Srdcová devítka

                                 Srdcová devítka

                    Tuhle dovolenou si vytrucovala navzdory všem. A teď stojí u velkého zámeckého okna nebo se spíš choulí za těžký brokátový závěs. Postává tu už delší chvíli a pohled nechává jen tak klouzat chvíli po stromech na kraji lesa, chvíli po obzoru na zapadající slunce a nakonec po blýskající se vodě ukryté zátoky. Na chvíli se jí zatají dech.. konečně!!! Čekala už dost dlouho, ale pak se rozhodla, sbalila malý kufřík a teď je tady už celý týden na Navronu. 
                    Přes rty přejel neznatelný úsměv a ruce na závěsu se stejně neznatelně zachvěly. Tak tady stávala lady Dona St Columb, když vyhlížela na obzoru plachetnici nebo se v noci snažila zachytit pohyby mezi stromy. Tady měla srdce sevřené úzkostí, když našla raněného Williamse, jak se mezi bolestivými steny snaží hlesnout.. je volný..?.. utekl? Tady zastrkávala své neposlušné lokny pod chlapeckou čepici, aby pak naskočila na kozlík vedle Williamse k nepoznání převlečeného za obtloustlého funícího doktora, a aby pak vyrazili nocí k temné věži vězení, kde v okně pod střechou poblikávala svíčka a vykreslovala stín muže na chladnou kamennou zeď. A tady naposledy položila sbírku básní s třpytem v očích.. možná slzy, možná vlna vzrušení.. kdo ví..
                    Rozrazila okenice a místnost se naplnila vůní moře a bledých jaterníků, ve kterých se ztrácela cestička, kudy se před chvílí vrátila z malé pláže ukryté na konci zátoky. Lodě se k ní zřídkakdy dostaly, protože ji ukrývaly dlouhé větvě stromů sklánějící se až k hladině řeky. Dvakrát se zhluboka nadechla, než se pustila závěsu a přistoupila k posteli, která byla ještě od odpoledne rozestlaná, jak si v ní četla starou sbírku básní. Bílá barva polštáře svítila do tmavnoucího pokoje. Uhladila jeho nakrčený záhyb, sebrala knížku z nočního stolku a nasměrovala si lampičku přímo do rozevřených stránek. Začala v nich listovat, i když věděla, že se stejně nakonec vrátí na začátek a bude prstama přejíždět po písmenech umístěných tam jistým mužským rukopisem: Jean Benoit Aubery  La Mouette.

                    Poslední noc. Poslední noc v tomhle kouzelném zámečku a jeden splněný životní sen. Milovala onen příběh anglické lady a francouzského korzára. A teď leží v její posteli a prohlíží už snad posté její portrét na protější zdi. Její bohatou tmavou hřívu, se kterou určitě často pohazovala, když se zakláněla zalykajíce se smíchem nebo nesouhlasně vrtěla, což navíc podtrhovaly její pronikavé tmavé oči, roztomilý nosík a hrdě vystrčená vzdorovitá brada. Vstala. Možná chtěla lépe rozpoznat malý šperk na Donině krku, když tu zachytila svůj obraz v zrcadle. Ruka jí automaticky vyjela ukáznit neposlušný pramínek světlých vlasů a zastrčila ho za ucho. Na chvilku se jí ještě pohled vrátil na obraz, než jí v hlavě zase začala bzučet myšlenka. Sjela očima zpět na zrcadlo.. jak bych se jí jen mohla vyrovnat. Vlasy barvy přezrálé pšenice neposlušné jak stádo mladých koníků, malé oči blízko u sebe, nos ne zrovna jak knoflík. Snad jen rty pravidelně vykrojené by mohly konkurovat téhle krásce. Obočí nechá povyskočit nahoru, nos nakrčí a nezbedně na sebe vyplázne jazyk.. no a co, jsem jaká jsem a měnit to nechci. V tu chvíli si vzpomněla, že si chtěla jít ještě zaplavat, než si půjde zabalit, aby ráno měla vše připravené, až pro ni přijede sám nynější majitel zámku a odveze ji na nádraží. Aspoň tak jí to vzkázal po paní Austinové, která se o ní celý týden pečlivě starala. Chtěla být proto sbalená večer, aby ráno nezdržovala.
