Ekonomičnost naší komunikace

vole, ty už to nehul = zblbneš! :-))) já ti dám rozlišovací úroveň... akorát je blbý, že současná úroveň je tu taková, že si píšeš kritiky pod vlastní díla:-)))

komentar k clanku: je to otazka zrychleni i gravitace je typ zrychleni jsi-li pritahovan nebo odpuzovan, diskutujes je-li zrychleni 0, pak jsi v klidu filozofie resi, jsi-li pak vubec

"...od jisté doby víme, že..." říkáš víme, Lukáši, ale vlastně konstatuješ existenci teorie o vlnovém popisu částic. Teorii. Vědomí o možnosti interpretace. V posledku přeci nevíme ani, co je to částice, jestli není dána nakonec 'jen' souborem vztahů... jestli nějaká 'substance' je, nebo není... Záleží, jak moc jsme přesvěd-čitelní. Nakolik máme strach z vlastní jedinečnosti, k jejíž definici náleží, že se nedá sdílet. Že jí nelze patřit (do) společnosti. Že sebou svědčí o samotě každého, kdo je ochoten vědět, že je jedincem. Ze strachu z nemožnosti komunikovat se necháme přesvědčit o pohledu, některý přijmeme za svůj (v některých, některými, vždy vyrůstáme, a jen málokdo z nich; a ještě jde o to, z kolika se jich vymkne, kam už mu to bude stačit, kde už se nechá přesvědčit; hotový člověk, dokonaný, mrtvý svět), budeme ho vědět a zamezíme si tak přístup k jiným, ostatním... Věda. Víra. Teorie. Možnost. Některá, jen a pouze. Možnost, ta nejpravděpodobnější nám, vklouznout, obléct se do ní, zredukovat se v ni, přestat vidět přerůstající, přestat to existovat. Svěřit se zopakovaným pokusům, které potvrdí výsledky. Anomálie abstrahovat. A přestat vědět i to, a nebo, mnohem častěji, vůbec nikdy to nevědět. Žádné anomálie nebýt, neexistovat, protože nebýt naučen, uschopněn je vidět. Věřit ve společnost. Teprve ke společnosti se dá komunikovat. Čím blíž, tím bezpečněji. Tím potvrzovaněji. Nejpotvrzenější se stává zákonem. Ačkoli popisuji extrémy a v absolutní společnosti by komunikace jako proces zespolečňování, proces ke komunismu významů, přestala mít smysl. Ráj, bezpečí, komunismus řeči by byl komunikací dosažen. Hledačství jedné 'pravdy', všem, by bylo skončeno, nebojte se, nemuseli by vám to říkat, to už by bylo společně. Mraveniště společného mozku. Jen někteří si uvědomují, jak takové i sebepřesvědčování funguje, jaká je gravitační síla společnosti, společného významu gesta, slova, doteku, pohybu. Společné milování, ne jedinečné. Společné orgasmy, zajištěné už komunikací na dívčích záchodcích, zkolabované nápisy nad mušlemi. Jen někteří znají to druhé. Jedinečné chuti a barvy a vůně, novost každého zaškubnutí... Jedinečné rysy tváří, mozaiky, kaleidoskopy obličejů, při každém vašem dalším pohledu o něco jiné, nové o tolik, že máte strach označit člověka jinak než jeho jménem, které od té chvíle bude pro vás větší o tuto jeho novou, další podobu, při každém novém setkání pohledem. Abyste ho o ni neobrali. Abyste se o jeho další podobu neobrali. Neschopnost nevidět, neochota redukovat, šílenecká radost z poznávání, z rozdílů, svědčících o procesu, o vašem vlastním pohybu do nového. Reflexe vědomím, zbaveným strachu z nesdílení. Strach ze společnosti je