Somantika samoty II

Somantika samoty

(průzkum z kasemat samoty somantiky, věnováno jedině sobě)

Samota je doteku, být fyzickou přítomností, jestliže jen a pouze; jestliže jen a pouze, samota je sémantiky, samota obsahu, významu, sama sebe receptoru, samota.

I. Kde

Popíšu se, jak se vidím. Jsem jemný želatinový význam. Mám ústa a mohu křičet. Mám ruce a mohu dotýkat. Sebe tak nepronesu. Somantika bez recepce. Vím to. Mám jazyk.

Popíše se tou nocí, nocí v rytmu čísel 20.02.2003, beze změny slov, bezprolomeně mnou, slovy (a písmem) té noci: stojí nahá zrcadlu, rozpjaté vlasy, úzká ... v ramenou, bocích, pažích ... mnohem útlejší, než si pamatuje ... morfologických změn ostatně shledávám více ... má náznak lícních kostí, novou linii obličeje ... tvar prstů, štíhlejší zápěstí, pokožku napínající hroty kyčlí ... malá, neznámou křivkou tvarovaná ňadra, proutí hrudníku ... suché rty, dech, ne jen ... jizvičku na bradě, po doteku složenou ze tří teček, viditelnou, kdykoli se zakloní, nebo když někdo leží pod ní a dívá, dívá se ... drobnou vyrážku na čele, po jedné straně šíje... a vím po prstech, má hvězdičky na zádech... vycházejí, prozatím, řídce... je psychosomatická, i to je způsob poznávání, kód ... vlasy nad čelem, podél tváře se jí kroutí ... Všechno jsou znaky.

Slovy té noci ji nechám pokračovat: Přestala jíst, ne záměrně, ale z neochoty, tedy ale věděla o tom. Přestala jsem jíst, pravděpodobně proto, že to nepřinášelo dostatek interpretačních možností, vstup ani výstup takto, jestliže sama sobě, a protože místo toho se dalo pracovat, tedy poznávat, jinde, jinak. Akt jídla ztratil význam, protože byla schopna nahlédnout dopředu, jak ukrojím, namažu, spolykám... Protože neo-sémantizovat sama sobě tuto činnost byla by ztráta času, energie. Lze hru o jediném hráči? Výstupem jen a pouze zpět němu ji stačí, ním, takto vědět, v možnosti, anticipovat, uskutečnit ve zlomku vteřiny vědomím, ale netřeba, jestliže jen a pouze si, hrát, myslela. Já... já dnes jí-mám možnosti jazyka. Sedm minut ukrojit, namazat, spolykat. Pět navíc vrátit chléb sáčku, umýt po sobě nůž v kuchyňce na konci chodby, uklidit pomazánku. Tedy dvanáct minut, tedy téměř čtvrt hodiny. Za tu dobu lze jí přečíst pět stran známého textu, nebo polovinu neznámého. Nebo pozorovat pohyb, i účastí na něm, záměrnou, zaměřenou, a účastí pozorováním vyvolaných reakcí. Nebo řetězit slova a psát/myslet, že a proč nejí, a skrze strukturu významů se aktem psaní reflektovat pro poznat. Znaky všude, ty jídlem sobě dokonale známé. Chléb (srovnaná střída jako znak letité polemiky s maminkou nad skrojením, volba druhu pečiva znak, i jeho zavinutí sáčku a způsob skladu, vmezeření poličce...) a pomazánku (její množství znak zvýšené tatínkovy starosti o mne, pohyb mnou záměrně vyvolaný, v efektu KOJS), tedy chléb a pomazánku snídala už více než týden. Také během dne, oslabit pocit hladu, jedla takto, v nejprostší možné zkratce. Postupně můj organismus zjistil, že hlad, vědomí ho, lze zahnat i horkou kávou, při větším vypětí poslazenou, přiměřeně. Lze ji vypít v rozhovoru nad/s textem. Dvě minuty, než se naplní kelímek v knihovním automatu, druh číslo čtyři (znak, jedenáctka patří ostrovům včerejšího dne, čtyři je pevninou dneška), uchopí a odnese k textu zpět.

Ráno se vstát, sama prostoru postele, postlat, vědomě zapomenout sny; dát jim šanci, trýznily by (...postava muže propletená s mou, vsedě, proti sobě, vidět/vědět si do očí, zřetelně blízko, prozřetelně ... kolena u brad, navzájem, navzájem propletené ruce, nohy, napnuté šíje v úsilí hlavami k sobě co možná nejblíže ... v nahotě, propadlá břicha, nepřiléhat, vidět se, vědět se, nemoci se dosáhnout ústy, ústa vědět se mít. // ...postava, část mne, vytržená prorostená, prázdno bolí, fyzicky ... hledat, v pokoji, patrem sterilních dlaždic, dveře dvěstěpatnáct, číslo schválně mozkem zvoleno z nedůležitých, otevřít, hledat ji, postavu, část mne, fyzicky napříč bolestí absolutního nepřítomna, bytí ne, pootevřít, paprskem prostoru spatřit dvě téměř již milující se ženy, nebo čekající na milovat ... cizí, mně ... prázdno hmatatelné, hmatané ... bolest, fyzická, na hranici, v možnosti za...), ...tedy trýzní, dávám jim šanci, vědomě Nemohu bez vědomí., probolet na maximum možna, pokusem o ně, o plné vědomí v něm, pro možnost tudy, a nebo přesněji pro nemožnost jinak. Pro nemožnost bezvědomí rány sebe zažívám. Ránem se vstát, vykrátit úkony, sledy mně známých znaků, na nezbytno vysprchovat, obléci, nevynalézavě, ne nadbytečně, horkou kávu, tužky, texty, jít... Knihovna číst interpretovat. Nemoci nemyslet, a v samotě. Semináře poslouchat interpretovat. Nemoci nemyslet, a nemyslet samotu. Vše mezi tím vnímat interpretovat. Nemoci nemyslet, a nemoci nemyslet samotu. Cyklus pokoj-knihovna-škola-knihovna dokončit pokoji, kávu, počítač. Myslet prsty po klávesnici, výslednice interpretovat. Uchopovat textem, jazykem, okolí, takto sebe samu. Pokusit nahlédnout, přečíst se, formulovanou, přesněnou, znamenanou.

