Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTma
Autor
Jeheheman
Z bezesnu se Tad probudil rovnou do nepříjemného pocitu.
To se mu občas stávalo. Prostě raději spal a spánek bral jako čas na který má jakési alibi. Nerad řešil tu každodenní otázku, proč zrovna on a proč zrovna dnes musí "být a vědět o tom".
Někdy si tuto nepříjemnost uvědomil hned v okamžiku procitnutí.. normální ..ale dnes se mu nezdálo ještě něco.
Tma... Absolutní..
Tad instinktivně otevřel oči a zakopal nohama aby skopal přikrývku, probuzení do tmy totiž naprosto nesnášel.
Jenže mechanický efekt to nepřineslo. Měl pocit, že oči už má dokořán a s tmou to ani nehlo.. Nohy jakoby byly z novinového papíru.. neměl dost sil, necítil oporu a po chvíli už pochyboval, že svýma nohama vládne. S hrůzou si uvědomil, že to je jen iluze.
Nic jako "nohy" nebo oči teď vůlí neovládá, jen cítí kde by měly být. Jakoby pokaždé jinde.. jako kdyby se kolem něj otáčely jak je napadne.. Neušil kde je nahoře a kde dole.
„Co to má znamenat??! Blbej sen nebo co???“ zařval Tad..
Chtěl řvát.. ale řval jen myšlenkou. Nedokázal ze sebe vydat ani hlásku. Ticho, v němž zanikaly Tadovy čím dál nepříčetnější emoce bylo absolutní. Stejně jako TMA.
Tma. Tma vzkypělá emocemi a nic. Nic a v něm počínající zoufalství. Když Tad viděl, že to nikam nepovede a pokusil se uklidnit.
„Asi je to nějaká spánková porucha nebo co a já se ocitl někde na pomezí spánku a bdělosti.. Třeba mý vědomí procitlo, ale schopnost ovládat jím tělo ještě spí. Nebo tak něco.. Nemůže to trvat dlouho, spal jsem kurva docela dlouho, myslim..“
A už s trochu větším optimismem si dodal
„Maximálně počkám ještě tak dvě hodiny a jsem vzhůru docela..“
Vždy si rád vytvářel podobně překombinované konstrukce příčin svých problémů a v tuto chvíli mu jakoby nic jiného ani nezbývalo.
Tad se pokoušel vzpomenout kdy to vlastně šel spát. Bezvýsledně..
„Kruci, co jsem včera vůbec dělal?“ „Bože.. já nevím.., ale to já přece přes půl litru whisky nikdy nevím..“ „ Musel se své myšlence v duchu usmát a asi poprvé v životě mu vadilo, že ho typickým krumpáčovým stylem nebolí hlava, což dost nabourávalo jeho teorii včerejška.
„Ber to čert, až se opravdu vzbudím tak si určitě hnedka vzpomenu!“
Myšlenka na pocity v hlavě ho ale neopustila. Nejen, že hlava nebolela, ale naopak, fyzicky se cítil volně, jakoby v sobě měl silná analgetika nebo byl ve stavu meditace. Ne ani to není přesný, jaký je to meditovat stejně nevím a po práškách.. „sakra.. to je mi teď přece jedno!“
„Teď tady trčím v nejasným stavu a doufám, že to "tady" znamená moje letišťátko..“ Následoval automatický povzdech.
Povzdech..
Ale něco mu chybělo.
“DOPRDELE!!„ “Vždyť já ani nedýchám..„ uvědomil už s opravdovou hrůzou..
a uvědomil si paradox toho, že mu dýchání vlastně jaksi ani nechybí.
“Tak to je jasný, má to blíž ke snu, než k stavu bdělosti„. “Jenže..„ “jenže... je to strašný„.. Jestli bude tohleto trvat opravdu ještě ty dvě hodiny tak mě můžou odvízt rovnou do cvokhauzu.
Tad čekal.. a čekal ..Čekal na to opravdové probuzení, na to, které jindy zrovna nemiloval.. jako na smilování. Těžko odhadoval jak dlouho vše trvalo, ale už za zhruba hodinu přišla další krize. Nedokázal totiž vypnout.. nemyslet.. a to co ho napadalo, by otřáslo i s mnohem méně labilním člověkem než je on.