opačný extrém, vede jinam, v posledku buď znovu slučitelný s ostatními, nakonec spojený s jejich strachem, vytvoří pouze jinou společnost, společnost odpadlíků, a nebo je cestou do šílenství samoty, do vlastního světa jedinečných významů, které nově se posunující i pro různé okamžiky vlastního vědomí znemožní nakonec komunikovat i sám se sebou. Mozek, reflektující svět jako nespojité okamžiky z novu vyvstávání nových a nových vesmírů; stanete se nejspíš řetězcem vždy z novu velkých třesků, a nebude, kdo by jim porozuměl, uvedl je v souvislost. Absolutní reflektování zmarní možnost cokoli myslet. Lze sunout vědomí za oba tyto strachy, lze vědět o nich, že jsou, reflektovat je, myslet systém i jimi. A možná tady lze nějakým způsobem z novu pracovat s komunikací. A komunikací nástrojem, který má moc rozrůstat prostor společnosti o nové. Zespolečňovat nové, nově sebou reflektované, vnášet texty, pohyby, vytvářet spoje, kontexty, zhušťovat síť. Tvořit, tkát z neznámého pro společnost bezpečí. Bezpečí pro společnost, pro sebe iluzi bezpečí. Vědět vidět rozdíly pro sebe i tu. Teprve tak znejisťovat předkládané, sobě ptát se po možnostech, nespoléhat na ostatní, kteří neřeknou, protože je nevidí, protože jejich mozek, karteziánsky zdvořile vychovaný, je k nim nepustí. Teprve při vědomí o gravitačním působení strachů, o jimi generovaných záměrech diskurzů lze rozkrývat karteziánské zaklínačství, aristotelskou dvouhodnotovou logiku, einsteinovské cestování v čase, věroučná dogmata nejen teologů, ale často i fyziků, historiků, biologů, matematiků... Brát v možnost, že jakékoli CBD je redukce, bránící systému vyjevovat se v jedinečnostech, protože je neustále popisován převodem na společné, na známé, na CBD, utopicky kolabován do ‚minulých stavů‘ vědci, kteří věří, že ‚pokusy‘, tím, že potvrzují předchozí výsledek, nenesou novou informaci... kteří stále ještě neberou vážně šipku, šíp času... Tolik jen můj nedokonavý provokativní nástin... :o) Komunikace... to slovo to říká samo, chceme-li, umíme-li, jazyk to ví... komunikace jako opak individuace, pohyb do společného, pokus o tvorbu komunity z obsahů vědomí. ...mám pro sebe ‚výhodu‘ cesty jazykem, studia umění filein logos, že scházím slovům ke kořenům, žiji v podzemí slov, odkud rostou vyslovovat různé, že mohu poznávat nejhlubší spojnice, tam kde se krystaly srostené dotýkají, v srdcích drúz... Krásně mne ohromilo a zradostnělo zjištění, Lukáši, že čteš, četls Věru Linhartovou... neznám žádné jiné takové vědomí jazyka, sebe jazykem, vědomí neustále k sobě jazykem pronášené, než ji, alespoň v jisté době některých knih... Meziprůzkum nejblíž uplynulého je pro mne nejtragičtější dosud čtenou cestou do samoty sebe, do vlastních nekomunikovatelných jedinečností... neochotou redukovat se na to, co lze pronést k ostatním...; bolestivou, protože vědomě nevratnou cestou do hladkosti, která nebude ostatními k zachycení; vyztrácení sebe ze společného, ze společnosti, nezbytným procesem vědomí, které míří k sobě... mé texty Zrcadlo a Bez znaků navíc jsou smlčenou úctou Věře Linhartové... j