                    Převlékla se do plavek, popadla ručník a utíkala dlouhou galerií plnou portrétů k velikému schodišti. Rozpustile mrkala na každého pána, co na ní důstojně shlížel dolů a přemýšlela, který z nich bude asi pan majitel. Seběhla schodiště, proběhla halou a ještě se otočila, aby mrkla i na toho posledního.. s cvikrem na nose.. a rukou rozrážela dveře vedoucí do zahrady. Ozvala se dutá rána.. "Aaau!!?" Ztuhla okamžitě jako vosk. Opatrně strčila do dveří a narazila na rozzuřený pohled. Zůstala stát jako přikovaná a oči nemohla odtrhnout od těch druhých .. tmavých s blesky. Chvíli trvalo, než si všimla, že jejich majitel krvácí. Neobratně mu podala svůj ručník zároveň s přidušeným "Promiňte." Blesky se začaly vytrácet a stejně tak i rudé skvrny na ručníku.  "Teda.. Vy máte ale sílu.."    "Spěchala jsem, omlouvám se, chtěla jsem si ještě zaplavat, než zapadne slunce.." "Tak to se nezdržujte, za půl hodiny je tma. Já jsem přišel  ještě   něco dozařídit ohledně Vašeho zítřejšího odjezdu.." 
                    Nechala ho tam stát s ručníkem přitisknutým k obličeji a ještě když po desáté zdolávala délku bazénu viděla jeho tmavý pátravý pohled, který ji k tomu bazénu doprovázel. Po další desítce se už jen unaveně nechala kolébat vodou a pozorovala, jak jí světlo zapadajícího slunce kreslí na břicho podivné obrazce. Nevědomky přejela přes pihu vykukující z pod plavek, jakoby chtěla ještě naposledy zachytit paprsek anglického slunce. V tom na její pihu padnul nečekaný stín. Rychle se postavila.  "Tady Vám nesu čistý ručník a omlouvám se, ani jsem se nestihl představit, jsem majitel Navronu."  "Krásný zámek.." hlesla a přijala nabízený ručník. Začal jí vyprávět jeho historii. Ve chvíli, kdy se dostal k období, v kterém žila lady St Columb ho zarazila.. "O ní vím všechno.."  Obočí mu vyjelo překvapením nahoru. Pak překvapení vystřídalo pochopení.. "Četla jste Únik, nemám pravdu?"   Usmála se a přikývla.  "Paní Maurier tu dvakrát trávila dovolenou, jsem rád, že se jí tu líbilo, napsala vskutku roztomilý příběh."    "A je pravdivý..?"   Otočil k ní hlavu.. "...kdo ví.." a spiklenecky zamrkal. Opět se usmála, zachumlala se do ručníku a začala si vytírat vodu z vlasů. "Byla skutečně krásná."  "Viděla jste portrét?"  "Každé ráno když sem se probouzela.. znám ho nazpaměť. A ty krásné šaty.." Pokračovali v rozhovoru až do haly. "Ještě jednou se omlouvám, jestli jsem Vás předtím vylekal a přijměte jako mojí omluvu pozvání na večeři. Nebude nijak velkolepá, protože nejsem buhvíjaký kuchař, ale hlady neumřete." "Ráda.." "Takže v devět v jídelně?" "Budu tam.." Otočila se a vyběhla po schodech.
