Jediná možnost

Jediná možnost?

Projíždím chodbami s mnoha dveřmi, nade mnou se míhají světla zářivek. Zřízenec mým lehátkem proráží lítačky s nápisem „Operační sály“. Prosklené dveře, mnoho prosklených dveří. Až u těch posledních se zastavujeme. Předsálí je tmavé a klidné. Hodiny na stěně ukazují půl osmé. Tam vpravo na tom odporném lůžku s nástavci pro nohy budu už za pár minut. Ani se nenaděju a zřízenec se vrací. V sále zatím pobíhá jen jedna sestra. Sama si přelézám z lehátka na operační stůl. Zvedám a roztahuju nohy. Zřízenec mě chytá za boky a stahuje níž. Sestra mi rozvázala anděla a vytahuje mi z rukávu jednu ruku, připevňuje ji kolmo k tělu, hledá žílu a napíchává infůzi. Přichází druhá sestra, nasazují si roušky, připravují na kovový stolek vedle nástroje k operaci, na druhou stranu kovové umyvadlo na „zbytky“. Celá se klepu. Zimou a hrůzou. Nevěřím, že nic neucítím. Zaslechnu rozvážné těžké kroky. Pan primář, můj doktor. Sedá si mezi moje nohy. Mám takový strach, že se mi zorničky samy rozšiřují, slyším své prudké oddychování i silné údery srdce.

„Mám strach,“ klepe se mi hlas.

„Neboj, nebudeme operovat, dokud nebudeš spát.“

Konečně doráží anesteziolog, postarší klidný pán s prošedivělým plnovousem.

„Já jsem připraven,“ hlásí můj doktor.

„Já taky,“ odpovídá sestra.

„Já ne,“ plačtivě skučím. Slyším lehké zasmání anesteziologa za hlavou. Chvíli hledá správný nástavec a ten mi pak drží nad ústy a nosem.

„Klidně dýchejte, to je jen čistý kyslík,“ uklidňuje mě. Usměju se: „Voní hezky.“ Mačká další tlačítko, slyším hučení, zhluboka dýchám. Cítím jak se mi oči obrací v sloup, zářivky na stropě se rozmazávají a slívají se v jedno bílé světlo. Pak tma.

Zdá se mi sen. Procitám. Dlouho. Konečně se mi daří otevřít oči. Nemohu na nic zaostřit. Znovu a znovu mi padají víčka a opět je otevírám. Je osm hodin deset minut. Chvíli si nemohu vzpomenout, kde to jsem. Ale po chvíli už poznávám tmavé předsálí. Uvědomuji si, že mám nohy zpátky u sebe, že jsem pod pokrývkou. Nadzvedávám deku a zjišťuji, že jsem odpojená od infůze, ačkoli jehlu s hadičkou mám pořád zapíchlou v pravé ruce.

Tak už je to za mnou. Postarší paní ležící vedle mě taky otevírá oči. Koukáme na sebe.

„To mám po výkonu?“ ptá se.

„Asi ano.“ Přijde mi to stejně neuvěřitelné.

Uběhla sice celá půlhodinka, ale mě se zdá jako pět minut, než nás vezou zpátky na pokoj.

Sestřička nám uštědřuje další informace: „Holky, až budete chtít na záchod, musíte to říct a já půjdu s vámi, abyste někde neupadly! Hodně pijte, potřebujete pořádně zavodnit organismus!“ To mě nemusí moc pobízet, protože mám jazyk jako struhadlo a v krku pořádně vyschlo.