„To přece nejde! Vždyť já teď vlastně vůbec nemusím být ve svý posteli!.. Třeba jsem někde v louži krve pod schody, třeba tam za městem u železničního mostu.“ vzpomněl si na místo, kam chodil v noci střízlivět. Neznal totiž horšího probuzení, než když se jde spát s čerstvou opicí.
„Třeba tam ležím s rozbitou hlavou a PRÁVĚ tohle je pomezí života a smrti.. a nikdo mě nenajde. A Ráno už bude třeba pozdě.“
Myšlenka na to, že teď, tím svým podivným vědomím možná bojuje o holé bytí či nebytí než ho najdou, mu dodala trochu sil, vydržet při něm co nejdéle. Dostal strach, že všechno najednou zhasne..
Zhasne.. Jenže co zhasne? Tma je neproniknutelná, jen s občasnou klamovou šmouhou. Ticho hluboké jako tady, že každá myšlenka z něj na Tada hystericky řve a naprosto zřetelně, tak takové ještě nepoznal.. „Co by tedy zhaslo? Šmouhy? Řev? Vědomí..?“ „Co kdyby nezhaslo vše? Co kdyby zbylo vědomí..??“
„Co když je tohle.. Smrt?!!“ Tad se vnitřně zhroutil..
Jeho psychiduvadelní výstup ale jaksi postrádal diváky a po chvíli přestalo jediného herce bavit.. Vždyť ani plakat nešlo.. stejně jako cokoliv krom myšlení.. Myšlení.. jako slepá ulička do které byl zahnán, kam jedině šlo jít ..tedy plynule přešel v další dumání o nastalé situaci..
Dalším slovem, které ho napadlo bylo peklo. Dal by cokoli aby mu aspoň někdo nebo něco řeklo o co tady opravdu jde.. zmocnila se jej lítost nad všemi skutky, které se mu do okolní tmy prchavě promítaly.. Znovu a znovu litoval malého Zvonimira, jeho největší ?hřích mládí?, který se mu vybavil.. Znovu a znovu si promítal jak ve svých čtrnácti letech kopnul ve školní šatně do břicha tohoto desetiletého kluka z přistěhovalecké rodiny, když ten, ztrápený šikanou starších, vykřikl lámaně něco o amerických bastardech.. Zkroutil se na zemi do klubíčka a v Tadovi okamžitě hrklo a snažil se jej za hlasitého smíchu okolostojících zvednout.. Promítaly se mu i další trapné epizody kolem Zvona, jak se mu pak snažil ze špatného svědomí nadbíhat a působit dobráckým dojmem toho, kdo mu chce jen dobře a kdo ho kopancem vlastně zachránil od ještě větší bitky. Nikdy se vlastně nechtěl omluvit. Chtěl to, aby ten kluk s havraními vlasy přijal jeho verzi. Zvonimir byl ale odtažitý a v jeho očích neviděl víc než nenávist. Balkánskou nenávist, které se do budoucna tolik obával. Naštěstí se odstěhoval s rodiči z města v době, kdy už přecijen nebezpečně rostl a sílil..
Byly tu i další věci, které se mu osobně třeba tak hrozné nezdály.. ale co když je tu někdo jiný kdo to posoudí.. co když třeba Bůh..
Tad si dával dohromady tu širokou škálu různých dalších nepravostí počínající několikerými víceméně z legrace ukradenými maličkostmi v supermarketu ve studentských letech, přes vrozenou škodolibost nebo dělání si legrace z jednoho pitomečka dodnes až po svedení přiopilé manželky jednoho doktůrka minulý týden bokem plážové party.
Bylo po setmění a její manžel Dr. Fence unaveně odjel domů s někým kdo měl stejnou cestu, když se před tím nechal manželkou přemluvit, že ona se chce ještě bavit a přijede taxíkem..
„Jo jo, chtěla se ještě bavit“ pokusil se Tad o cynismus, ale hned si uvědomil, že cynismus nemá to kouzlo někde, kde on není ani pánem vnímání vlastního těla..
„To jsem si mohl fakt odpustit.. taková krasavice to zase nebyla.. a kdybych ji neměl jak z praku..“ „Konec konců provokovala ona.. chovala se jak děvka ..i s tou procházkou po pláži začala ona“ pocit viny ale neodcházel..
