Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVzpoura
Autor
Empty
Procházím se hlubokým temným nehostinným hvozdem a vychutnávám čerstvý vzduch a ponurost toho tajemného prostoru. Les je moje místo. V hlavě se mi honí tisíce myšlenek a já se cítím volný, nespoutaný, osvobozený od všech problémů a zákonů civilizace. Tady jsem sám sebou, žádná přetvářka, žádné starosti. Jen já a příroda. Jindy tak vzdáleni od sebe, nyní však v souladu. Já respektuji její zákony a ona zas respektuje mě.
Rozjímám o tomto jedinečném pocitu, když náhle spatřím mrtvého ptáka. Ten však, jakoby ho smrt nikterak nevzrušovala, poletuje a zpívá si. Vyjeveně hledím na toho tvora a zřetelně vidím jeho zlomený krček, nepřirozeně svěšenou hlavu a stále ještě poměrně dosti „šťavnatou“ ránu, ze které stékají potůčky krve. Nechápajíc přistoupím k ptákovi a stále nechápu, je to snad halucinace? „Mohl bys mi prosím nějak logicky vysvětlit, jak mám toto chápat?“ zeptám se tvora, jakoby mi byl snad rovný a rozuměl mé řeči. Má zmatenost však zesílí, když mi tvor, normálním lidským hlasem, odpoví: „Ale samozřejmě, vysvětlení není nijak složité. Skupina zvířat z lesa si ustanovila, že každý z nás bude smrt naprosto ignorovat a i v mrtvolném stavu bude dělat stále to, co každý den předtím. Musíme se smrti postavit čelem a zničit tak její podstatu. Nastolme nový řád!“ dokončí svůj emotivní výklad pták.
Vážně přemýšlím o tom, zda-li jsem se dočista nepomátl. No jasně, to dělá ten čerstvý vzduch, nejsem na něj moc zvyklý. Nechám ptáka ptákem a utíkám pryč z tohoto ďáblem posedlého místa. Po cestě zpozoruji proběhnuvšího bezhlavého kance, dalšího z těch tvorů. To jen utvrdí mé rostoucí obavy ze začínajícího šílenství. „Vše je jen v mé hlavě!“ opakuji si stále dokola a běžím jak o život. Les však jakoby nikde nekončil. Po dlouhé době vyčerpávajícího běhu se musím zastavit, abych popadl dech a nabral čerstvé síly. Náhle však ucítím prudkou bolest v zádech. Otočím se a spatřím useknutou kancovu hlavu, kterak je svými mohutnými kly zakleslá v mém těle.
Síly mě opouštějí a já začínám chápat tu vzpouru. I já nyní pociťuji potřebu postavit se smrti čelem, ale cítím, že to nedokážu. Nejsem asi tak čistý a nezkažený jako lesní tvorové. Kromě toho můj mozek odmítá změnit názor, že smrt je definitivní věc a existuje proti ni obrana. Je zlenivělý a spoutaný lidskými zákony a jakousi logikou. V posledních chvílích života mě napadne, že bych chtěl být zvířetem. Ty mají totiž svobodnou a nespoutanou mysl a nezatěžují své mozečky žádnými přebytečnými informacemi, nežijí ve stresu a nemyslí na zítřek, což je činí skutečně svobodnými, svobodnějšími než je kterýkoliv člověk…