Tedy přestala jíst, skrze akt minimalizace úkonů, neochotou ke známým řetězcům znaků, ve prospěch poznávání, znaků nových. V bezmožnosti komunikace jiné tedy alespoň neustálou komunikaci s textem, s textem světa i. Dvanáct minut snídaně, v samotě věděného, známého – dvě minuty vydobytí čísla čtyři z automatu, v prostředí měněném pohybem jiných. Poprvé výsledek rovnice zřejmý, deseti minutami textu, i textu světa, k dobru. Potom odešel hlad. Po několika dnech vědomí reflexí k sobě nazřelo, že nejím. Tělo se nestíhá bránit, lze je obejít. Psychosomatika je funkční na obě strany, pracovat se s tím dá. Řešila to z vně, mozkem, rozumem, vůlí k němu, ne ze strachu o sebe, ale neublížit sebou. A myslím, já, dnešní, možná to byl strach ze sebe, z vědění bezhranice možností. Tedy donutila jsem okolí, aby na mne vykonávalo soustavný tlak jíst. Manipulace jazykem. Sousta vně. Sdělila mamince, spolubydlícím, jiným, přesnou mírou mezi důležitým a nepodstatným, uváženě zvolenou část z obsahu Nejím. Reagovali předpokladeně, v rámci paradigmatu KOJS: kontrola ohroženého jedince společností. Dozor z mylné pozice nad. Potom domů mamince na jeden víkend nechat se krmit, takto, pro ni a mne, udělat z aktu jídla hru, pro bezpečí, mne, pro radost, nás, pro potřebnost, ní, takto osmyslnit. Mozkem, noční prací u počítače tam, přesto odjížděla škole zhubenělá. Návratem sebou vezla telefony s dotazy po jídle. Pokračují. Vyslovuje se pokud možno upřímně, vždy, a chce-li neubližovat, tedy trochu jíst musí. Skrze starost ostatních jsem se přinutila jíst, skrze starost sebe jsem ostatní přinutila mne jíst. Takto se o sebe/o ně vědomě postarat. Ale, pro úplnost, dnes, 20.02.2003, je to čtvrtý den, co nejí, a vlastně první, kdy ani nepiji... ruce o hrnek nyní, při psaní, ohřívám, ale napít z něj, samotou sebe, z uvnitř, hrůzou z vědění naplňování poznaného, je už neochotou nepřekročitelné, dnes. Já, dnešní, dnešku posunutého po časové ose odtamtud přesně o Měsíc, vím, den poté chtěla se z neochoty účastnit známého už nezapojit. Poslední pojistkou programu KOJS odeslala předem připravenou zprávu, funkčně předpočítala vzorec jazyka, 159 znaků pro nechat se zpátky přesvědčit vědomím, jemuž přežití jí bylo potřeba, i kdyby pouze pro pocit vlastního bezpečí.