a kolik jich ještě potkáme:)

komunikace je takovej tunel:), ale zvráceně mě někdy fascinujou lidi, co ti jaksi cíleně rozloží jakoukoli snahu o cokoli ..., někdy by to bez nich byla nuda - (nejen o komunikaci)

pár jich znám... dost záleží na náladě:)

:) jo vrátit flašky do krámu bude rozhodně ekonomičtější přeju mnoho úspěchů v delvitě:)

no to vis, jakmile vidim slovo komunikace a k tomu jeste ekonomicka (racionalni), tak se po tom zenu jak slepice po flusu :) ted jdu vratit flasky do kramu, pak se na to jeste podivam

doktore, myslim ze kazdy vyvoj se zasekne pri vycerpani vsech moznosti, ktere jednotky dane "rozlisovaci urovne" maji, pokud by v komunikaci dvou a vice subjektu neexistovalo prekroceni pole (rozlisovaci urovne) ktere je samo tvoreno z jinych struktur poli, tak se sice z pocatku dostanes do zive dynamicke struktury ve ktere ale vsechno casem vysumi ve statickou nudu kvuli nedostatku "podnetu" - neprekroceni pole - neprekroceni rozlisovaci urovne. Dale predpokladas, ze jednim subjektem vytvorene pole (rozliseni urovne) musi byt pochopitelne pro jiny subjekt, ale co kdyz tento jiny subjekt ma odlisnou (pod)strukturu poli (nizsi rozlisovaci urovne ze kterych je postavena ta ve ktere chce subjekt c. 1 hovorit) takze nemuze nikdy sam od sebe dojit k tomu k cemu chce subjekt 1 mluvit (a nemuze tedy rozumet), musi se to vsechno naucit, ale to neznamena ze tato uroven je platna; kazdy z nich proste vychazi z jinych prepokladu, kterym veri (vzpomen si na Klause, ktery se rozciloval, ze otazka formulovana novinarem takhle prece nestoji) tady tedy myslim neni (v komunikaci) otazka ekonomiky a smysluplnosti na miste, ale o schopnosti dynamicke kriticke intersubjektivity, tedy "objektivni" komunikace ekonomiku a smysluplnost vidim v prospesnem praktickem uziti kazdodenniho zivota cus

z úhlu pohledu dlouhodobosti máš pravdu tady to bylo zaměřeno je na jednu (libovolnou) debatu na jedno konkrétní (libovolné) téma v rozměru komunikace jako celku, jak se mi zdá, že to bereš ty, je to mnohem složitější - ostatně píšeš sám dík za poznámku

a že je pro mne překvápko, že jsi sem zabloudil:)

***

egil: to bylo pro tebe... ad sobota :)

Prosím o prominutí, že se vyjadřuji k tématu: Na položenou otázku neexistuje jednoznačná odpověď, anžto spokojení se s pouhým "ano/ne" bez následného "proč?" znamená, že směr nedokáže udržet ani tazatel sám.
Pak by šlo o řečnickou otázku.

(A za avíza se neomlouvám.)

Smysluplnou komunikaci udržíš nejdéle s lidmi na stejné nebo podobné úrovni komunikace, lidově řečeno s lidmi, kteří s tebou jedou na stejné vlně - znalostí, rozumu, IQ, chápání světa a života, poezie, způsobu chování atp. Její úspornost nebo rozsáhlost je pak dána časovými možnostmi jednotlivých mluvčích. Ale lidé jsou různí...mají různorodou strukturu, modely, mají rádi pudinky rozdílných chutí a barev...

já jsem pro pestrost... ale takovou lidskou kde je úcta a slušnost... a pudinky jsou hezký:)

Platóne!

a to já mám v sobě vrostlou jinou filozofickou koncepci:) ale není to špatný:)

téma je nenapadnutelně zajímavý a výživný... slovo "pojděme" je lákavě vábný... ale zbytek si dočtu later, je to too hustý... a je too pusto...*

no samozřejmě, jestli není nějakému termínu rozuměno, bezevšeho objasním...

je zde skutečně pusto... doktore, tohle vyznívá jako osobní zklamání Podobná pusta zažívá hodně lidí, alespoň těch, kteří se v komunikaci zklamali, nenašli se TŘEBA v chatujících komunitách a mají potřebu vnějšího ucha. Vážím si Tě, smekám a jsem rád za Tvoji oduševnělou přítomnost ve zdejším. Ale i Tvé texty jsou přes všechny přesahy leckdy málo universální; i pro mne. Nacházím mnohoznačnosti, jakýsi tajemný kód v jakési úsporné mechanice slova.Špatně se hledá a přitom vím, že přes absenci eufonií, čitelných motivů, jasných symbolů;v nich kdesi hluboký zářez. Proto většina kritiků smeká, mlčí nebo plyne, popřípadě (ne) vědomky řízne(jak je dobrým zvykem), často tak mimo a neekonomicky.Možná je vícezreálnění, alespoň prvého čtení, pro Tebe nepřípustné nebo je chyba v nás. Nevím. Dej nám čas. :) P.S....těm co o to stojíme.

