla jen rýha dnešní minulosti
jako symbol konce soužení
Osudu...
Mám vžilách tvoji věčnou krev a taky tvoji vášeň
mým rtům dal´s touhu vyprávět Šehrezádin jinotaj
Stojíš při mně, i když se vlastně odvracíš
denně mi daruješ hojnost své drsné lásky
Carpe diem
Kapka rosy sklouzne po kůži
pohladí, zchladí a rozplyne se
dech větru zčeří hladinu
a cuchá vlasy času
Pár slov o tichém pláči
Motýlí výkřik rozčísl vlasy větru
aněkdo setřel zkřídel třpytivý pel
Tvá řeka bez břehů začala vyprávět
líbivým hlasem zpívá mi něžnou píseň
Rozhodl jsi, kým budu…
Za pobřežím temnot věků
začíná a končí duha naděje
tam jsi pohladil moji tvář
a do rukou mi vtiskl pušku
Sbohem
Ve spáncích ti buší krev a na dveře zaklepal bledý duch ztvých nočních můr. Otevřela´s a oko tvojí duše zasténalo slepotou. Je to někde vtobě, hluboko, už se nevzpínáš a jen následuješ. Jsi oddaná ovečka, co vedou na porážku a vůbec tě nezajímá, že tě to pomalu zabíjí.
Je mi to líto
Chtěla jsem si napsat nekrolog a zabít svoje sny
nechat se popravit a nepozvednout prst
na oltář monotónní lásky položitrozžaté svíce
a zaprodat minulé, tolik slastné hříchy
Nikdy víc..
Důvěrně známý pohled zokna
jsi přítel co za mě vmládí psával eseje
chuť nahnilý meruňky na jazyku
a spousta roztříštěnejch vzpomínek(těch na tebe)
To všechno pro mě jsi...
To všechno pro mě jsi .
Odlesk svíčky plápolající těsně před zhasnutím
tajemný úsměv jinovatky za sklem
horkost vášně, žádostivost odevzdání
Okamžiky z mých snů
Ledové slunce krčí se za mrakem
děsí se pohledu na vlastní tvář
pobledlý průvodce půlnočním tichem
dusí mě vobjetích lživých
Prokletí...
Pošimrám tě pírkem z křídel bílých havranů
knohám ti složím vítěznou prohru
do sklenky k přípitku nasypu sůl
apak tě prokleju za prvotní hřích
Nemůžu si pomoct
Jsem hloupá, naivní a zlá. Věčně nespokojená a rozpolcená, divná a psychotická, to všechno jsem, vím to a stejně s tím nic nedělám. Mám všechno, o čem jsem snila, dotkla jsem se hvězd a jednu jsem si vzala, bez ptání, jen tak a patří mi. Jenže.
Teď už tě chápu...
Kdysi jsi řekl, že mě líbá vzduch
ataky chrání nebe
že okolo mě je tisíc zázraků
Smála jsem se ti…
Lásko...
Roztříštěné světlo, co ukazuje kolik času už uplynulo
pohled na kalendář, který mě nejspíš vyděsí
rumová pralinka cos položil na stůl a kní dal vzkaz –
„Lásko, zamkni se vpokoji. “
Poslední tango
Poslední tango
Bylo to naposled a my to věděli
sto let nás dělilo a my si byli blízko
vrukou jsme třímali párvteřin z věčnosti
Už nehledej...
Mořský příboj zeslz a taky doufání,
Slunce co přešlo od západu na jih a nezahřálo,
Tisíc bezúčelných myšlenek i tvoje vlastní já.
Snad už to nehledám…
I to si nosíš v duši...
I to si nosíš v duši…
Mlčenlivost portálů, kostelních zdí,
Hlad stínů táhnoucích se kobzoru šedi.
Nejasnost myšlenek, co chvějí se strachem
Jsi jako mý slunce...
Jsi jako mý slunce.
Do strnulosti jemných kontur vloček vtrhlo slunce.
Neptalo se, jestli chci rozpustit a udělalo to.
Jen tak, snad samo sobě pro legraci,
Dávno to nic neznamená...
Dávno to nic neznamená…
U pomníku kamenného srdce
Pár minut po ranní půlnoci,
Snad tři kroky za Velkým vozem
Pro mrtvého básníka...
Odešel jsi za křídly padlých andělů,
Nechal mě stát za půlkou cesty.
Ukázal jsi mi umírání, věčné přemáhání
. a lásku
Pravda
Oněměle jsem zírala na své chvějící se ruce položené na stole. Jeho dlaně je silně tiskly, ale nepomáhalo to. Uvnitř sebe jsem byla klidná, jen ty proklaté ruce se mi chvěly a zrazovaly mě tak. Zlehka je mnul a šeptal : „Musíš odvolat, no tak, posloucháš mě vůbec.
Vdova hrdiny
Měkký sníh vířil ve větvích spících stromů. Vítr se proháněl kolem náhrobních kamenů, chladných jako byl ten den. Stála jsem nad otevřeným hrobem, kolem mě zástupy a zástupy lidí, kteří ho ani neznali. Dělali zněj hrdinu, vlastence, vojáka.
Zpověď schizofreničky
Slovo. Jedno, dvě, tři, tisíc, žádné. Kolik slov jsem vyslovila, kolik písmen napsala, kolik vět složila a snažila se jimi cosi předat. Nic, žádná odezva, ticho.