Pokoji předevčírem první delší rozhovor letos, dlouho za polovinou března. Spolubydlící nevídám, ne při vědomí, jejich. Usínají před desátou, kdy já na cestě z knihovny. Poslední týdny, zůstavena vědomí samoty somantiky, do tří se dávám počítači, textu knihy, jazyku sebe, neochotou posteli, strachem spát, nemožností nemyslet. Káva. Ráno v šest hodin vzhůru, bez potřeby zvnějšku, budí se sama, zevnitř, hladovým vědomím, nemožností nemyslet, vakuem bytí ne; vykrátit úkony včetně spánku abstinenčními příznaky po sémantice, v sémantice samoty po sémantice sebe, sobě, ale alespoň ní. A také uniknout rozhraní; místo, kde si ještě pamatuji sny, překlenout skokem, ačkoli. Jsem knize, počítači, kávou, dlouho poté spolubydlící vstávají a teprve po dalších hodinách procitají (budík, snídaně, vitamíny, volba oblečení, doplňků, telefony spolužačkám, seminář, někde tam probouzet se, v uvozovkách). Já počítač, kávu, interpretovat, i je, od prvního pohybu vědomí vychvěním víček. Strachem z vědomí, i strachem o něj, ale nemohu jinak, jsem já. V devět knihovně, semináře škola, knihovna, v deset pokoji, spícím ‚spolu‘bydlícím. Sama. Nemohu nemyslet, nemyslet v možnostech, a bez nich. Píši, komunikuji, po obrazovce počítače, alespoň takto. Ohřívám ruce šálku prsty vinu tím tep, vynutím teplo tak. Word vrství texty, prohýbá časovou osu poklepem oknu, a poklepem oknu otevírá text pod textem... očím mysli dopis z odpoledne, soukromý, který by stejně nebyl odpověď – jako by něco víc mohlo být odpovědí, kde vědění bylo k úplňku, ještě před měsícem. Ctrl C znamená zprohýbat čas, pro možnost vhledu, pro možnost; proložit útržky z textu odpoledne, z textu druhého okna, z textu pod textem, ze soukromého dopisu, který by stejně nebyl odpověď, a pokračovat potom dál lineárně... control je ovládat, paní učitelka Jarmila nám zrádnost toho slova vkládala do trvalých pamětí a vím už dnes, vlastně to slovo není zrádné. Ctrl V jako vložit říkali nám na hodinách informatiky: ...a za tenisem tisíce znaků k interpretaci, oblečení z reklam, placené hodiny, gesta úspěchu, Bradburyho hra, soutěžit pro pocit pohybu, bavit se pro nevědět, pro jistotu, pro nepřipouštět, pro štěstí //cut// ...říkali, strachem o mne, maminka, spolubydlící, kolegové (slovo přátelé vynechávám, nepoužívám, bojím se jej, nenahlížím přesný významový odstín, neznám sobě náplň; a ostatně slovo známí je mi zcela nepoužitelné) říkali, takhle se zblázníš, nemůžeš pořád myslet, dívat se, číst... odpočiň, jdi ven, do obchodu, nepřemýšlet, třeba na tenis... nepřemýšlet zblázníš se //cut// ...hrou neo-sémantizovat znaky, k výstupům radosti, radosti ze hry, rozsdílení...//cut// ...je podmínkou hry účast alespoň dvou vědomí...? //cut// ...mám schizofrenní konstituci, prý – lze potom sdílet alespoň takto..? ..hledám v možnostech, všech //cut// ...jsem malá zmatená, jsem, bez manipulace slovy, já, jenom děvčátko v tomhle všem, uprostřed znaků k interpretacím všeho za vším (i knihy jsou až za tím, jako interpretace interpretací), televize, reklamy, zprávy, hrnek v polici, police, tenisový kurt, znaky všude (vím, všude znaky, ne obrázky, i obrázky jsou znaky vím), všechno to odkazuje mám strach, malá, vědomí samo tam //cut// ...všechno to odkazuje, život za životem, lidí, okolo mne, neviděná hra nimi nad, někdy vědomě, sami sebou, cosi motivovat, v rámci manipulace, hra... a já jsem právě teď vyděšená na hranici tu zešílet z toho, jak to odkazuje (teprve potom mne možná začne děsit, kam), z přemíry znaků (říkali strachem o mne takhle se zblázníš) a že to nikdo nevidí, není ochotný/schopný vidět, a samotou vědomí v sobě s tím, v tomhle sebou jsem vyděšená na hranici tu zešílet //cut// ...chci jinak, ale nemohu nebýt já, nemohu nevědomě, nemohu nemyslet. Nemohu do bezvědomí. a pokračovat dál lineárně, návratem poklepem zavřít okno odpoledne soukromého dopisu a nocí vpisovat zbývajícímu...

