Šátek

věnováno Hanee ...a básnička snad někdy :-D

    "Ahoj tak jsem se utrhnul z práce! Jak já se na tebe těšil!" došel ke Kristýně a naklonil se pro polibek.
    Když se skláněl zase se utápěl v těch jejích kočičích očích. Ani rok dlouhý vzdech by nevyjádřil tu tíhu co na něj pokaždé padla, když se do nich podíval. Věděl, že jejich vztah není ideální a vlastně s ní jen kradl hezké chvilky.
    "Vyměním 10 hodin splínu za jednu minutu štěstí co mi dává, když dává" říkal kamarádům a myslel to smrtelně vážně.
    Většinou to nebylo nic moc a topil se v nejistotách. Měl jí opravdu moc rád. Ach ty její oči, ty můžou za všechno jeho trápení a stesky. Když před půl rokem říkal, že skončí s naháněním ostatních holek a že bude věrný a oddaný téhle nevěděl. Neznal jí. Ne tak jako dneska. Ač jí miloval už zase běhal za jinými. Co kdyby tohle nevyšlo nebude přeci sám. Ženám nevěřil už docela dlouho. Drolil čas většinou mezi tak tři čtyři i když nejvíce času věnoval těm kočičím očím. Nespal s nimi jen chodil na rande, udržoval kontakty. Jak to s Kristýnou bude nevěděl ani náhodou a že to nevěděla možná ani ona sama bylo skoro jisté. O těhle věcech se nikdy nebavili, nechali jejich vztah plynout jak šel čas.
    Polibek nedostal. V poslední chvíli ucukla a laškovně pronesla: "Zlobíš!"
    Utíkal aby jí stihnul a věděl, že její nálada nebude nic moc, ale musel jí vidět. A teď nic.
    "Nezlobím!!" brouknul jí kousek od obličeje a čekal na očekávaný polibek.
    Nic. Jen zamrkala a on byl zase v koncích. Ztěžka a zklamaně se tedy posadil na židli vedle a zprvu otráveně avšak po chvíli již normálně si s ní povídal. Tomáše zaujal šátek na jejím krku, který si v jednu chvíli soustředěně
upravovala. Seděl u stolu tak, že na ní koukal z profilu. Ostatní místa zaujímali jejich kamarádi a známí. Položil jí ruku na koleno a nehtem zaškrábal na džínovinu aby se na něj otočila čelem a víc si ho všímala.
    Věděl, že nemá náladu, protože přišel pozdě.
    "Zase jsi nastydla?" zeptal se starostlivě.
    "Nó zase mě bolí v krku" odpověděla jako by byla nemocná pořád.
    "Já se z toho nachlazení snad nevyhrabu" dodala a významně si prohmatávala uzliny.
    Pak se prudce otočila čelem k němu a zase zamrkala tak jak to umí jen ona. Položila svou ruku na tu jeho na koleni a dlouze se mu podívala do očí. Věděla jak ho odzbrojit. Hovor s dalšími kamarády plynul po čase se oba shodli na odchodu a na procházce Prahou. Romantická procházka a pěkné povídání odvedlo Tomášovu pozornost od šátku, nachlazení a pracovních problémů.
    "Pojď, zaskočíme tu na čaj, máš úplně ledový ruce ať mi nezmrzneš" sevřel její ruku pevněji a směroval její chůzi směrem ke kavárně.
    Stylová kavárnička, svíčky, horký ovocný čaj a jablečný závin se šlehačkou jen umocňoval jeho pocit z toho, že tenhle den je tím, který ač tak ze začátku nevypadal bude zase tím lepším. Navzájem se krmili a laškovali se šlehačkou.
    "Ty schováváš cucfleky?" začal Tomáš opět nahlas i když v žertu uvažovat o šátku.
    "Si vzpomínám…" trochu se odmlčel
    "…takhle to nosili holky na základce" provokativně se na Kristýnu usmíval.
    "Jo to si taky pamatuju, dělali jsme si z těch postiženejch vždycky srandu" smála se při vzpomínce na školu a podávala Tomášovi sousto štrůdlu pře stůl.
    V té chvíli, když se první milimetr sladkosti dotknul jeho rtů si toho všimnul. Vzal do úst zbytek závinu a pořád nespouštěl zrak z asi tak dvou čtverečních centimetrů jejího krku na, kterém měla tmavý flek. Modřinu,cucflek. Na pár vteřin se zastavil čas a uhodil do něj blesk. Teď už s nechutí dožvýkal sousto a zvedal se mu při tom žaludek. Kouknul se jí do očí a byl ztracený.
    "Uprav si šátek" pronesl z úsměvem.
    Sám sebe překvapil s jakým nadhledem to vyslovil. Zjištěná skutečnost ho vlastně pobavila ani netušil proč. Možná proto že si uvědomil svůj nadhled. Nebo jí nemiluje tak moc jak si myslel. Milióny myšlenek mu prolétly ve vteřině hlavou. Kristýna mírně znejistěla a upravila si šátek tak, že zase nic nebylo vidět. Znova mu koukla do očí a on v nich viděl, na malou chvíli, náznak provinění. Kristýna zaryla dezertní vidličku do štrůdlu a zase mu přes stůl s úsměvem podávala další kousek.
    "Dík, už nebudu" odmítl taktně jídlo. Ač překvapivě nad věcí, pravděpodobně by se pozvracel strčit si cokoliv do pusy. Mísily se v něm takové pocity, které nikdy nezažil. Na chvíli se zarazil pohledem na hladině ovocného čaje a pak zvednul hlavu.
    "Tak co budeme provádět zítra, princezno?" řekl sebejistě.
    Ještě ukradnu času pár krásných chvilek pomyslel si a naklonil se pře stůl pro polibek.

        Ateď ho dostal.

---