Na zápraží před svítáním

„Mama! Mama!“ nejprostší výkřik dítěte probuzené ošklivým snem.

„Už jdu, už jdu,“ drmolím a tichounce vstávám. Tiše, abych neprobudila ostatní, je totiž noc a všichni musí spát, musí mít dost síly, aby mohli zítra pracovat.

„Mama! Mama!!!!“ dožaduje se své pozornosti škvrně stále víc a víc.

Mám strach probudit muže, zuřil by. Mám prý být ráda, že se zas narodil další harant, že nemusím dělat na poli, že můžu být celé dny doma a jen vařit a starat se o ty malé, které ještě nemají dost síly.

A je to pravda, alespoň jsem s nimi trošku více než jindy. Hlavně se dvěma osmiletými dcerami, dvojčaty, které se místo mne starají o domácnost, když jsem na poli se staršími.

Jakmile ale bude maličký tak velký, že už nebude potřebovat mé mléko, půjdu zase pracovat, den co den pořád stejně.

Je to tak správné, každý musí pracovat, aby měl nárok jíst a bydlet a žít.

Musíme obdělávat naše pole, protože u nás to tak prostě chodí: hodně dětí, ať nás má kdo živit a taky ať některá přežijí. Čím jich bude více, tím více jich bude žít. Nestává se to moc zřídka, že některé umře, je to prostě tak.

Jdu si sednout s děckem ven, ať má trochu vzduchu, vevnitř je strašně dusno.

Koukám se na něj.

Jaký budeš mít osud, maličký?

Dokud ti bude jen pár měsíců, budu se o tebe starat já. Krmit tě, hrát si s tebou, učit tě mluvit, chodit a tak dále…

Potom já půjdu pracovat a ty budeš v péči svých dvou sestřiček. Umí to už dobře, vychovaly už několik mých dětí.

Až ti bude tak osm, začneš pracovat na poli. Nejdříve jednoduché práce, tohle přinést, sít a tak.

Za pár let už budeš dost silný, abys s otcem vedl pluh.

Za dalších pár let se oženíš a přivedeš do rodiny další ženskou ruku.

Potom umřu a tobě to ani nepřijde, protože už budeš zvyklý, že všichni kolem tebe umírají.

Sedím tady venku a čekám, než nad černým kontinentem vyjde slunce.

Není černé, je žluté, tak jako i v Evropě a Americe, tam, kde žijí bílí bohatci; ti, kteří k nám občas přijdou s těmi svými fotoaparáty a mluví takovou kuňkavou řečí s naším starostou. Nemáme žádné šamany ani vůdce kmene, jenom starostu, který chodil do školy a umí číst a psát.

Děti za těmi bohatci někdy chodí a žebrají. Někdy nám starosta řekne, ať nechodí a ony nechodí. Potom vždycky dostaneme něco přímo od starosty a dost často to je nějaké dobré jídlo.

Občas i děcka vyžebrají hodně, ti bohatci se tváří vždycky šťastně a soucitně, falešně soucitně.

Jsme jenom hloupí primitivové, hloupí chudí primitivové.

Konejším dítě v náruči.

Víš, že ti včera umřela sestřička?

Upracovala se na poli, byla hrozně slabounká.

Já vlastně věděla hned, že ona nepřežije. Byla vždycky taková malinká.

Mívala moc krásné copánky, ráda jimi pohazovala a zubila se na nás krásnými bílými zoubky. Měla hrozně hezký úsměv, tak nevinný a dětský. A veliká kukadla, ach ano, moc krásné oči měla.

Vím, že těm turistům ze severu se vždycky líbila, ona vyžebrala zdaleka nejvíce. Byla takové milé děvčátko. Milé, ale slabé.

Škoda ho.

Podvědomě tisknu děťátko blíže k hrudi a líbám ho na čelíčko.

Možná bych mohla promluvit s mužem.

Je jasné, že on musí dostávat nejvíce jídla, protože to on vlastně živí rodinu; udělá na poli zdaleka nejvíce práce a vždycky mluví se starostou, a někdy dokonce i dělá průvodce těm bílým, takže je důležitý.

Je nejdůležitější z celé naší rodiny, nejsilnější, nejchytřejší.

Musí proto jíst více než já nebo děti.

Ale když on to nemůže pochopit, on ani své děti nezná jménem…

A já je miluji, já je tak miluji, ubohé děti moje.