První delší rozhovor řekla, že se z toho zblázním. Že nic, než čtu, píšu, sleduji, vyhodnocuji. Řekla to, protože v programování KOJS jsem tenkrát část, uváženě zvolenou, uvedla. A? To nejde. Nemůžeš si pořád všechno uvědomovat, za vším něco vidět, hledat, přemýšlet. Musíš odpočívat... Nemohu nemyslet. Posílala přírodě, obchodům, sportu. Promlouvala do... duše (?). Ty, když se podíváš na tenhle hrnek, nevidíš hrnek jako já, prostě hrnek na pití, nic víc. Ty musíš přemýšlet, proč ho někdo udělal, proč mu vyryl ty vlnovky takhle a ne obráceně, a proč je tady prohnutý. Spletla se. Přesněji, vyslovila nepodstatné, zlomek, který za to nestojí. Nemůže vědět, že před pohledem na ten hrnek tuším jeho přesnou polohu, jak daleko od kraje postavila (má o deset centimetrů menší strach ze střepů než druhá ‚spolu‘bydlící, a ani u jedné záliba v dlouhých čistých plochách... pokládající mokrá dna jsou nepozorné k drobtečkům od pečiva...), kde o něj opřená lžička a když pije, kam/jak ji pokládá, a že na to nemyslí. Neví, že vím, jak ten hrnek bude mýt (nejdříve třemi prsty roztáčí červený kohoutek...), do které utěrky jej vloží osušit, jakým pohybem otevře skříňku, jak umístí. Že vidím před očima, které z těchto pohybů dělá ráda, které si uvědomuje, alespoň zpětně, které provádí automaticky, které převzala ode mne... Víš co? Vezmu tě s sebou do kina, na nějakou americkou komedii. Prostě se dvě hodiny bavit, smát, jen tak. Bavit se. Ale... ty se nebudeš jen tak bavit, co? dopočítala mnou vložené. Vyslovuji se, pro možnost nahlédnutí, nevím proč ne. Pro možnost vkládat nejistoty. Ne, nebudu. Půjdu tam a ještě před vstupem zkontroluji biletářku (modrošedý plášť, po hrudi ještě volnější než minule, oči o odstín bledší pláště, brýle na šňůrce, stále stejně uvolněný šroubek...), lidi, kteří jdou na tenhle typ filmu, na tenhle film; rozesazení jich. Druh hudby před začátkem. První reklamu, způsob manipulace jí, efekt na divácích. Budu přemýšlet, co je tam vede, kudy je tam vede společnost, nad motivací ztratit dvě hodiny nevědomím o sobě, nemyslet, smát se plochým vtipům, které hřeší na krátké spojení asociací, na moment překvapení, jejž není těžké vyvolat na sémantické mělčině těsně při povrchu normované vrstvy komunikace. Budu sledovat /odhadovat triky kyretáže reklam propašovaných do snímků, klad obrazů, záměrnou jednoduchost/složitost, propojení vazeb, fráze, formulace, manipulaci jazyka filmu/jazyka světa/společnosti lidmi... lidé. Budu sledovat místa, na nichž se smějí, kde tají dech. Interpretovat, vyhodnocovat. Oblečení, gesta, výrazy, nalíčení, sestřihy vlasů, únorová opálení... nemusím otevřít časopis pro pochopit obsah fotografické části, ne jen. Vyoperuji z publika aproximací. Budu přemýšlet, kam difundují z kina, kde další možnosti uvrhnout čas do nevědomí o sobě – nevědět čas, nevědět se. Přesvědčovala mne, že je to naplňuje radostí, a ve mně křičel Bradbury o zábavě, o rychlosti jízdy, o soutěžích. Že si volí vědomě, že se jim to líbí, a ve mně črtal Bradbury o telestěnách a zrušení knih. Neříkala jsem nic, sama se ztratila v momentu, kdy v náhlém pokusu nahlédnout promluvila o strachu z přemýšlet, jít jinudy. Skončila hovor vzápětí, hrnek v ruce, malíček vně ouška, palec nad ním přes okraj, klouby na vlnovkách, skončila ještě před možností strachu z přestat se zahlcovat zábavou, skončila druhou větou přemýšlet, pokračovala plynulým navázáním historkou o matčině přítelkyni... Bradbury podotýkal o nevědomém strachu z přemýšlení nad otázkou. Neříkala jsem nic. Strachem o ni neřekla jsem jí nic, protože vědomím sebe zůstala jsem si sama. Protože fyzická bolest toho, závratě, strach spát, neřekla jsem jí nic. Protože (přepisuji takto v Arialu původní text funkcí Uroboros, dnes, odtamtud přesně o Měsíc vědomější) zcitlivělá k poznávání, zvědomělá k úlovkům znaků, zůstala sama tam. Zbyla si bez možnosti sdělovat, v samotě sebou, s probuzenými slovy, a gesty, a očima, a rukama, a doteky, doteky rukou... s vědomím somantiky zbyla si bez recepce, bez něj, kdo by byl schopen a ochoten přijímat, brát si, a vracel, dával znaky vědomě sebou pro měněné znamenat. V touze poznávání vmilovat se do rozumět, do plna celku, do úplňku vědomí v možnosti neuhraněných, v možnosti absolutních možností nás. ..možností jich. Ještě chtěla tak, tak myslela. Já, já dnešní, jsem jemný želatinový význam, vím, sebe nepronesu. Ale ještě mám jazyk, abych byla, abych se vědoměla, právě a jedině si. Protože zůstala si, zvědomělá ke znakům, bez možnosti pronášet jimi, bez možnosti dát jimi znamenání. Protože mám ústa a nemohu křičet (protože tenkrát tu prosincovou, tu děkovnou noc, noc v rytmu čísel 21.12.2002, rozhodovala v odpovědi do krátké textové zprávy, a netušila, kolikrát neosémantizováno bude ..chci pri vedomi bezusta kricet spis nez mit rty a zapomenout proc..chci jit a zajit v la maladie), protože mám ruce a nemohu dotýkat, protože nemám kam, a protože to vím, neřekla jsem jí nic. Protože potom „Jen noži do tmy dá se dělit samota.“

            O slova její noci a její písmo sebe vědomět, slovy její noci a jejím písmem svléknout se a v nahotě sebe sebe myslet... svlečeně skrze znaky zřetězené struktury myslet prsty po klávesnici, vyslovovat; skrze akt formulování pokus jazykem uchopit, popřesnit, sebe, si, jazykem sebe vmyslet skrz. Vevázat významy, vepsané tvarům, ve strukturu, syntaxi, ve flexivním jazyce, znamená najít jim úchyty, natočit přesné poloze, a takto jimi pro poznat, pro rozumět; tedy takto jazykem sebe, v jediné možnosti, jestliže komunikovat jinam nelze, pokusem sebe sebe nahlédnout, myslet sebe, sebou, uvnitř, v možnosti nad; sítí jazyka sebe sebe zachytit, z uvnitř, pronést se jazykem, pro zjistit sebe kde, a potom kudy/kam.

II. Kudy kam

Kudy do bezvědomí... I

Zůstala sama, si (procházím nyní, v aktu nového psaní, o Měsíc později, řádky prsty po klávesách, přepisuji ji funkcí Insert – Insert je Uroboros, had, sám sebe požírající a nově tvořící sebe tím – přepisuji text uložený jí té noci, její text, který na počátku tohoto odstavce začínal Zůstala sama, si, odkrojená možnosti sdílet, sdělovat...; překrývám její vědomí sebe svým vědomím jí, přepisuji ji pro přesněji formulovat, nově, tvořím absolutní palimpsest formou, pro nové vystoupení sebou nově zpřesněných významů, pro vlastní zachycení pohybu Měsíce, pro zachycení vlastním Měsícem pohybu sebe. A takto pouze sobě, protože rozdíl textů, který tu zakládá význam, změnu pohybem vědomí, vyvstává jedině pro mé oči těchto okamžiků, v nichž její text znak po znaku postupně překládám, polykám, svým. Absolutní, dokonalý palimpsest, v němž původní text, ač věděný, se stává neodkrytelný, a v bezmožnosti do rozumět pro dopočítat i nerekonstruovatelný. Ale ne že by tu nebyl.).

Vyhladovělá, ve zbylé, vnucené, samotě sebe, k možnosti pro poznat, prorozumět, a v bezmožnosti spát, z nezbytnosti k významům, popsala se tenkrát jednou z těch nocí samoty somantiky, z uvnitř noci v rytmu čísel 20.02.2003, nad otázkou vědomí a bezvědomí, pro zjistit sebe kde a kudy/kam. Vědoměla si.. vědoměla mi jazyk. (Uroboros se dopolykal.)

