Domov, jen opatrně s tím

     Podzimní nálada tu byla od samého svítání nějak neustále přítomna. Držela se v protáhlých stínech domů, parkem plynula v tónech červené a žluté. Premiéra přízemního mrazu vcházela do zimomřivých těl, mnoho času jí však nebylo přáno. Léto zřejmě bylo příliš dlouho pánem zdejších míst, doznívalo při šikmém slunci, tolik podzimním, jak už to v říjnu bývá. V prosvětlených bytech popíralo hloubky, zostřovalo všecky detaily. Dalo třpyt skleněným pohárkům ve vitrínách a zbarvilo zašlé koberce a umorousané potahy do žlutošeda.

     Bylo jasno, zdálo se, jako by najednou bylo čitelné všechno to, co neviditelně vibrovalo vzduchem.

     To pan Zdeněk dobře věděl, nyní však pomýšlel na to, že jeho mysl snad tolik čitelná není. Chtěl totiž dopřát ženě překvapení, jeden z těch vzácných okamžiků, které zatím, jak sama říkávala, znala nejlíp jen ze svých oblíbených románů. Dárky pan Zdeněk vždycky spolehlivě skryl v úložném prostoru pod svou postelí, v malém bytě se tolik takových skrýší nenajde. Tenhle dar se přecejen nedalo tak jednoduše skrýt, vždyt´ sám proboha přesahoval rozměry největších bytů na sídlišti a navíc musel zůstat na svém místě. Byl však naštěstí dost daleko, než aby jej mohl kdokoli z rodiny odhalit.

     Dnes má svátek Tereza- zamumlal si pod hustým plnovousem a myslel přitom na svou ženu, která ještě tiše podřimovala v peřinách.

     O matčiných čtyřicátinách jsi ani nevěděl. Stříbrná svatba ti nic neříkala, natož aby ses v té své chorobné netečnosti vůbec obtěžoval kvůli jednomu zatracenýmu svátku- zazněly mu v uších výčitky jeho   dětí a znamenitě si promnul koutky úst. Konečně jednou Tereze připravím opravdové překvapení.

     To bych do tebe nikdy neřekl! Bydlíme vedle sebe dobrých třicet let a najednou tohle! Není divu, vždycky to byl váš sen. To blahopřeju -podivoval se pan Šrámek a naučeným palcem tisknul výtahový knoflík.

     To se zítra stěhujete.

   Není to tak jednoduché. Je třeba vyřídit spousta papírů a teprv poté byt prodáme.

     Musíte se někdy přijít ukázat a navštívit své staré sousedy!

     Přijdeme. Určitě přijdeme.

     Odpoledne se pan Zdeněk vrátil domů nečekaně brzy. Objevil se náhle ve dveřích, s rukama významně založenýma, měl přece po cestě z práce ještě nakoupit. Tvářil se však svátečně a jeho oči byly tak tajemné, jak to u něj nebývalo zvykem.

     Nejdeš nějak brzy? Sotva stačím rozvěsit prádlo, vytřít podlahu a prostřít k večeři- vyhrkla ze sebe paní Zdeňková a zmateně si to šněrovala mezi kuchyní a jídelnou.

     Proč mluvíš o večeři, ve tři odpoledne?

     Podzimní slunko ještě mělo nad tímhle odpolednem plnou moc, nebylo tu nic, co by připomínalo večer.  

     Musí se dít něco neobvyklého, pomyslila si paní Zdeňková, málokdy se vrací domů ještě za světla. Byla to vskutku jedna z těch mála chvil, jaké sama moc dobře znala. Obvykle přinášely zklamání nebo překvapení, ovšem zpravidla se to nedalo hned odhadnout. Ano, tak zvláštní to byla chvíle.

     Oblékni si ty nejhezčí šaty, co máš. A pojď se mnou, ale pospěš si nebo ti uteču!

     V autě panovalo nezvyklé napětí. On nic neříkal a ona jen netrpělivě čekala. Když opustili město, pocítila, že vzájemné mlčení jako by najednou dalo průchod jejím obavám. Pokud ovšem mužovo konání není zlých úmyslů, pomyslela si , ať si pak je jakékoliv.

     Pan Zdeněk kličkoval vesnicí s bravurou, není divu, cestu měl dobře vyjetou z těch jízd, kdy bylo třeba jednou týdně zkontrolovat plnění stavebního plánu. 

     Nyní však již stáli na samém konci vsi, na štěrkovém úvozu, jedinou spojnicí s těmi několika domy na horizontu. Tyhle honosné usedlosti, jak se jim tu říkalo, měli pramálo společného s tím, co by si obyčejní lidé kdy odvážili přát. Ochotný ústupek majetných, pomyslela si paní Zdeňková při pohledu na zbytky rozbořené stodoly tam v sousedství.