                    Když se za ní zavřely dveře jejího pokoje, svlékla se z plavek, vklouzla do županu a začala si vysoušet vlasy. Málem ten zvuk přes hlasitý fén přeslechla, ale zaklepání se ozvalo ještě jednou. Pootevřela dveře. Stál tam se stejným spikleneckým úsměvem jako před chvílí, když mluvili o Doně. "Dostal jsem nápad.. když se Vám Doniny šaty tak líbily.. myslím, že máte i její velikost.." natáhnul k ní ruce. Balíček zabalený v hedvábném papíře přijala s rozpaky.. "Ale to snad.." "Nenene.. přijměte je, aspoň k večeři.."  Neodolala a přikývla. Otočil se a ještě za ní zavolal.. ".. tak v devět v jídelně". Během chvilky byla oblečená, ještě si upravila poslední neposlušný pramínek, zavázala stuhu korzetu na mašli, uhladila hladkou splývavou sukni a zhluboka se nadechla.. "Asi jsem se zbláznila.." napadlo jí hned jak na sebe pohlédla do zrcadla. Pak ale tradičně pohodila hlavou.. "..aspoň jednou budu jako princezna." Ušklíbla se na sebe ostatně jako pokaždé, když se na sebe dívala do zrcadla. Ještě jeden nádech a vykročila ke dveřím.
                    Stůl v jídelně byl jednoduše, ale vkusně prostřený. Usedla na židli a vzala do ruky prázdnou skleničku. Jestlipak z ní pila i lady Dona, napadlo ji, když s ní otáčela dokola a její broušenost vrhala barevné jiskry na stůl. Byla tak zaujatá hrou, že si ani nevšimla, že on už nějakou chvíli stojí ve dveřích a prohlíží si ji. Popravdě byl jí ohromen, když vešel a viděl křivku její šíje s neposlušnýma loknama. Viděl její ruce, jak opatrně berou skleničku a konečky prstů laskají její křivky. Jak s ní točí a usmívá se, když se jí povede hodit barevný blesk přímo doprostřed talíře. Ač nerad, tlumeně zakašlal a vyrušil ji ze hry.. mlčky před ně postavil talíře s jídlem a usednul naproti ní. Nalil červené víno a pozvedl skleničku k přípitku. Sklo lehce cinklo a ještě chvíli se v tom tichu zvuk rozléhal. Oči se na chvíli potkaly, rozpaky ještě narostly.. Ticho přerušil jeho hlas.. "Donu znám také dokonale, ale teď bych rád něco vědět o Vás.."
                    Rozhovor se rozběhnul a během celé večeře bylo slyšet její švitoření a jeho vtipné poznámky. Po dvou hodinách jí přišlo, že ho nezná pár chvil, ale že tady takhle sedávají a večeřívají už hrozně dlouho. Netušila, kde se ten pocit vzal, ale ani ji k jejímu překvapení vůbec nepřekvapoval. Nechala se unášet jeho hlasem a vyprávěním o zámku, o tom jak se o něj stará o jeho hostech, majitelích. Ona mu na oplátku pověděla o sobě, o své práci.. o rodném městě o své zemi. Jen když mluvila o své rodině.. byly na ní poznat rozpaky. Pak ale začala vyprávět, kdy se poprvé setkala s lady Donou a hovor plynul pomalu a klidně dál. Před půlnocí se líně protáhl.. ".. dal bych si cigaretu, dovolíte?" Koutky úst jí povylétly nahoru, věděl, že nemá cigaretový kouř ráda. "Jste tu doma přece.." "Pravda.." pousmál se a zapálil si. Labužnicky vyfukoval dým. V tom ho něco napadlo. .. ".. myslíte, že Dona s pirátem hráli někdy karty?" Udiveně na něj pohlédla. "Zahrála byste si?.." teď se v očích zablesklo zase jí. "A máte co nabídnout do banku?.." Jeho smích se rozezněl místností.. "Celý zámek.."  Teď se musela smát i ona. A vůbec si všimla, že se ten večer nasmála jako už dlouho ne. "Dobrá, co nabídnete konkrétně?".. chvíli se mu krabatěním zachmuřilo čelo, ale vzápětí se rozjasnily oči.. "Doniny šaty?.." Udivila jí jeho nabídka, ale přikývla.  "Co si budete přát jako svou výhru Vy?".. zpříma mu pohlédla do očí. Chvíli nechal své oči vpíjet do jejích, tajemně se usmíval a pak do ticha zaznělo.. "..chtěl bych políbit pihu, která Vám tak kouzelně v bazénu zdobila bříško." Ohromeně se na něj podívala. Vida, je všímavý, pomyslela si. Chvíli mlčela, zatímco si oči vyměňovaly tisíce otázek a odpovědí.. Pak jen přikývla.