„A kdo by se jí divil, Fence je sice lékařský vědátor nad jiné, nosí domů asi dost prachů.. ale jinak je to podivín a kdoví jestli ne taky impotent, když se mu stará ohlíží jinde..“ „Je veřejným tajemstvím, že musí taky navštěvovat svého kolegu z psychiatrie.. Je divnej a stejně se s ním brzo rozvede.“
Logicky tato rozvaha pomohla, ale morálně si hlavně pod tlakem situace pořád připadal jako v jeho oblíbrném přirovnání - mexický vlakový záchod.
Jediné co ho v těchto souvislostech napadlo jako možná výhodná činnost, bylo jak už to v těžkých situacích bývá - modlit se.. Zároveň si uvědomoval, že jsou-li jeho pokrytecké myšlenky slyšeny.. raději nemyslet. Stejně však začal v duchu odříkávat jedinou primitivní motlitbu, kterou si pamatoval kdoví odkud a sledoval při tom klamy na černočerném pozadí..
Něco ho na nich zase po dlouhé době zaujalo.
Obrazce se projasnily a začaly snabývat jisté pravidelnosti. Začaly se dělit do svých malých kopií neustále rostoucích od středu ke krajům.. všude kolem.
Brzy se roztančil rej krásných fraktálních obrazců, hýřících barvami, ponejvíce připomínající běsnící krasohled.. Tadovi bylo okamžitě jasno odkud tohle znal.
„..LSD!!“ ..Pořádná dávka ...a její nájezd.
Začala se ho zmocňoval další vlna hrůzy.. „Kde se teď ve mně k sakru ještě vzalo LSD?!!!“ Jako relativně zkušený experimentátor s touto drogou věděl, že to, co ho v tomto rozpoložení ze situace a v situaci samotné čeká za badtripové peklo, nebude mít žádnou rozumnou hranici.. A taky že ne. Za chvíli bylo jeho zoufalství umocněno na samou hranici osobních možností. Obrazce se dynamicky měnily v příšery, kterých by se děsilo samo mytologické podsvětí, do toho zoufalá nemožnost otevřít oči a jako obvykle ředit trip pohledem na realitu.. Uviděl padající kříž a blížící se tolik předobrou tvář Ježíše Krista, která těsně před ním otevřela oči bez zornic. Tad “řval“ a “řval“ a všechno se v něm napínalo v urputném boji za zbytky duševního zdraví, v boji trpícího zvířete...
Po několika hodinách, kdy nejhorší část tripu pominula, vyčerpáním usnul.
Tad stál v nějakém sadu a díval se na pár jablek ležících v trávě.. klasický nevýrazný sen kdoví o čem už dozníval a najednou se Tad probudil. Okamžitě si vzpomněl na “včerejšek“ a lekl se tak, že okamžitě vyostřil vnímání do nejvyšších obrátek. Bohužel, všechno bylo stejné jako před spánkem.. ,
A byla tma, den druhý.. ve skutečnosti byly žerty na účet Bible to poslední na co měl chuť.. prostě to tu zase bylo.. „Co mám kurva dělat??? Co mám KURVA dělat????“ „KŮRVA!!!..“ Situace byla naprosto stejná - všeobjímající tma a ticho, nevědomost o těle, místu, okolí..
Spánek byl posilující, Tad byl však přesto příliš psychicky unaven, než aby byl schopen stejně intenzivních emocí jako včera.. Ano, říkal tomu i uprostřed ničeho ?včera?.
Nevěděl kolik hodin už pasivně dlel v tomto zenu naruby. Myšlenky mu volně bloudily po různých vzpomínkách ze života, jakoby měl tendenci už spíše bilancovat, jakoby přestával věřit, že ještě bude normálně fungovat.. Argumentoval si krutou logikou
“Přece bych se do TOHOHLE jinak nevzbudil dvakrát po sobě..!?“
“Kdybych tak ležel zaživa pohřbený v truhle.., mohl bych si aspoň trhnout vazem.. ale takhle.. co můžu???“ Myšlenky, které na něj chvílemi útočily nebyly o nic příjemnější nežli ty včerejší. Jen vůle bojovat bez jakýchkoliv prostředků už nebyla..
A míjely těžké dny oddělované milosrdným spánkem..
Zoufalost dnů (jak nazýval bdělé úseky) neznala mezí. Jeho přirozená schopnost frustrace ani nebyla připravena na až tolik bezvýchodnou situaci. Tento přetlak, tím větší, čím víc se snižovalo Tadovo vybití.. tedy čím víc rostla jeho psychická pasivita, byl zdrcující.
