Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePísmák ? Děkuji !
Autor
Tynic
V životě každého člověka jsou okamžiky, kdy se zastrouhaná tužka, položená na stůl, pomalu vydá k jeho okraji, přes který neodvratně přepadne. Člověk se sehne, zastrouhá tužku a natočenou o devadesát stupňů ji položí zpět na pracovní desku. Jakmile z ní spustí oči, tužka se vydá na svou cestu.
Jsou v životě člověka lidé, kteří se snaží jeho tužku zadržet. Jsou v životě člověka lidé, kteří se jí alespoň pokusí zachytit v letu. Jsou v životě člověka lidé, kteří se o to nikdy nepokusí a jsou v životě člověka lidé, které by to ani nenapadlo. Na jednu skupinu lidí jsem však málem zapomněl. Tito lidé vezmou kus papíru a pečlivě jej několikrát přehnou tak, aby jím mohli podložit stůl ještě dříve, něž si na něj položíte svou vlastní, zastrouhanou tužku. Jsou to lidé, v jejichž společnosti se cítíte dobře i když ukážete svou slabost. Jsou to lidé tráva. Měkká k odpočinku a ostrá pro chůzi v ní. Odolná a nenáročná se skrytým zdrojem energie. Svou slabostí přemůže i vichřici s krupobitím, metrové závěje, či spalující žár. Tito lidé mají dar. Dar stát se mohutným stromem, vrbou, která se jako skála postaví větru, který nemůže zastavit. Podlehne. K polámanému kmenu se pak přiblíží ruce lidí, pily a sekery. Zbaví strom listí a malých větví, nařežou polena.
A tu se před jejich očima odehraje zázrak. Z pařezu a odhozených polen vyrostou nové větve s listím a zazáří v jarním slunci ještě jasněji než kdy předtím. Písmák byl tím člověkem, který mi podkládal školní lavici i postel, na níž jsem spřádal své malé zauzlované klubíčko svého křiveného já. Mám v živé paměti den, kdy jsem se odvážil se svou uměleckou kůží na trh. Mám v živé paměti den, kdy jsem zakusil svou první zpětnou vazbu. Bolela, hladila a konejšila neutišitelný pláč srdce, hledajícího přesah.
Naučili jste mě pokoře před dílem člověka, pokoře před kamenem víry, který jsem se díky vám odvážil nadzvednout. Děkuji.
Jsou ovšem i lidé beton. Lidé, kteří si osvojili střep moudrosti a ustrnuli na jeho ostrých hranách. Tím střepem teď kreslí linie svého urbanistického záměru, bourají starou zástavbu a projektují paneláky, ve kterých je slyšet každý pohyb i každé slovo. Snaživý soused naslouchá. Ví kdy se milujete, ví kdy odcházíte do práce. V neděli se naučíte bouchat paličkou na maso do utěrkou obaleného prkýnka. Vaše jediná rebelie. Teď si myslí, že máte na oběd řízky a závidí.
Jak dlouho přežije vaše srdce a touha po přesahu tuto masáž ? Skloníte hlavu, vyměníte klid za poslušnost. Půjdete vytýčeným směrem a z ampliónů vás bude provázet frenetický hlas místního politruka. Když se trefíte do malého terče místního vkusu, budou vás milovat a předhazovat jako šablonu jiným. Zaseknou drápky.
Naučili jste mě rozeznat omezenost od moudrosti. Děkuji.