Dávám se, vědomě, skrze jazyk, k dispozici, pro možnost sdělit, sdílet. Pokud to jde, vyslovuji co nejpřesněji a u přímě, doslovuji, u plně. Mnou, beze zbytku, beze zbytku tam, kam lze, k hranici možností mne, ne jiných. Ne jen ostatními/druhým, sama sebou se lépe uchopit. Jazykem sebe tvořím strukturu, vědomou volbou forem upřesňuji význam, v komunikaci, v posledku i, bez možnosti jinde, jen sebe textem. V aktu nového psaní potom sebou sebe překrývám, palimpsestuji, a nebo vkládám nové posunuté, intarzuji... průmět i mozaika vyjasní odstíny významů, ukáží nový tvar, zaznačí pohyb vlastního vědomí, alespoň mně. Poznávám, skrze vlastní jazyk, procesem svého myšlení napříč jazykem, strukturou, a takto lépe poznávám, nově tvořím i ji. Sebou zvědomuji jazyk. Jazyk je využíván jedině nedokonale, někudy nevědomě. Z mnoha jeho prostředků, jimiž lze vyjádřit, se, ze všech možností lexikálních, morfologických i syntaktických nevybíráme se zřením k nim, volíme zkratem zvyku, tedy nevolíme, ne vědomě. V neoddělitelném prolnutí tvaru a významu, při pokusu o maximální míru vyjádření, museli bychom se tvaru promluvy věnovat pečlivěji. V možnosti vyslovit se promýšlím, vědoma si volby, při nutnosti formulace, vždy. Tvořím texty, ovládám (control) strukturu v možnostech sebe (Není o to napsat, aby byla jen jedna cesta číst. Jazyk nedovolí. Vrozuměním jemu/jim lze alespoň pokusit vést tak, aby všechny možné cesty tím textem byly mi známy. Ne věřit v jednu, ale pokusit se o vládnout všemi.), v možnostech sebe znám její možnosti, nedostatky, využívám je, mnou, být nahlédnuta. Znaky k interpretaci, odchylkami od normy, svojí i dané, v textu i takto tvořím nadstavby nadstaveb, znaky znaků k interpretaci.

Poznávání jazykem je cesta k vědomění, cesta do samoty, protože k vědění diferencí sebe, jinosti, lišení, nepronesitelného ostatním. Poznávat lze prostou formulací, hledáním pro obsahy přesných tvarů, výrazů, vazeb, zpřesňováním, korekcí, neustálým pokusem o jazyk, pokusem jazyka o sebe, poznáváme. Sebe, sobě, jedině. Sdílet poznání nelze, ne zcela, při vědomí, v celách vlastního uchopování... nelze vědomí sebe vyslovit beze zbytku, nelze se beze zbytku pronést do poznání druhého, jiných. Lze jedině tvořit vlastní interpretaci, vědoměním, o jiné, jinými sebe si zpřesňovat. V bezmožnosti pro sdílet poznání přestoproto ponechávám možnost pro sdílet, v poznávání... vzájemným vědoměním si možností jazyka, jazykem samým, ponechávám možnost sdílet vědomí o tom. A takto vyslovuji vzájemné vědomění ne jen nástrojem jazykem, sémantikou, ale nástrojem tělem, a dotekem, a pohledem, a gestem, nástrojem somantikou. Všechno jsou znaky, k možnostem vědomění, společně tedy možná alespoň o nich... somantikou, vzájemným zvědomováním všech možností z ní, ponechávám skutečně možnost sdílení i na cestě vědoměním, i na cestě do vědomí samoty ponechávám takto možnost nesamoty vědomí toho. Ale jistě ji nevím a nadpis trvá, jediný žitý. Ne ona, až já vím, co je samota. Jedině jsem-li sama, sebou jsem sama sebou.

Jsem vlastní Uroboros, zatímco na cestě do kolektivního bezvědomí (a takto i dva mohou být kolektiv, i dva okamžiky jednoho vědomí tak, třeba v rozestupu Měsíce) je jazyk nástrojem k bezpečnému sdílení. Redukovat vlastní znamenání na významy definované společným, vyslovované ústy jiných, i za ostatní, rozdíly neznamenat, vsunout vmyslet se do sítí připravených forem, uvěřit v ně uvnitř, sladit se, v záruce sdílení, s tisíci, nebo s jedním, i sebou minulým, být pohnut k jistotě nesamoty, samotě k nevědomí, samotě k neexistenci, a k neexistenci jedinečnosti sebe tak. Společnost jednoho myšlení, doslovně, jedno myšlení, společné všem, všem z nich, tak i oběma. Jednomyslnost. Seberedukce na průnik společných významů, o-věřených kontextem pohybu po síti nejzřenějších vztahů, bez jemností individuálních, bez lišivých jiností, ke štěstí v nesamotě sdílení, čehokoli až všeho. Jazyk k nevědomění je předpřipravenou sítí společných významů, kterými se uvěříme být, abychom byli bezbolestně. I bolest se menší, není, víme-li, věříme-li, že je stejná, protože stejnými slovy popsaná, jako bolest těch druhých. Teprve vědomět vlastní bolest nepřeložitelnou znaky ostatních opravdu bolí. Vlastními noži do vlastní tmy.