Po druhé skleničce multivitamínu jsme s paní už v družném rozhovoru. Máme hodně společného. Já i její dcera studujeme stejnou školu. Ona má pět dětí a za dva roky jde do důchodu. Probíráme naše zkušenosti. A proč jsme se octly právě tady. Nelitujeme se. Jen tak plácáme. Ona má nádor na děloze a přes měsíc z něj krvácela, tak jí teď dělali kyretáž (česky čistění) a z vzorků zjistí, jestli je nádor zhoubný nebo ne. Naštěstí jí řekli, že na první pohled vypadala sliznice úplně normálně. Takže paní teď srší vtipem. Musíme tady čekat do dvanácti a pak nás pustí domů až s někým, kdo pro nás přijede. Pro mě má přijet nejlepší kamarádka a přítel. Budu ho teď hodně potřebovat.

Konečně to přichází. Ta otázka: „A vy jste tady proč? Vypadáte docela zdravě!“ Za poslední tři noci jsem toho moc nenaspala, jen neustále brečela a vyčítala si snad úplně všechno. A já doufám, že když se s tím svěřím, uleví se mi a výčitky zmizí.

„Ten den, kdy to začalo, padal první sníh. Víc jak čtrnáct dní mi nebylo dobře a neúspěšně jsem přecházela chřipku. Ve škole se psalo spousta testů a člověk si nemohl dovolit nechodit na přednášky. Babičku před týdnem odvezli do nemocnice a po čtvrté mrtvici nenabyla ještě vědomí.

Lukáš pro mě přišel před školu. Dělával to tak každé pondělí, kdy mě ze Žižkova doprovázel na hodinu na Chodov a pak sám jel k sobě do školy. Jenže tohle pondělí bylo jiné. Už na Žižkově jsem o přednášce z Anglické gramatiky neměla stání. Nemohla jsem se soustředit. Bolela mě hlava, svaly. Celkově jsem cítila slabost. Požádala jsem proto Lukáše, aby mě doprovodil domů. Tam se to jak jinak než zvrhlo v lehké zasexování. Nebyl to obyčejný sex, byl moc hezký, něžný a tak nějak zvláštní. Naobědvali jsme se a Lukáš se zvedal k odchodu. Najednou mi bylo strašně ouzko.

„Zůstaň se mnou, prosím, alespoň dneska!“ žadonila jsem. Chvíli byl proti, ale nakonec svolil. Ani ne za půl hodiny mi volala mamka, že babička umřela! To bylo 24. listopadu.

Do týdne se mi nemoc zhoršila natolik, že jsem se každou noc dusila a návštěva lékaře se stala neodkladná. Doktorka měla podezření na zápal plic nebo silný zánět průdušek, a tak mě poslala na vyšetření na rentgen a na plicní. Obojí podtvrdilo zánět průdušek, na který mi nasadili silná antibiotika a tlumící léky na kašel. Hodně dlouho nic nezabíralo, ale po třech týdnech mi trochu otrnulo. Mezi tím jsem toho moc nenaležela, ve škole se schylovalo ke konci semestru a zápočtovým písemkám. Navíc vánoce za dveřmi, peníze žádný a dárky jak by smet. Do toho se mi podařilo se dvakrát za sebou opít jako čuně na diskotéce v Milovicích.

A 19. prosince jsem si po týdnu, co jsem nedostala měsíčky, koupila test. Spíš pro jistotu, než pro podezření. Jaký to byl šok, když jsem zjistila, že je pozitivní. O potratu jsem neuvažovala. Chtěla jsem to všechno nějak zvládnout. A všichni stáli při mně. Sice jsem si byla vědoma, o co přijdu, že bude vše těžší, ale od začátku jsem ten plůdek ve mně milovala. Hned jsem začala jíst zdravě, cvičit. Připravovat se. S Lukášem jsme se těšili, až si ho poprvé pochováme. Představovali jsme si jeho malinkatý ručičky a nožičky, který si bude strkat do pusy. Koukali jsme po kočárkách a autosedačkách, dupačkách a dudlíkách.

Měsíc jsem žila jako ve snách. Učila jsem se na zkoušky, protože jsem si dala předsevzetí, že školu dodělám. Lyžovala jsem v Harrachově. A denně se vyrovnávala s nevolnostmi a občasným zvracením. Rodiče byli sice zklamaní, a nejradši by vzali čas zpět, ale rozhodnutí nechali na mě.