nejde o výklad termínů, jen zrovna nemám naštelovaný uvažování na tenhle odzemněný pánský styl (nic pejorativního!)... ale vrátím se... tak na dočtenou!

von Tikowitz :) rdím se

Ne, neboť já osobně rozumím použitým termínům, ale jen poznamenávám, že jako "exakt" jsem si početl.:-)))

aha...osobně si myslím, že nejsme, pokud neprovedeme dočasnou selekci diskutujících komunit, nebo pokud nezačnou psát subjekty (předměty) diskuzí s určitým universálním přesahem. Každý rád diskutuje ve svém rybníce :). Ale měli bychom se pokusit, alespoň ve vztahu k tolik očekávané objektivitě kritických textů, o jakési předkomunikace a načtení sebe i autora. **************

ten text jsem pojal spíš jako úvahu... ...jsem skeptický:)

..a na rozdíl od tebe si myslím naprosto to samé...:)))

úžasná věta:)) *

tu mám od chrousta...:))

Já myslím, že na to pomůže pouze tlačítko RESET a nebo vytáhnout ze zásuvky.

nechceme komunikovat! .-))) chceme žvatlat, překvapovat, vyvyšovat, obnažovat, beztrestně tupit, otupovat, urážet a mazat se; bylo by toho víc, ale teď na to néjni čas, na tenhle objem informace nestačíme .-))) chtěl jsem říct neskočíme ehm... a nejsi ty nějakej moc chladnej ?.-)))) /// promiň, já jsem si tohle nikdy neužil a nedalo mi to .-)))

a teď vážně .-) je bavení se komunikace?? často se bavíme bezmyšlenkovitě o věcech, kde není třeba přemýšlet, což se nedá srovnat s efektivní záměrnou komunikací, pro ketrou si vyradíme čas a soustředíme se; měli bychom spíše komunikovat, abychom se obohacovali a my se spíš bavíme ačkoliv se tak nanejvýš rozpoznáme nebo naštveme; abychom mohli komunikovat, museli bychom soustavně přemýšlet a brát spoustu prášků proti bolení hlavy nebo si na ochotu nehrát a vyhnout se diskusi, kde nemáme, podobně jako já, co říct; .-)

teda, doktore, ty jsi mi ale dal zabrat...snažila jsem se být velmi pozorná, protože zpočátku to jde velmi ztuha (myslím na ženský mozek..resp. můj:-))) a dobrala jsem se ke konci, který mi objasnil předchozí teorie a výzkumy a za sebe odpovídám na otázku na konci...ne..nejsme schopni takové komunikace, jelikož jsme příliš rozliční...není to o vstřícnosti, pochopení, naslouchání...je to o dalších teoriích, výzkumech a částicích a hmotách, jak bys to určitě dokázal vysvětlit ty jako chlap...lišíme se tu věkem, pohlavím, intelektem a já nevím, čím ještě a to všechno a ještě mnohem víc je důvodem roztržek, neplodných diskuzí, odcházení od tématu atd.atd.atd......... ale to je jen můj názor..:-) a k dílku...jako diskuzi to máš napsáno...upřímně?..no..na mě příliš vědecky..:-))

Není náhodou, že právě v době přemíry informací nastává krize vzdělávání. Jeho podstatou je totiž recyklace znalostí; dnes je však pro nás snažší generovat nová fakta než uchovat si a použít znalosti, které už máme. Jestliže se ocitneme před problémem neznalosti, začneme okamžitě vytvářet nové a nové informace, aniž bychom si přitom uvědomovali, že ani hodnotné informace nemohou nahradit skutečné poznání, natož moudrost. Dokonce lze říci, že když generujeme data jako taková v mnohem větších kvantech než kdy předtím - začínáme narušovat proces v němž se informace posléze mění v poznání. Pokud tomuto procesu umožníme, aby probíhal svou normální cestou, podobá se spíše fermentaci - z informace se nejdřív destilací stává poznání a to se pak ( někdy ) mění fermentací - na moudrost. Dnes se však shromažďuje o tolik informací víc než dříve, že je pomalý proces jejich konverze na znalosti doslova zavalen lavinou nových údajů. Kdo se o nějaké události nebo myšlence dočte v novinách, získá o ní mnohdy úplně jinou představu než ten, kdo se o ní dozví z televizních zpráv. Zdá se, jako by každé medium mělo sklon vytvářet určitý způsob uvažování, který se neshoduje s tím druhým. Celé naší zemi se proto zjevně nedaří definovat své cíle, natož k nim cíleně směřovat................................sonet