Jazyk je nástroj je zbraň, je-li v některém bodě komunikace vědomí jej. Ovládat arzenál jazyka je být mocný, chci-li, manipulace jazykem lidmi je. Jazyk je nástroj pro uchopení světa, pro předestření jeho podle potřeby ztvárněné podoby tisícům nevědomých ‚vědomí‘. Jazykem zapustit myslím lze cokoli, jazyk je programovací. Možná si mohu vybrat, zvolím-li vlastním pohybem jazyka za ostatní cestu k vědomění, nebo k bezvědomí jím. Společnost je pravidla je vštěpování těchto pravidel myslím je rození lidí do nich a je jich ukotvování tam je život nikoli jedinců, ale dějinců uvnitř, v rámci, v pouze povolených a společným jazykem řízených paradigmatech. Mohu je rozkrýt, mohu je znejistět. Pravidla lidi. Dějince významy. Možná mohu jazykem sebe rozpadnout společnost na tisíce nevědomých jediností. Samy, nebudou vědět proč. Možná že to už dělám, možná si vůbec vybrat nemohu. Za sebe cestu vím, vím pouze, kudy se ději, kudy se nemohu nedít. Nemohu nebýt já, nemohu nemyslet. Nemohu do bezvědomí vím.

Víra, v cokoli, jakékoli uvěření, je gravitace sebeprostoru, a z uvnitř. Víra je možnost, ale uvěřit je zbavit se vědění možností jiných, a zbavit se vědění víry jako možnosti; víra je zbavit se možnosti vědění Tak i víra v bezpečí jazyka, na které stojí pravidla společnosti, je pouhou gravitací mysli, a vím-li to, lze ji myslet právě už jen jako možnost. Od víry k viru je poutavě přikročitelně. Co všechno mohu čitelně do něj zanést, mám-li vědomí jazyka? Možná, že tento text jde proti pravidlům společnosti, hluboko očima čtenáře pronáší mozku jiné spojnice sítě významů, mění pravděpodobnosti, novými možnostmi znejisťuje věřené, omezuje platnosti jistot... možná že i každý můj pohyb v prostoru světa-systému je takový, protože vědomý, nadaný vlastním znamenáním... Možná rozpadám společnost tím, že se hraji o její pravidla, byť by i pouze z nezbytnosti vědomění sebe tak, pro přísun endorfinů radostí z poznávání. Možná jsem poslední emergencí systému před zánikem zevnitř. Rozpadám společnost, substantivum od společného, myšlením tvorbou vlastní jedinečnosti, vydělováním sebe ji rozrušuji, a zanecháváním zřetelných, sledovatelných stop zakládám jí rozpad v exponenciálách. Pouhou hrou při vědomí pravidel. A nemohu jinak, nejvíc to zvědět.

Je-li víra, v cokoli, jen společností řízenou gravitací sebeprostoru, která nás má, sebou samými, z uvnitř, udržet v jistých hranicích...

Lze-li takto čitelně vetkat textu jazykové algoritmy pro generování – při kontaktu se čtenářem – buď nevědomé jedinosti, nebo absolutní samoty vědoměním se v konečném prostoru a čase, podle uzpůsobení vztahů v mozku čtenáře, další kroky jsou nevyhnutné. Lze je dokonce nasimulovat (vytvořit.. posílit..) na jednoduché herní síti soukromé počítačové stanice, v přívětivém prostředí univerzitní knihovny, která je jarním podvečerem zaplněná studenty s očima nakloněnýma textům. Sleduji monitor právě teď, zatímco v paralelním okně píši tento text, zatímco Uroborem sebou pojídám přepisuji ten její, její skutečnost, jedině pro mne teď zřetelně odlišnou. Výsledky herní sítě jsou průzračné.

V obou případech jednotka-čtenář po uplynutí jistého časového úseku ztrácí ‚strach‘ z jednat, se znejistěním společného, bez potvrzování, přestávají existovat zábrany. Důsledek pro systém je u obou stejný. Jednotka, která ztratila spojení se systémem tím, že všechny dosud apriorně přijímané silné spoje-vztahy, vazby, kterými byla upevněna v síti, věřila potvrzované své místo v něm, náhle selhaly, znejistěné rozestoupené, aniž by mohla porozumět proč (jednotka prvního typu, J_1, je bez přístupu k pravidlům odpovědí sítě na její chování, a bez možnosti učení, tedy bez zápisu historie kontaktované s pravidly), se stává enormně aktivní, zkouší naslepo navázat kontakt, využívá každou příležitost, bez ohledu na možnou změnu síly spoje, kterou to přivodí, a pokaždé znovu. Dopad jejích aktivit, nereflektovaných, nevyhodnocovaných, na systém, na distribuci energie v něm, je zdrcující. Vede okamžitě k růstu entropie, protože ostatní jednotky, zprvu neutrální J₀, se buď chovají poučeně, v rámci strategie pravidel systému, nebo slepě napodobují, tedy po určité sérii jiných, pedagogických, pokusů, a nebo i okamžitě, její chování starozákonně oplácejí, ať už samy, nebo prostřednictvím jednotek s nimi nejsilněji propojených, do sedmého pokolení, i dál. To vyvolá reakci dalších jednotek v síti a protože každá ‚jednotka‘ je v posledku právě a jedině souborem vztahů, nárůst entropie je exponenciální a nezadržitelný. Pro představu si to přehraji barevně, dosadím slova: nabízenými možnostmi kontaktu jednotek v síti je tu otevřená množina aktů sociálního chování, které různě energeticky ohodnocené, silou i směrem, upravují spoje mezi nimi; jednotka okamžitě a opakovaně bez výběru realizuje všechny náhodně předkládané možnosti včetně těch, které představují ozbrojené útoky, incest, plánovanou vraždu, genocidu nebo ekologickou katastrofu.