Líbí se ti nějaký? promluvil tak náhle pan Zdeněk ke své ženě, která se nelibostí vrtěla na vedlejším sedadle.

     Co třeba tamten s velkou střechou a kulatými okny?

     Žena si zachovala svou přirozenou osobitost, i když se jí dotaz zdál v téhle napjaté chvíli nepatřičný, cítila, že mu na odpovědi sakra záleží:

     To není dům! To je poklad!

     Tak tenhle poklad patří tobě. Všechno nejlepší k svátku!

     V její mysli byl zmatek. V těhle situacích neuměla chodit a proto bylo snad jen dobře, že v tak krátké chvíli jeho slovům neuvěřila. Potřebovala čas utřídit si myšlenky, tahle událost, uvážila, si možná zaslouží víc pozornosti, než se zdá. Když přijeli k domu a ona viděla, jak jí významně podával svazek lesklých klíčů, pojednou přestala o všem pochybovat. Radost, která teď v ní tak najednou vzplanula, na ní nevylákala jediné slovo. A on se na ní díval a myslel na to, jak si často bezradně zoufala v přeplněném bytě mezi krabicemi od spotřebičů a snila o malém rodinném domečku za městem.     

     Bylo mu jasné, že ta radost, kterou v sobě nějak po celou dobu tajil, je pojednou radost oboustranná.

     Když dům ukázali dětem, uviděli, jak se to celé v těch dětských očích tak krásně zrcadlilo. Oba však cítili, že to v nich samotných pracuje, bylo to teď mnohem vážnější,tak jak oni sami vždycky vážnější chtěli být, pokud šlo o výchovu dětí. Za několik dní byt prodali a během jednoho odpoledne stihli přestěhovat všechen nábytek a ostatní zařízení do nového domu. Všichni opouštěli byt s lehkým srdcem, manželům ani dětem to nečinilo žádné těžkosti.

      Pro celou rodinu Zdeňkových se dům stal jejich největší chloubou.

     To je to, co jsme si kdysi dávno vysnili!- prohlásil pan Zdeněk jednou večer, když ulehli do starých postelí v nové ložnici.

     Není nic, co by nám scházelo- dodal a spokojeně si oddechl.   

     Nazítří časně ráno pan Zdeněk nasedl do auta a dlouhou cestu do práce si krátil myšlenkami na nový dům. Odpoledne se uvolnil o pár hodin dříve, aby se věnoval kutilským pracem. Dům mu skýtal nové možnosti sebeuplatnění, což přirozeně zapálilo jeho skrytou kutilskou vášeň.

     Ve snaze nový dům stále zdokonalovat, tak každému dalšímu dni vtiskl jakýsi nový ráz všednosti. Večery hlučných příklepů a otlačených dlaní, příliš únavné, mohlo by se zdát. Panu Zdeňkovi to však nevadilo, beztak by mu teď  jeho radost neumožnila o takové věci přemýšlet. To, co ale začal s odstupem času cítit, byl pro něj ten největší objev, jaký kdy na sobě mohl učinit. Nešlo o kdejaký splín, bylo to zřejmě mnohem silnější, neboť on by si přece hned tak nějaký chvilkový rozmar nepřipouštěl. Nemohl však popřít smutek, který často pociťoval při vzpomínce na starý domov.

     Jak ho to mohlo táhnout zpět k nemožně malým chodbám a odporně velkým panelákům, prošedivělým schránkám a zprohýbanému zábradlí. Přese všechno ovšem cítí, že tam nějak neodmyslitelně patří.

     Svůj stesk nedal na sobě znát, měl tu schopnost, že dovedl své city skrývat. Choval je hluboko v sobě a staly se mu tak zpravidla tíživé a nesnesitelné poněkud víc než je zdrávo.

     Dneska jdeme nakupovat, musíme do nábytku a hlavně do domácích potřeb- bylo řečeno jednu sobotu u snídaně. Dům pohltil veškeré vybavení, s nímž se všichni ještě nedávno museli v malém bytě tísnit. A teď zbylo navíc pár holých zdí a prázdný kout.

     Pan Zdeněk nemá rád nakupování. Dalo by se říct, že takové nudné činnosti přímo nesnáší, ale na těch pár hodin se vždycky nějak přemůže.

     Paní Zdeňková svižně obcházela jednotlivá oddělení a on myslel na její radost. Jako by ho v onom neklidu činila ještě zoufalejším, místo aby v ní nacházel pocit útěchy. Pozdě k večeru, když nový nábytek vhodně rozestavěli, oznámil pan Zdeněk, že odjíždí do práce. Musel prý dohnat to, co v předchozích dnech zameškal. Brzy se vrátím- doplnil, když nastartoval auto a pak si to už jen namířil tam směrem k světelné záři nad městem.

