ETNA - MEKKA VULKANOLOGU

Všechny cesty vedou do Říma, ale cesty vulkanologů na Sicilii....

ETNA - MEKKA VULKANOLOGU

Červenec 2001. Z rozhlasu, televize a tisku se dozvídáme, že Etna se opět probudila a její erupce je mohutná. Na jižním svahu se otevírají další krátery.... Vydáváme se s Adži a ještě s její kamarádkou na jih v radostném očekávání, že ještě možná stihneme tu nádhernou podívanou na veliké přírodní divadlo, ale je také docela možné, že to všechno skončí dříve než tam dojedeme.

Cestou zdravíme Vesuv.
Připomínám si živě cestu na italské sopky v roce 1998. Jedeme po stejné dálnici jako tehdy. Druhý den v pozdních odpoledních hodinách se objevuje po levé straně Neapolský záliv s majestátným Vesuvem.
A zase celý ten kout hýří jedinečnými odstíny barev zvýrazněných slunečními paprsky. Neodoláme a odlbočíme k Vesuvu. Ještě je otevřeno, a tak zakoupíme vstupenky a vystupujeme ke kráteru. Tentokrát bez průvodce, ti už jsou po celodenním vedru asi utrmácení a odešli dřív. Nevadí, ujímám se průvodcovství sama - Monika, kamarádka Adži je totiž úplně poprvé na vulkánu. Pohled do kráteru a je tu něco nového... v západní stěně kráteru vystupuje zvolna šest fumarol a ve vzduchu je cítit sirovodík, vulkán si trochu zhluboka oddechuje a nepatrně naznačuje, že jeho spánek už není tak hluboký... Poezie barev zapadajícího slunce na lávě, která má načervenalou až nafialovělou barvu - pukliny s vysráženou žlutou sírou.... Bohužel není čas na delší rozjímání, které si tato hora zasloužila protože se blíží zavírací hodina a musíme se vrátit. Škoda, ale před námi je dal‰í lákav˘ cíl, který je ještě hodně daleko.

A už jsme na Sicilii.
Konečně jsme dorazily a tentokrát se Etna před námi neschovává v mracích. Naopak, máme možnost vidět slabé kouře naznačující, kudy teče láva, jejíž čelo je naštěstí hodně vysoko. Rozžhavená láva nezpůsobuje velké požáry okolní vegetace, spálí jenom cestu, kudy teče, do stran se oheň nešíří, protože povrch lávy se na vzduchu poměrně rychle ochlazuje.
Míříme k Nicolosi, městečku, které je ohroženo blížícím se proudem lávy. Chtěly bychom se právě zde ubytovat, ale všechny hotely jsou obsazené... Soptící Etna je obrovskou turistickou atrakcí. A tak nakonec se ubytujeme v přímořském městečku Riposto v hotelu, odkud je krásný výhled na vulkán.
Ještě tentýž den vyjíždíme k severnímu svahu (Etna nord) přes městečko San Alfio, míjíme sady, vinice, pásma lesů občas proťatých lávovým polem, kde se začíná uchytávat nová vegetace. Přijedeme na parkoviště, které je přibližně l800 m nad mořem a za ním postupně končí les, tvořený převážně borovicemi a buky. Jdeme se projít ještě trochu výš. Naši procházku doprovází občasný rachot, připomínající odstřel v kamenolomu, který se ozývá z jihu. Z té strany vystupuje i kouř. Magma si proráží cestu k povrchu.
K večeru se vracíme do hotelu a díváme se z terasy na panoráma hory hor, z níž vystupuje celkem osm kouřů. A jak se stmívá, kouře dostávají růžový nádech, na hřebeni hory se objevují lávové fontány a na svahu tři ohnivé jazyky lávy. Je to něco úžasného. Láva je hodně vysoko a její pohyb není příliš znatelný. Naštěstí Etna zaujímá obrovský prostor, její svahy jsou poměrně mírné, posety řadou vyhaslých kuželů, takže láva postupuje pomalu. Její tok se dá i usměrnit navršením kamení, vykopáním příkopů tak, aby tekla do míst, kde neohrozí lidi.
Město žije dlouho do noci čilým ruchem - světla, hlasy, hudba ze všech stran a nad tím vším tiché a tajemné ohně Etny.
Druhý den ráno jsem na terase a maluji první akvarel. Město ještě spí, ani auta není nikde slyšet, zato Hefaistos pod sopkou má napilno - Etna syčí jako několik parních lokomotiv dohromady. Pozoruji fumaroly. Některé jsou slabší, jiné silnější a dokonce z jednoho místa s kouřem vystupuje i černý popel. Byl to jeden z nejaktivnějších nově otevřených kráterů. Sloup kouře vycházel i z hlavních kráterů.
Etna se stala předmětem našeho pozorování po šest dnů.
Jezdily jsme na Etna nord a prováděly průzkum terénu. Černá láva .pórovitá struska, popel, z nichž vyrůstají trsy rostlin, které jsou nižší a vytvářejí shluky, podobné bochníčkům. Je tu hodně druhů bodláků, ale bohužel nemám atlas jihoevropské flory, abych si je blíže určila. Většina rostlin již odkvetla, ale přece jen nacházím ještě modrý pavinec horský a dokvétající vrbovku.
Při svých dalších toulkách po okolí objevujeme žlutě kvetoucí starčeky, které vyrůstají z popelu jako malá sluníčka. A je co malovat. Námětů kolem je hodně. Maluji pohledy na vrchol hory, lávové proudy odlišných barev podle svého stáří - čím tmavší, tím mladší. Zvláštní kapitolou tohoto místa byli motýli - zejména modrásci, kterých tu bylo hodně. Jednou, když jsem seděla a malovala, létal kolem zajímavý velký tmavý motýl s bílými pruhy a skvrnami. Dokonce mi usedl na nohu - blo to jako pozdrav od Etny. Ale motýl měl křídla u sebe, takže jsem si ho nemohla prohlédnout podrobněji. Když jsem později doma pátrala v atlasech, o kterého motýla se jednalo, podobal se mu nejvíce motýl s legračním názvem "okáč voňavkový", který se vyskytuje na Sicilii a vůbec v jižní Evropě...