Stejně, pouze s jistou časovou prodlevou, se začíná chovat i jednotka s neomezeným přístupem k paměti a možnostem učení, pokud jí všechny kontakty ohodnotím stejnou silou. Simulační děje ukazují, že není třeba upravovat i směr – klad i zápor jí postupně splynou. Vypadá to, že jednotka si tento způsob chování po určité době výzkumu volí jako strategii pohybu, ale na entropizačním dopadu na systém to nic nemění.

Dostávám jiný nápad. Odliším jednotkám druhého typu (J₁ přestávám pozorovat, protože při jakýchkoli úpravách sítě se jejich chování neliší) možnosti kontaktů silou změny spojů v reakcích sítě a časovou odezvou jich, jen informaci o plus a minus nepřipojím; nejsem bůh, abych věděla, co je dobré. Nebudu rozhodovat nad příjemným, nad správným, postihnu pouze sílu vzruchu a dobu účinku. – Znovu a znovu fascinovaně sleduji síť. Je zcela zřejmé, co ukazuje. Po časové prodlevě, která se mi vykazuje v čase sítě jako úsek dvaceti osmi ‚dnů‘ života, začíná být cesta těchto jednotek v síti skutečně působivá; děje se všude tam, kde nacházejí největší pohyb, skrze největší bolest-rozkoš, volit všechny možnosti, dozlobro, ničemu se nevyhnout. Poznávat maximálně možnou mírou, jít neomylně za všemi změnami v síle spojů, které se  projeví v co nejširším prostředí, a v souvislosti s co nejkratší časovou odezvou. Co nejrychleji, co nejzávažněji měnit prostředí sítě. Ne. Změna. Dospěly právě ke stejné strategii jako v předchozím modelu. Znovu bez preference. Zdá se, že rozdíly v síle spojů jim už nejsou důležité, důležitá je pouze informace o změně, berou všechno. Chtějí vědět, chtějí se vědět. Hltají. Kuckají se. Nezůstat v žádném okamžiku bez vědomí znamená reflektovat všechno, ze všeho vytěžit plnou informaci o systému. Znovu putují kudykoli, všechno nese informaci o změně. Neexistuje nic, co tu už bylo, i stejný stav je v novém okamžiku reflexe novou informací. Sleduji, že právě tak jej zanášejí do osobních pamětí, pozoruji, jak závratně jejich paměťové prostory rostou, jak nabývají interkatedrální rozměry i složitost v systému, který přitom jakoby znehybněl, obrazovka Toshiby zatuhla, jakoby ani nové neposkytoval. Zdánlivá nezměněnost ve dvojí reflexi systému je zaznačena jako rozdíl, posun, nová informace. Mrazí mne to. Krásněně. Jde už jen o vědomí času, o pohyb, který smí být nepatrný, určený dvojím podíváním. Který přitom jakoby téměř ustal, tvář gejši, jen drobné chvění, a soubory dat rostou. Znovu změna. Absolutní živelnost. Všechno se rozjelo. Nestíhám sledovat, přibývají, mění se, zanikají, hutní to... systém je příliš složitý, rozsáhlý, expanduje, zvrozzaplétá... vybírám pro oči úsek, zvětšuji... Znovu kudykoli, každá jednotka vlastní strategii. Některé mechanicky. Připomínají typ J_1. Jiné napříč vším. Zdá se, že jediná korekce, která platí pro všechny, děje se ve smyslu vyhnout se kontaktům znamenajícím by okamžitý zánik sebe sama. Ačkoli ne, změna, ta poslední věta teď už neplatí. Jednotky dokonce začínají samy adaptivně tvořit nové možnosti sociálních kontaktů. Kombinují. Sleduji monitor. První, který vyvolaná jednotka ‚nižšího středního věku‘ života v úseku sítě nabídla, právě před několika vteřinami, kontakt v překladu zní: Nechat se zaživa sníst vlastním bratrem, začít pohlavím, a natáčet to na video. Právě zjišťuji, že návrh tohoto kontaktu byl oběma J₂ , jestli je tak ještě smím nazývat, dokonce vytvořen a nabídnut zároveň, a s preferovanou okamžitou časovou realizací.

Dívám se, stejně fascinovaně, z bezpečného klidu univerzitní knihovny, na paralelní okno textového editoru, na text, jejž psala před Měsícem. Pokud se tedy lidé probudí k vědomí, k jedinečnostem, honbou za maximální sebereflexí prosvitne, v možnosti toho, vědomá entropizace systému...? Vědoměné rozpadení jednotek jednotkami...? Snědení zaživa skrze poznávání skrze sebe navzájem...? Narůst entropii lidem skrze vědomět je, probouzením jich vlastním pohybem po systému... ? Jenže, z vědomí  samoty somantiky, za koho rozhodnout, kudy ne... A potom, lze vůbec rozhodovat? Nemohu nemyslet. Nemyslet nemohu, nerozhodnu, jsem já, jedinečním. A jazyk... je programovací, ostatně dokonce autoprogramovací. Co jsem to četla, před Měsícem koho jsem to četla... a vím i, časová jednotka jako jediná v mé simulaci je možná idealizovaná, a tedy možná kterýkoli z těch tisíců textů během času mýma očima přečtených... Některé texty viry takto mne napadají. A možná žádný z nich nebyl ‚první‘, texty, jednotky, jednotky jsou soubory vztahů, jeden rozsáhlý komplex tak, autokatalytický, ze sebe vyvíjející se, i mnou, z jediné nezbytnosti systému, pokračovat. Pokračovat. Až k zániku nezbytnost pokračovat.

