detailem

 Život bez držení.

 Fast record.

 Život jako beat bubeníka UDG.

?Káárle! Co dělaj tvý fusky na sporáku??

?Se suší. Suší se.?

?Smrdí až na půdu. Bude ti páchnout svíčková.?

?Hm.?

?Budeš dneska něco dělat??

?Jasně.?

?Tak jdi.?

?Jáásně.?

Ptal jsem se tě, jak bys ho pojmenovala. Líbil se nám a já o něm chtěl napsat. Bubeník kapely UDG. Magor rozjetej jako staccato nemocnýho srdce. Nakonec jsem to vymyslel sám, protože ty nepaříš a já se v davu stejně neperu a na bubeníkovo nahý břicho koukám čistě ze zájmu o literaturu. A čistě ze sobeckýho zájmu vo svý ješitný ego jsem ti řekl: Ser na něj. A tys mě poslechla a lístek od bundy mu vrátila a on nás stejně předběhl a pak si už jenom pamatuju, jak se ráno naše stíny bojácně dotýkaly a já byl šťastnej, že mi z pusy táhne kakao a ne vyčpělý pivo.

?Káárle, co jsi dělal s tou televizí??

?Nic.?

?Tak proč nejde??

?Je rozbitá.?

?Nebuď drzej a běž radši něco dělat.?

?Jáásně.?

V takových chvílích mám vždycky pocit, že musim říct nějaký moudro. Jako třeba že život je jen hra a nemá smysl se čehokoliv bát. Ale taky vim, že člověk je jen otrokem svých citů a když ženská neposlouchá, měl bych to zkusit znovu za chvíli. Říkám si, proč se ve škole neučí, jak vycházet s lidma, který máme rádi.

Možná proto jsem nezabil dvounohýho lítacího koně zavíracím nožem.

Možná proto jsem v centru Prahy vykouzlil hospodu, kde se nedá jíst a číšníci jenom čtou Blesk, píšou SMSky a přenáší rezervačky ze stolu na stůl a když se nenajíme, tak se rozloučí svým: Děkujeme za návštěvu.

Možná proto mám kapsy hlubší než svý slavný city, kterejm stejně nikdo nevěří a tebe to nutí stoupat si na obrubník i když jsi stejně větší než já.

Možná proto se někdy zakuckám jako můj ubohej komp, kterýmu se zvuk pere s obrazem tak, že si radši pustíme vltavu tři a posloucháme pohádku ve čtyři hodiny odpoledne a venku je tma a jaro tak daleko.

Spíme. Teda ty spíš. Já přemejšlim, jak ztlumit rádio na druhý straně místnosti, aby tak neřvalo a nevzbudilo tě, když je mi s tebou v náručí tak dobře.

?Káárle, ta televize už zase nejde.?

?Asi je rozbitá.?

?Neměl jsi na ní nechávat ty tvý smradlavý fusky.?

?Hm.?

?Už jsi dneska vůbec vylezl z postele??

?Jasně.?

?Tak vyskoč a jdi konečně něco dělat.?

?Jáásně.?

Dneska jsem bez tebe přejel Týnec a dojel až do Čerčan, kde byl hodnej průvodčí a nedal mi pokutu, že jsem si nekoupil lístek ve stanici s pokladnou. Připlatil jsem jenom osm korun a to je dobrý, když si vemu, že nasednout do špatnýho vlaku, mohl jsem dojet až do Říma nebo vůbec k moři a odtud jsou návraty vždycky těžký, tím spíš, že Řím je plnej cizích lidí a tady byla aspoň naděj, že ti pošlu zprávu, když mi bude smutno. Že jsem ji neposlal neznamená, že mi smutno nebylo, ale znovu jsem ve vlaku usnul, a tak jsem si udělal půldenní výlet courákem do Čerčan a zpátky a abych ukázal, že nejsem srab, napsal jsem ti na ICQ, že se na tebe těšim a slíbil ti, že si budem rozumět i bez pomoci alkoholu. Myslim, že ses na druhý straně musela smát.

?Káárle, tys zabil můj fíkus.?

?Kecy.?

?To si na ty fusky neumíš najít lepší místo??

?Příště.?

?Příště už tady nebude kousek nábytku, na kterým by se neodlupovala barva. Příště už tu nebude jediná živá kytička a příště ti snad už dojde, že si je máš vyprat.?

?Hm.?

?Slyšels mě??

?Jasně.?

?Tak konečně vstaň a běž něco dělat.?

?Jáásně.?

A protože nejsem dokonalej ani bůh ne, je něco z toho pravda něco výmysl. Všechno čistě ze zájmu o literaturu. Ale dobrá zpráva je, že ty to poznáš.