Bylo to skoro ideální až do pondělí 5. 1. Po svátcích jsem si konečně zašla sem na gynekologii. Doktor potvrdil sedmitýdenní těhotenství a ptal se, jestli je to dobře nebo ne. Já řekla, že nevím, protože mě už dlouho hlodala obava ze škodlivosti léků a rentgenu. V podstatě bylo dobře, že jsem se o tom zmínila, protože jsem to samozřejmě mohla zamlčet a v porodnici zjistit, že moje děťátko bude dement, mongol, nebo že nebude vidět, chodit, nebo cokoli dalšího. Doktor mi řekl, že tohle si nikdo na triko nevezme a nikdo mi nedoporučí ani potrat ani dítě donosit, protože tohle rozhodnutí musím učinit sama. Ale dvakrát za sebou mě varoval, abych si to s tím rentgenem hodně dobře rozmyslela.

Tady v podstatě nebylo co rozmýšlet. Hned v úterý ráno jsem šla na EKG a na krevní obraz a pak seděla v čekárně s výsledky v ruce a vyčkávala příchod sestry, abych jí mimo jiné sdělila svoje rozhodnutí. Byla tam se mnou mladá cigánečka. Jestli tý bylo přes patnáct, tak já nikdy nechodila na základku! Hrdě si to rázovala sem a tam s vystrčeným bříškem (tak třetí, čtvrtý měsíc)… Předváděla se, hladila si ho! Bylo mi do breku. Chápete? Každá podělaná cigoška může mít zdravý dítě!!!

Od toho pondělka denně brečím. Loučila jsem se s tím drobečkem, kterýho nikdy neuvidím ani neobejmu. Omlouvala jsem se mu za všechno. Nepřeju tohle nikomu zažít! Byla jsem ochotná vzdát se všeho a všech kvůli tomu tvorečkovi a teď jsem sama se sebou, tak prázdná! Prázdná, prázdná, prázdná!!! Kvůli takový strašný shodě všech blbejch náhod na světě! Vzpomínám na pohřeb babičky. Seděla jsem na lavici pro nejbližší pozůstalé, plakala, kolem mě seděli brácha a bratranci… a já nevěděla, že když někdo umírá, někdo nový se ve mně rodí! V celým svým životě na něj nezapomenu! Je to to jediné, co pro něj mohu udělat. Když už jsem mu nemohla dát život! Tak mě bolí vědomí, že to nebyl jen shluk buněk, že měřil dva centimetry, vážil čtyři gramy, srdíčko mu hrdě bilo vstříc životu. Měl ručičky, nožičky, pořád se pohyboval. Každý týden by mi vyrostl o jeden centimetr! Nevěřím, že to necítil. Muselo to bolet. Smrt ne, ta nebolí! Ale umírání! Když ho násilím vyrvali z tepla a bezpečí!

Ano, nebyl zdravý, tedy těch odporných zlých faktorů bylo tolik, že nemohl být zdravý (ale kdo ví, třeba by zázrakem byl), ale byl můj! A já si nepřestanu vyčítat, že jsem byla taková kráva a nechala k tomu dojít! Protože je to má vina, že jsem se nechránila, jak před otěhotněním, tak před nemocí!

Kdybyste tušila, jak mě to bolí!“

„Ale víte, jak by vás bolelo, kdyby jste porodila nezdravé dítě?“

„Vím, ale stejně!“

„Jste mladá, jednou budete mít určitě spoustu zdravých dětí, jako já!“

„Doufám. Je ale tak strašný vědět, že ráno ve mně ještě rostlo, sílilo a teď už prostě není. Hnije někde mezi zbytky tkání na hromadě biologického odpadu!“

„Já myslím, že jste udělala dobře!“

„Tak tím si právě nejsem tak jistá!“