Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Někde na Domažlicku jsem procházel (už si dnes nevzpomenu jakou) vesnicí a za plotem se tam belhal pes... kterému (jako památka na nějaké dávné neštěstí) chyběla téměř celá pravá zadní noha.....
Dívka vedle mne se tehdy dost pohoršila nad tím, proč takového chudáka nenechali lidé raději rovnou utratit...
(Přesto jsem si tu dívku později vzal za ženu...)
Dnes, před naší samoobsluhou, opakovaně vídávám pejska, který tam čeká na svého nakupujícího pána a místo obou zadních nohou má podomácku vyrobený vozíček...
Má žena už ale se mnou nakupovat... nechodí...
Možná byl předevčírem Štědrý den... Usuzuji tak podle toho, že včera bylo zavřeno snad úplně všude...
Byly ale doby, kdy jsem Štědrý den dovedl rozpoznat i dopředu... podle stavu lidských srdcí...
Na Štědrý večer se ale i mého srdce dotkl dávný nepokoj... bylo to nečekané a milé... snad vítr to kouzlo brzy neodnese...
Mám ale problémy i v lese...
Povídám si s elfy a vílami... prosím skřítky, aby mi pomáhali hledat houby (já vím, že je to hloupé... často jsou zlomyslní) a taky na rusalky volám a salamandry vždy slušně pozdravím... s květinovými vílami si šeptám... ale se mnou už... nikdo nemluví...
Když jsem byl malý... mluvili na mě všichni... odpovídali na pozdrav a víly dokonce si se mnou hrály...
Taky mám strach o vánoční hvězdu na pracovním stole, kterou jsem dostal od jedné krásné paní, co s květinami pracuje. Ta kytička ale... umírá. Koupil jsem červený keramický kelímek... vím, že se jí musel velmi líbit... ale při každém zalévání pod ní najdu další lísteček... červený, zelený... přestože se k ní chovám jak nejlépe umím... zahrnuji ji polibky... a hladím tak něžně, že se snad ani nedotýkám... prosím ji a šeptám slovíčka, při nichž by i dívky musely klopit zrak... ta vánoční hvězda... umírá...
(Mám pocit, že když se nikdo nedívá... tak pláču...)