Další den k večeru podnikneme cestu terénním mikrobusem až do výšky 3000 m nad mořem. Jsou to úžasné scenerie kudy jedeme - vegetační pásmo skončilo úplně a kolem nás všude je černá láva, která místy svými tvary připomíná pohádkové draky a dinosaury. Moc zajímavá podívaná.
Vystupujeme u vulkanologické observatoře a jdeme asi 300 m lávovým polem. Je tu zima a ledový vítr. Pod námi je hluboké údolí a naproti nám se tyčí vrcholové krátery. Sluníčko zapadá a pozorujeme zase ty nádherné ohňostroje a řeky lávy. Jsme svědky zrození nového lávového proudu.
Jednou jsme objely celou Etnu. Její severní svahy nejsou vůbec obhospodařovány, roste tam stepní tráva, různé keříky a všude na dohled jsou krátery. A pak jsme se chtěly dostat co nejblíže k lávovému proudu. Jely jsme večer směrem k Zaferaně. Vrstva popelu na silnici byla asi dvou až třícentimetrová, takže jsme musely jet hodně pomalu, abychom nedostaly smyk. Přijely jsme k místu, kde naše cesta skončila. Stály tu snad stovky lidí s fotoaparáty a kamerami, protože dál byla policie, která zahradila další cestu z bezpečnostních důvodů. A tak jsme se tu zastavily a stály před vulkánem v tiché pokoře a úctě. Jestliže se nám Etna schovávala před třemi roky v mracích, teď nám všechno bohatě vynahradila... Při pohledu na posvátné ohně z nitra Země se nám tají dech. Je to něco úžasného a magického. Protože nejsme vybaveni technikou na fotografování za tmy, snažím se vtisknout ten úchvatný obraz do paměti, abych obohatila svůj soubor akvarelů o další obrázek. A nakonec jsme si ještě udělaly takový melounový piknik na lávě. Opět při západu slunce jsme se usadily na lávovém poli, pojídaly meloun a dívaly se na vulkán, jehož kouře zase růžověly. Z nejaktivnějšího již zmiňovaného kráteru vystupoval mocný sloup kouře s popelem a kromě toho ještě vyletovaly rozžhavené kameny (strombolská erupce), vytvářející ohnivou fontánu....

A již tu byl den odjezdu, rozloučení s naší krásnou Etnou, která tyto dny patřila do našeho života a zapsala se do našich srdcí.Ještě jsem jí zamávala. A jak to dopadlo s Nicolosi? Dobře. Lávový proud se podařilo uhlídat, byl odkloněn četnými zátarasy a dokonce ochlazován vodou z helikoptér. A když jsme byly už kdesi v Kalábrii a ujížděly na sever, v rádiu jsme zaslechly zprávu, že Etna se začíná uklidňovat... Bylo to neuvěřitelné, ale ona snad na nás čekala... Naše cesta pokračovala po jiné dálnici. Vyjížděly jsme ráno a byl poměrně značný opar. S mapou v ruce jsem sledovala, kdy se ukáže Vesuv. Mami, dnes ho neuvidíš. A na mě padl smutek... Projíždět Kampánií a nevidět Vesuv. Slzy pálily v očích, bojovala jsem s nimi - asi to tak je, že po veliké radosti stačí něco malého co rozlítostní... Ale přesto jsem se pořád upřeně dívala v tu stranu, kde by měl být Vesuv... a najednou přece jen...zahlédla jsem slaboučké obrysy a pak se silueta milované hory objevila. A mně opět zazářilo sluníčko. Snad celých deset minut jsem se mohla těšit tím krásným pohledem... A zase jsem zamávala. Rovnoběžky jihu zůstávaly za námi, ale krásné a nezapomenutelné dojmy a zážitky jsme si přivezly.

---