     Otevřela neznámá žena, měla pobledlé oči a ustaraný výraz jako ženy často mívají při uklízení, vaření nebo praní. Hleděl jí přímo do tváře, nepodobala se zdaleka nikomu, koho kdy jen u Šrámků potkal.

     Co potřebujete? Koho hledáte?

     Dobrý večer, promiňte, že obtěžuji, je doma pan Šrámek nebo paní Šrámková nebo někdo od Šrámků?

     Tady už žádní Šrámkovi nebydlí, před pár týdny se odstěhovali.

     A nevíte, kde bych je mohl najít?

     Tak to vám opravdu nepovím.

   Lidé se stěhují, to už tak bývá, oddechl si pan Zdeněk, trochu smutně, trochu smířlivě.

     Nashledanou a nezlobte se.

     Zvonkový štítek u vchodových dveří v přízemí někdo skutečně přepsal. A přepsané byly i jiné jmenovky. Četl krkolomně neznámá jména, která nikdy neslyšel. Na nějaká si vzpomínal, koneckonců nic mu neříkala, neboť z nich nikdy nevytušil nikoho z těch, které ta dlouhá léta jen od vidění dobře znal.

     Náhle se mu zazdálo, že tu nezůstalo pranic z toho, na co si moc dobře vzpomínal. Věděl, že to tu celou dobu mezi lidmi neustále existovalo, čerpalo to sílu v každodennosti jejich žití a živilo jejich naděje v lepší zítřky.

     Tolik se toho jen změnilo, já už sem nepatřím- povzdechl si a zvědavě pohlédl tam dál za silnici k nedalekým lánům. Cítil, že cosi nového tu ochutilo vzduch a dalo místu docela jinou tvář. Ovšem. Těžká technika rozbrázdila příjezdovou cestu a učinila pole takřka nedostupné. Určitě musela, potřebovala se dostat do míst, kde by se po celých dvacet jar sotva kdo dočkal sebemenších změn. Ramena vysokozdvižných jeřábů se tu den co den neúnavně sklánějí ke strohým kostrám novodobých paneláků. Nad vším teď za tmy dohlíží studené světlo silného reflektoru.

     A tak pan Zdeněk náhle spatřil, jak se z poklidného okolí  stalo jedno velké špinavé staveniště.

     Po návratu zpět, se Pan Zdeněk o své cestě nikomu nezmínil. Věděl, že přítomnost dojmů nedává prostor slovům, je omezena velkolepými zážitky. A tak tehdy o celé věci sám přemýšlel a určitě by si přál aspoň na chvíli vskřísit svou minulost. Brzy upustil od takových pošetilostí a věnoval se ušlechtilejším myšlenkám: začal plánovat rodinnou dovolenou. Stále více než v nabídkovém katalogu však listoval v rodinných albech, zvláště poté, co děti odešly z domu a žena musela do nemocnice. Snad ubíjející nuda na nemocničním lůžku způsobila, že její nemoc měla nečekaný průběh. Ocitla se v nicotě trpících, dny měli pro ni barvu bílých stěn. Zavřela oči jedno říjnové ráno, kdy to venku naposled tak zavonělo podzimem. Bylo to vysvobození z její věčné bolesti, pomyslel si pan Zdeněk. Truchlil krátce, ale silně a opravdově. Vystrojil pohřeb jaksepatří, kdo kdy by jej měl mít honosnější než právě paní Zdeňková. Na mužově bolesti to však nic nezměnilo. V domě zůstal sám, znuděně bloudil mezi zdmi a ve velkých pokojích si připadal najednou tak malý a zbytečný. Dům prodal a když tu mladou rodinu uviděl, vzpomněl si na manželčinu radost. Myšlenky na smrt měly tu moc, že načas přebily vzpomínky na starý domov. Aspoň do té doby, než se mu podařilo sehnat byt v nové zástavbě, tam, co ještě nedávno pracovaly vysoké jeřáby a jezdily těžké stroje.

      Mohl se tak dívat do oken starého bytu a přitom zůstat nablízku své minulosti.

     Myslel na to, že vzpomínky v našem životě sehrávají významnou roli. Mají domov hluboko v našem srdci, jak říkával, tu a tam v něm zaznívají. Vibrují však prý i atmosférou těch míst, kde se rodily naše velké touhy a sílily skromné zvyky. Poznal, že právě taková místa nám zůstávají po celý život blízká, neboť jsou tím nejlepším svědkem naší minulosti.

     Snad je to tak, jak to být má- zašeptal si a hluboce povzdechl, snad teď pochopil spousta věcí. Dočetl poslední noviny, odložil brýle a v houpacím křesle klidně a spokojeně usnul.

     Jestli ale někdy při cestě ze školy, z nákupu či odkudkoli pana Zdeňka potkáte, zeptejte se ho a on vám o tom všem jistě poví mnohem víc.

                                                                konec