Ty teorie na začítku mi posloužily k vybudování termínu rozlišovací úroveň... v teorii modelování se ten termín bežně užívá a já chtěl vysvětlit co znamená a paki ho užít v jiném kontextu... v kontextu komunikace I já si myslím, že nejsme schopni vést rozhovor... a ja to klíč k pochopení celku mého díla... Jinak se v tomhle nesmírně shoduji s Eliotem a s jeho Pustinou neboť nechápu ono dílo jako kritiku společnosti, ale jako hluboké vyjádření jeho nejniternějších existenciálních pocitů... nejhorší je, že prázdno nacházím v komunikaci v místech, kde jsem si myslel, že naleznu blízkost, lidskot, živost... v místech, kde jsem hledal člověka... vše se mi redukuje na ono mechanické... Crrss: Ženský mozek? To sem prosím neplať. Jsem zásadním odpůrcem takového sexyzmu... na světě je mnoho žen, které se zabývají například matematikou... měl jsem na VŠ mnoho chytrých kolegyň... a v ničem si v tomto směru s muži nezadaly... takováhle zjednodušení nemám rád... je zde skutečně pusto...

doktore, je mi líto, že jsi tu hloupou větu vzal až takhle vážně...omlouvám se a jen upozorním na závorku, kde stálo..ženský mozek...resp. můj..zlehčovala jsem především samu sebe a věř mi, že jsem ta poslední, kdo by stavěl muže na posvátný podstavec máš pravdu, je tu pusto

Domnívám se, že odchýlení se od původního tématu je do určité míry způsobeno již tématem samotným; jen těžko lze změnit směr debaty nad něčím, co je jasně a přesně vymezeno (průběh chemické reakce, fyzikální a chemické vlastnosti látek a materiálů, apod.) – zkrátka nad tématem exaktním (omlouvám se za použitý obrat), a to zejména tehdy, hovoří – li spolu odborníci z toho kterého oboru. Obecně bych si dovolil konstatovat, že spolu s klesající odborností debaty stoupá logicky počet těch, kteří se do diskuse zapojí (aniž bych ovšem hodlal kohokoliv jakkoliv znevažovat) a zrovna tak roste pravděpodobnost odchýlení se některého z diskutujících od původního tématu. Příčiny onoho odklonu potom mohou být různé – nesoustředěnost, spěch a podobně. Na tomto literárním serveru nelze opominout fakt, že tvorba sama o sobě je produktem jistého autorova duševního rozpoložení a tak musíme vyzdvihnout emocionální stránku celé věci (již pouhé hodnocení „líbí“ či „nelíbí“ je přece vyjádření emocí) – a písemný projev tohoto druhu je relativně snadno zranitelný (možná tím více, čím více emocí obsahuje); záleží potom zejména na čtenáři či diskutujícím, co si z díla vybere. Samozřejmě to vede i k necitlivému vytrhávání vět z kontextu, což může být z pohledu autora jakási forma znevážení jeho díla, nebo dojde k tomu, že další čtenáři (resp. diskutující) nebudou po přečtení článku hodnotit ani tak dílo samotné, jako spíše kritické příspěvky ostatních – a v tomto okamžiku dojde k oné změně směru debaty. Mně osobně se stává, že nejsem plně soustředěn na úvodní téma a mé příspěvky mívají v důsledku toho chyby v rétorice; občas také zareaguji na kritické příspěvky pod články; z toho vyplývá, že změna směru debaty mi (někdy bohužel, jindy ale bohudík) není cizí.

Zapomněl jsem poznamenat, že téma diskuse mne zaujalo. *T