Vlaštovka

Vyšel jsem z knihovny. Spokojen s tím, co svírám v podpaží. Čerstvě vydaný Kingův román. Neuvěřitelné štěstí. Nechápu, že tam mohl jen tak ležet.

„Buch!“ Něco přede mě spadlo. Naložená Liazka odjíždí a já si uvědomuji, že tím něčím je vlaštovka.

Taková malá, bezmocná vlaštovka. A vyvedla mě z poklidu. Mě, sto osmdesát šest centimetrů vysokého a šedesát pět kilogramů vážícího jedince druhu, jenž ovládá planetu. Jedince, který se chystal za několik okamžiků opájet strachem nad knihou krále hororů.

Mé mozkové závity se roztáčejí naplno. Mám či nemám se vrhnout vlaštovce na pomoc? Samovolně mi na mysli vytane fráze: „Být či nebýt?“ („Kdo to řekl? a „Kdo to napsal?“)

Rozhlížím se kolem sebe a pomyslný paprsek zraku protíná starší žena s nákladem dvou tašek a s nechápavým výrazem v očích – mířících na mě.

Pro jistotu jsem udělal dva krůčky vpřed a jakoby někoho vyhlížeje pozoruji s přimhouřenými víčky náměstí.

Zrak opět sklouzl k vlaštovce. Leží na kostkách, hlavou namířená do středu vozovky, křídla roztažená a zobáčkem se snad usmívá.

Skočím-li do vozovky, riskuji, že dopadnu jako ona. Ale auto žádné nejede. No – a když bude živá, co s ní budu dělat? Zvěrolékař se mi vysměje a já jí sám nepomůžu.

Jako malý jsem měl doma raněnou pěnkavu, jenže ta žrala pšenici. Kde budu vlaštovce chytat čtyřicet much denně?

Nejhumánnější by bylo ji dorazit. Ale jak, jak ji mám zabít? Ukroutit hlavu? Ne, to bych asi nedokázal. Udělal jsem dvanáct kroků vlevo a silnici přešel.