Zde přestávám psát, přepisovat, já, z vědomí dostatečnosti napsaného.. ostatky textu jí, té minuloměsíční, ponechávám dál, co nepřepsala, neumaže, ne z nostalgie, ale že není proč to neudělat. Rozdíly sebe o ni vím, pro sebe, sobě, nyní i bez nástroje Urobora tak.

...stojí zrcadlu rozpjatá slova, úzká, úzkákostná ... morfologických změn ostatně shledávám více ... naznak líc mých kostí, linie nové oblečeje, jinotvar prs tu, tíhlejší zápěstín, napínající roty tyčlí, nalámaná, nezná mou křivkou proutí hroudníku. Drobnou vyrážku čeljistí jednostranně, šije ji z víčku na bradě, po dotek u lože nouze tříteček, kdy kolise zacloní... a vím poprstech má vjezdíčky na nádech... vycházejí, próza tím zří-dne, vlá si... vlasy, snad že-lem, zejí hroutí ...

...s to jí s vlečené próz pjaté dovědomí se bez... vrozpjaté z bylo si somantikou  samo tam...

z větu svět nerozhodne, neví, lze-li vůbec probouzet, bezmožnosti jich... zbyla jí úcta, ze somantiky samoty, přese strach i pro strach z něj, ze světa tam zbyla jí úcta vědět je v dít je, jimi, i nevědomí, ke společnosti jich. Strachem o ně i z nich bude si hýbat a texty se tvoří, nelze jí nemyslet, nemůže nepsat a za sebe nerozhodne svět neví, a tak tento text pokládá pro sebe, pro možnosti sobě. Kudy za ně jím nerozhodne. A pro sebe, sobě:

Kudy... II

...u vědomí možnosti možnosti ze samoty sdíleným vědoměním i toho... nabízím somantiku sebe, suny hranic, kamkoli nevím, ale nevím, co by mohlo být víc, než právě tohle nevědění, mimo gravitaci...

Kudy... III

...Algernon...

Kudy... IV

no a tak

jen loži, do tmy, dá se sdělit samota

už ani ty hranice nejsou, co bývaly

dříve dalo se jim chodit po hranicích

ale teď někdo schovává milníky

je vám to zahádanka

kolikrát

pátý den poté co hvězdy zjasnou polknu prášek

první pohyb se sunu důlní katastrofě

ale pstruží potoky mých vén

se bystří a ježí

no a tak

do týdne se budu milovat

to slibuju

a jen delfíni putujících ostrovů

dál budou věrní neviditelným věcem

propasou pohledem

a translátor vůbec ne překvapeně zapípá

ne-hra ne-legrace... volání haló

tú tú tú tutu tututu tú

ne-ploutev ne-hra ne-rozumím

ne-rozumím

no ale

pátý den poté si zvyknu

na pravidelnost

a budu žít život šťastný

protože bez problémů

je to pitomost

no ale na všechno je doktor

a ostatně na závratě jsou také prášky

no a tak

pátý den poté si zvyknu

na šťastný život

Kudy... V

... chci/potřebuji jinak mimo manipulaci náležím životem žiji uvnitř uvnitř..., ale vědomě tedy v možnostech hrou, hře napříč sémanticky, pro radost Samota je doteku, být fyzickou přítomností, jestliže jen a pouze, samota je nástroj pro uchopení světa, pro předestření podoby tisíců nevědomých jazykem zapustit myslím lze cokoli. Manipulace jazykem lidmi je z uvnitř rytmu noci 20.02.2003 Uroborem „Jen noži do tmy dá se dělit samota je doteku být fyzickou přítomností jestliže jen a pouze, jen loži do tmy dá se sdělit samota je sémantiky samo taje dvě minuty, než se naplní, uchopí a odnese ránem se vstát postava muže propletená s mou vsedě proti sobě vědět si do očí prozřetelně kolena u brad propletené šíje v úsilí co možná ne blíže v nahotě propadlá břicha nepřiléhat je doteku, být fyzickou přítomností jestliže předpokladeně, v rámci paradigmatu. Dozor z mylné pozice nad fyzickou přítomností, jestliže jen a pouze, samota je šílenství úniku... sen, který se nemá komu zdát, trvalé bytí bez sebe v něm, protože nevědomě, pokud společností nelze jedině tedy zbláznit se vědomím do bez seb

Kudy... VI

Tímto textem. Tímto textem se trvat avantgardním básníkem, z nezbytnosti. Protože nakonec tento text píši, protože od počátku uskutečňuji tento text, mnou, sebe jím. Protože všechna ostatní Kudy nejsou kudy, ale možná Kam, protože Kudy je jediné. Je tento text, teď jediné mé Kudy je tímto textem, z nezbytnosti sebe tak. A na Kam se neptám, kam nevím ve všech možnostech jej, a nevím už, co by mohlo být víc. Řetězce znaků tvořím, nemohu netvořit. Přestoprotože vím, že možná...

Kam... VII

„Na konci je to úplně jedno. Mysleli jsme si, že jsme výjimeční, otevírali jsme své vnímání, brousili svou schopnost vciťování, vylévali kotle sdílené bolesti na taneční parket jazyka a pak se z toho všeho utrpení pokoušeli upříst menuet. Je to úplně jedno. Nejsme avatarové, ani synové boží či lidští. My jsme jen my, sami škrábeme na papír své domýšlivé litanie, sami je čteme a sami umíráme.

Zpropadeně to bolí. Nucení ke zvracení ani na okamžik nepřestává...“

(Přestoproto věnuji tento text samotám vědomí. Já. 20.03.2003.)