Poslední vteřina

      Vyšli na dvůr. Prudké slunce ho oslnilo. Chvíli mhouřil oči než si zvykl. Otevřela se brána a do dvora vjel dřevěný vůz. Závan čerstvého vzduchu rozrazil odporný vězeňský puch. Vůz zastavil před třemi muži v poutech. Z vozu seskočil otylý dozorce a pokynul mužům, aby nastoupili. Dva z nich se vyděšeně podívali na toho uprostřed.

      Pomyslel si, že by měl své kumpány nějak povzbudit, ale nenacházel slova. Lehce kývnul hlavou.

      Muži nastoupili. Dozorce jim přivázal ruce k vozu. Po chvíli přicupital vyhublý kněz, naskočil na vůz, všechny tři pokřižoval a začal odříkávat modlitbu. Vůz projel bránou do ulice.

      Dozorci museli rozrážet davy lidí, kteří zaplnili celou ulici, aby vůz mohl projet. Jen co se vůz objevil, dav se rozbouřil. Vzduchem začaly létat nadávky, kameny a shnilé ovoce. Lidé křičeli a plivali po odsouzencích. Vůz se nořil hloub a hloub do davu.

      Cítil všechnu tu zášť a nenávist kolem, slyšel nadávky mužů, žen i dětí, kteří se přišli podívat do očí odsouzenci. Cítil nesnesitelný tlak na prsou. Pohlédl na své dva kumpány. Byli klidní, jejich rty se pohybovaly v modlitbě k Bohu. Řev kolem sílil. Nebylo slyšet jediného slova jejich modlitby.

       "... pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší." Jen nepatrný úryvek dolétl k němu z úst kněze.

      I v hodinu smrti naší! Mráz mu přelétl po zádech. Ano právě teď je hodina jeho smrti. Avšak ne hodina, jen pár minut ho dělí od smrti. Dostal strach. Vzhlédl k rudému slunci. Najednou se mu zatmělo před očima. Hlava se mu zatočila a všechen hluk kolem v mžiku utichl. Slyšel zvuk píšťaly, která hrála melodii tak tesknou, že mu vyhrkly slzy do očí. Otevřel oči a hledal v davu toho, co tak smutně hrál.

      Těsně za vozem šel malý špinavý chlapec ve lněné košilce a pískal na tenkou píšťaličku. Dav překřičel píšťalu bouřlivou písní.

       Rozhlédl se kolem a zděsil se. Už neprojížděl davem rozbouřených občanů. Všude byli lidé v pitvorných maskách a barevných oblečcích. Hopsali a tančili, šklebili se a cinkali rolničkami. Bylo jich spousta. Troubili na trubky a bušili do bubnů a hemžili se všude, kam jeho oko pohlédlo.

      Vůz zastavil. Byli na náměstí v jehož středu se na vysokém podstavci tyčila šibenice se třemi provazy. Před radnicí, na střechách, v oknech domů vyhlíželi lidé na vůz, který přivezl tři lupiče a vrahy, aby byli záhy popraveni.

      Sestoupil z vozu a rozhlédl se po náměstí. Bylo plné barevných masek. Tu si všiml, že už ani kněz nemá své černé roucho s bílým kolárkem. Kněz se proměnil v kašpara v červeno-žluté kombinéze. Na hlavě mel kostkovanou čapku s rolničkami a bubnoval na malý bubínek, který mu visel kolem krku. Procházeli koridorem masek až k šibenici.

      Kat přistrčil každého odsouzence pod šibenici a kolem krku jim uvázal oprátku. Odkašlal si a začal číst rozsudek.

       Když kat v masce ptáka začal zpívat, bylo mu úzko. Jeho dva kumpáni jakoby zpěv nevnímali, stáli zpříma, hleděli rovně před sebe naprosto smířeni se svým osudem. Kat dozpíval a dav masek zakřičel. Sevřel se mu žaludek. Kašpar kněz zabubnoval na svůj bubínek, kat se zašklebil a přistoupil k prvnímu odsouzenci. Bum! Pohlédl na svého kumpána, ale místo oběšence se na konci provazu houpal šašek. Z otevřené rudé pusy mu visel černý jazyk. Udělalo se mu špatně, odvrátil hlavu. Znovu bubnování. Nevydržel to a podíval se na svého druhého kumpána. Pierot! Pohupoval nohama ve vzduchu, koulel očima s stříhal ušima. Tentokrát kněz zabubnoval naposled. Ano, teď přijde smrt! Zhluboka se nadechl. Všude bylo ticho, jen na schodech protějšího kostela stál chlapec a pískal onu smutnou melodii.

      Drc! Kat shodil posledního odsouzence. V poslední vteřině, než se lano napjalo, strhli si všichni svoje masky. V tom je uviděl. Všichni se mu dívali upřeně do očí. Všichni, které oloupil. Všichni, které zabil. Viděl oči matky, kterou obral o poslední peníze na lék pro nemocné dítě. Viděl sedláka, kterého podřezal ve spánku a viděl i smutný pohled dívky, kterou zprznil ve stodole. Ti všichni tam byli. Byli tam v poslední vteřině jeho života.

      Přál si, aby se tato vteřina stala nekonečnou. Pocítil lítost nad svými činy a chtěl  všechny odprosit, ale už bylo pozdě. Rozplynuli se. Zbyla jen bolest. Nemohl dýchat, lano mu stahovalo hrdlo.

      Lidé na náměstí jásali a křičeli. Znovu létalo ovoce.

      Dusil se. Umíral. Tu bolest pominula. Viděl sám sebe, jak visí na provaze. Jazyk vyplazený, jako předtím jeden z jeho kumpánů. A viděl, jak se  odvážlivci škrábou na šibenici, aby si odřezali kus zázračného provazu z oběšence, aby vytrhali oběšencům zuby, které prý přinášejí štěstí.

      Letěl nad náměstím až ke kostelu. Chlapec tam ještě stál. Podívali se na sebe a zdálo se mu, že chlapce odněkud zná, ale nemohl si vzpomenout.

      " Pojď, " řekl chlapec a uchopil ho za ruku, " pojď prosit Boha za odpuštění."

A jak se vznášeli ke špicím kostelních věží, najednou si vzpomněl. Vzpomněl si, že on byl kdysi takovým chlapcem.