                    Vstal od stolu, rychle sklidil nádobí a ze šuplíku starého sekretáře vytáhnul balíček karet. Mlčky rozdal. Ona je pomalým pohybem sebrala ze stolu a rozevřela ve vějíři před sebou. Neudržela koutky rtů na uzdě a ty se jí vyšplhaly ještě o kousek výš. Všimnul si toho a rozložil své karty v dlani. Jeho kamenný pohled jí vůbec nic neprozradil. Vyložila první kartu. Oči střídaly pohledy do karet, na stůl a do jeho očí. Líznul si. V duchu se zaradovala a položila na stůl další kartu.. sedmičku.. a byla si sebou tak jistá, že ani nemrkla, když na jeho sedmu položila další.. Zamračil se a rukama nevědomky ohýbal rohy karet. Všimla si jeho nervozity a vzrušením jí zčervenaly tváře. Těkal očima na sedmičky a do karet, dvakrát se natáhnul, že užuž bude lízat.. pak ale překvapivě šáhnul do karet a na stole přistála čtvrtá sedmička.
                    Nemohl se nabažit pohledu na její obličej, kde se během vteřiny vystřídala celá škála výrazů překvapením počínaje a nazlobením konče. Hrdě vzala paklík a odpočítala si z něj osm karet.. pomalu se jí ani nevešly do ruky. Pak už jen hrobové ticho.. zvuky dopadajících karet.. tikot hodin.. vzrušené nádechy a zadržované výdechy. Změnila barvu na srdce a v rukách jí stejně jako jemu zbývala poslední karta. Dával si na čas, zkoumavě se jí díval do očí, krčil obočím, pak se zase usmíval.. byla na rozpacích. Aby uvolnila napětí, zavřela oči a zhluboka se nadechla a vnímala jen ten okamžik.. okolí přestalo existovat.. a možná vůně, která se linula z šatů.. možná tlumené světlo svíček.. možná síla okamžiku zavířila jejíma myšlenkama a ona se najednou cítila jak pravá Dona, když společnost jejího manžela přepadli v zámku při večeři piráti, když si mlčky sundávala náušnice a předávala je před zraky svého manžela do rukou korzára, jak jí mlčky naznačil, ať se otočí.. přistoupil k ní.. cítila jeho doteky na krku a v tu chvíli jí připomněly všechny ostatní, které jí za celý krátký čas, co se znali věnoval, pomalu jí rozepínal řetízek a ještě než ji neznatelně pohladil po rameni, zašeptal jí cosi do ucha.. Ještě chvilku se nechala unášet a pak pomalu otevřela oči.. přesně ve chvíli, kdy na desku stolu na ostatní karty přistávala srdcová devítka. Prohrála.. 
