Víla s bonbóny

Přisedla ke mně na Dunajecké malá holka s pytlíkem bonbónů…

„Tady máš!“ Vtiskla mi do dlaně červený Bonpari.

Podívala jsem se na ní jako na zázrak a usmála jsem se. „Děkuji Ti, krásná vílo.“

„A víš co? Tady máš ještě jeden.“ Strčila mi do ruky ještě žlutý.

„A nechceš si ho raději nechat?“ Nabídla jsem jí ho zpátky, ale ona se ke mně naklonila, špitla:

„Ne, ne! Já jich mám hodně!“ a zamávala mi před nosem celým pytlíkem. Tak jsem jen  pokrčila rameny a odložila jsem si žlutej poklad do kapsy.

Chvilku bylo ticho…asi přemýšlela.

„Hele, nemáš dvě koruny?“ Zeptala se nevinně.

Musela jsem se pousmát. Ta teda věděla jak na to. Nejdřív  mě uplatí bonbóny a pak chce po mně peníze. Otevřela jsem peněženku a podala jí dvoukorunu.

„Víš, já jedu na Černý Most a potřebuji přestupní jízdenku a ta stojí 12 korun a já mám jenom 10.“

„No počkej,“ skočila jsem jí do řeči. „Tobě přece stačí dětský lístek. Kolik Ti je?“

„Jedenáct.“

„No, tak vidíš, to Ti stačí jízdenka za šest korun.“

„Ale babička mi kupuje vždycky za dvanáct.“ Ohradila se.

„Babička to možná nevěděla, ale opravdu Ti stačí za šest.“

„Hm.“ Konečně jsem jí přesvědčila. „Tak to já Ti ty dvě koruny vrátím. Já mám deset, to mi stačí.“

„To si nech!“ řekla jsem ji. „Kup si nanuka.“

„Tak dík.“ Spokojeně se usmála a strčila mi pod nos pytlík. „Chceš ještě  bonbón?“

„Ne, mám.“ Ukecala jsem ji.

„Kontrola jízdenek!“ Strčil mi revizor pod nos odznak.

Malá se ke mně naklonila a šeptla: „Ale mně babička tvrdila, že dneska určitě nebudou kontrolovat. Já ještě nemám koupenou jízdenku!“ Byla opravdu vyděšená. Revizor se na ni usmál a pohrozil ji prstem. Pak mi vrátil lítačku a šel dál.

Holka vyskočila. „Ten je hodnej, já u dám bonbón!“ Ale to už vypisoval pokutu nějakým nešťastníkům a mé malé kamarádky si nevšímal.Zklamaně se vrátila.

„Tak nic…a Ty jedeš kam?“

„Na Florenc a pak vlakem do Dolních Počernic.“

„Tak to jedeš se mnou!“ Vykřikla s upřímnou radostí. „Já taky jedu na Florenc a pak přestupuji na béčko.“

Přistihla jsem se, že jsem taky ráda. Cesta ubíhala rychleji ve společnosti takové malé víly.

Najednou ožila. „Hele, nevíš, kde bych si mohla koupit zmrzku za 6 korun?“

Začala jsem se smát. „No, tak to fakt nevím. Ale myslím, že za 6 korun koupíš spíš nanuka než zmrzlinu.“

„Hm.“ A už byla znovu ve světě bonbónů. „Ty jsi Slovenka, že jo?“ odhalila můj přízvuk.

„To ne, ale bydlela jsem na Slovensku 14 let, tak je to ještě znát.“

„To máš dobrý, že umíš i česky i slovensky. Já slovensky neumím, ale není to těžký. Vždyť to je stejný jazyk jako český, jen trochu jiný.“ Mudrovala. „Na Markíze mluví slovensky. Ale moc jim nerozumím. Tobě rozumím, ale ty mluvíš česky i když jsi Slovenka.“ Přerušila příval slov. „Máš ještě bonbón?“ koukala mi do pusy.

Udělala jsem ááá. „Mám a druhej mám v kapse.“

„Tak to jo…kdybys už neměla, tak ti dám. Já jich mám hodně, víš?“

„Vím.“ Usmála jsem se.

Vystoupily jsme na zastávce Nádraží Holešovice a já jsem se ještě jednou bavila na tom, jak se moje kamarádka snaží vnutit bonbón revizorovi. Tentokrát ji neutekl.

Přiběhla ke mně. „Tak jedeme na Florenc!“ řekla rozhodně a já jsem pokorně souhlasila. Pak najednou uviděla na jednom ze stánků nabídku nanuků. „Hele! Nanuky!“ Oči jí zazářily štěstím a ruce hledaly v růžové kabelce 6 korun.

„Tak ahoj!“ řekla mi přes rameno a už jí nebylo.

Svět nanuků zvítězil nad světem bonbónů a já pokračovala na Florenc sama. Ještě chvilku jsem se hloupě usmívala a pak jsem na ni zapomněla.

Až když jsem opuštěně čekala na Masaričce na vlak, vzpomněla jsem si na žlutej bonbón v kapse. Podívala jsem se s nadějí vedle sebe, ale nikdo tam nebyl.