                    Polka na sucho a řasy se jí zachvěly.. prohrála. Celým tělem jí projelo zklamaní smíšené s tajemným vzrušením. Viděla, jak si ji prohlíží, jak přejíždí pohledem po všem, co se jeho očím naskýtalo.. začal u vlasů.. přes oči.. rty.. krk.. a nevynechal ani její ňadra. Začervenala se a hned se za to zčervenání styděla. Zvedla hrdě hlavu a podívala se mu přímo do očí., do ruky vzala sklenku s vínem a pozvedla ji do výše, aby připila na jeho vítězství. Vstal od stolu a svojí skleničku přitom odložil. Roztřesené ruce ji vůbec neposlouchaly, a asi proto když přikládala sklenku ke rtům vyšplíchlo jí pár kapek na tvář a pomalu stékaly dolů na bradu. Užuž si je chtěla kapesníčkem otřít,  v tom ji zadržel., vzal její ruku a pomohl jí vstát. Jeho ruka se přiblížila k tváři a jakoby na moment se zastavila.. těsně před tím, než se palec dotkl její hebké kůže a jedním pohybem setřel všechny kapky. Oba hleděli na zarudlý prst. Zvedla k němu zrak, aby zachytila jeho pobídku, chtěla zavrtět hlavou, ale pak si to rozmyslela a vzala jeho ruku do dlaně a slízla mu červený poklad z prstu, aniž by její pohled přitom uhnul jeho očím. Pravý koutek úst mu povylétl bleskově nahoru, zatímco jeho tělo vnímalo chvění toho jejího.. tak ženského. Spustila ruce podél těla, bradu stále hrdě vystrčenou. To už neodolal a lehce ji políbil. Ani náznak odpovědi. "..rebelka.." blesklo mu hlavou, když se nad ní skláněl podruhé, ale nepolíbil ji hned. Zůstal jen pár milimetrů od jejích rtů a čekal. Na tváři cítil její zrychlený dech, před sebou chvění jejích rtů, dokonce i to jak stiskla zuby k sobě, vnímal.. ale nehýbal se a čekal. Trvalo to pak už jen okamžik, kdy neznatelně pootevřela rty a nabídla mu je naprosto kouzelným odevzdaným způsobem. Cítila, jak se při polibku usmívá a věděla, že se usmívá i když si jeho prsty kolem sebe omotaly šňůrku korzetové mašle a pomalým rozhodným pohybem za ní zatáhly. V tu chvíli se usmála i ona.

                    Když se ráno probudila do ticha, postel vedle ní už byla ustlaná a přítomnost muže, s kterým prožila vášnivou noc, už připomínal jen úhledně zabalený balíček a kvítek jaterníku na bílém polštáři. Ještě na moment zavřela oči, aby si připomněla všechny doteky, vůně, pohlazení, laskání, milování a především pocit, že přesně tak to mělo být a přesně tak, je to správné. Ze snění ji vytrhnul zvuk troubícího auta. Honem vyskočila z postele, v koupelně se jen rychle otočila pod sprchou, skočila do šatů a užuž chtěla sbíhat dolů, jak byla netrpělivá se s ním zase vidět. Na poslední chvíli si všimla balíčku, který ležel na nočním stolku. Popadla ho a jen tak tak zachytila padající lístek se vzkazem "..omlouvám se, ale musel sem odjet kvůli naléhavé pracovní záležitosti, na nádraží Vás odveze pan Austin, přeji krásný den.. Jack Brandon Aubery.."
Ve stejnou chvíli se v jedné londýnské kanceláři usmíval tmavovlasý muž s tváří ještě zmuchlanou jako jeho vizitka, kterou narychlo zastrčil mezi záhyby šatů ještě dříve, než je zabalil do hedvábného papíru.
S velkým zklamáním otočila několikrát lístek v ruce, jakoby něco ještě hledala snad číslo.. snad adresu.. kdo ví. Smutně ještě naposledy přejela očima přes celý pokoj. Pohled se zastavil na obraze a ze rtů jí neslyšně zašeptlo, "Děkuji.. Dono".. pak ještě na chvilenku oči ulpěly na posteli s bílými polštáři, srdce se na okamžik jakoby zastavilo, ale pak jen pohodila hlavou, přitiskla si balíček k sobě, popadla kufřík a vykročila do dveří.. Hlavou jí už jen blesklo.. "..zítra bude dozajista nádherný den"