Byl tu ten naprostý přebytek času, toho nezničitelného hnusného kontinua pomalu se plazícímu k dalšímu bodu, kdy bude schopen usnout.
Čas Tad využíval k hledání nemožného. Totiž možného řešení neznámé rovnice o neznámém počtu neznámých..
A byla tma.
Bylo ticho.
A bylo..
ego.
xxx
Tad procitl. Ne přirozeně “ráno“ jak tomu říkal, tedy, když se už dostatečně vyspal.
Vyloženě se lekl. Probudilo ho povědomé mihotání a škrčení ? zvuk, kterého se tak lekl.. první zvuk po časovém úseku, jehož délku už ani neuměl odhadnout.
V první chvíli měl pocit, že se probral uprostřed noci u zrnící televize. Všechno v něm zajásalo v úlevné naději, když SKUTEČNĚ!! spatřil zrnění s putujícím pruhem.
Kdyby to šlo, vyrazil by ze sebe v té chvíli neartikulovaný výkřik.
Kdyby to šlo..
„Tak co je?!?!“
Tad chvíli zmateně osciloval mezi vizí o náhlém vyřešení existenčního problému tím pouhým, neskutečně hrozným snem u televize a pokračující nejistotou. Přitom dál sledoval zrnění doprovázené nepříjemným zvukem.
Jenže.. nebyla to televizní obrazovka, šlo o normální obraz zorného pole, kterému jen trochu odvykl a než se Tad více zorientoval, bliklo to.. a najednou v němém úžasu zíral na jakési přístroje, kabely a bodová světla..
Instinktivně se pokusil rozhlédnout. Nešlo to. Stále se “napevno“ díval na úsek podlouhlého stolu s nějakými digitálními aparáty a podobným harampádím. Obraz sice jakoby postrádal plasticitu, ale byl ostrý. „Tak dobře přece nevidím ani s brejlema..“ glosoval si v trysku smíšených pocitů.. Emoce a naděje ho naplnily po okraj.
Zaslechl zvuk nevýrazných kroků a šramot - jakoby přecházení a manipulace s něčím. Všimnul si i chybějícího prostorového efektu.. nevěděl odkud ty zvuky přesně jdou..
Náhle se záběr začal pohybovat..
Ne o své vůli Tad klouzal pohledem po prostředí moderní laboratoře oplývající nepořádkem a jistou zmateností v níž se mísila kabeláž s přístroji a stojany na malé špičkovité nádobky.
Náhle se záběr pohnul rychleji a Tad zíral přímo na maličko přihrblou postavu doktora Fence.
Zeširoka se usmál a záběr se mu přiblížil k obličeji, až byly vidět i drobné ranky způsobené snahou o co nejdůkladnější oholení. Nikdy si ho tak podrobně neprohlédl jak teď - asi padesátiletého muže s řídnoucími vlnitými vlasy s interesantní šedinkou a tolik dobráckýma očima, které ještě kupodivu ani nepotřebovaly brýle..
„Dobré ráno Tade! Říkají vám tak, že ano?“ Tad nevěřil tomu co vidí..
„Promiňte, že jsem vás vzbudil, ale já mám ráno teď.“ „Trošku se vám cyklus pootočil, ale to jsem ostatně i čekal..“ Pohlédl na hodinky „Je 10:04 dopoledne, pro vaši informaci.“
„Víte Tade“ pokračoval ve svém monologu „jste tak trochu smolař a já tak trochu žárlivec..“ „Ale taky vědec!“ „A vy jste teď v mém oboru navždy něco jako první muž na měsíci.“ „Vaše škoda, že takový zvláštní, o kterém nikdo nevěděl.“
„Škoda jen, že se tím úspěchem ani touto svou sklepní dílničkou nemůžu z pochopitelných důvodů pochlubit“ dál mluvil a záběr přitom začal klouzat vedle doktora pokračujícího ve své řeči. „To víte, všechno mi řekla, protože ví, že já umím odpouštět!“ „..Tedy jí.“
Ještě v poslední chvíli, než doktor opustil záběr, si Tad povšiml, že Fence drží třemi prsty malý joystick, kterým když nepatrně hnul, obrátil zrak na ušmudlaný monitor s matně rozpoznatelnou zmenšeninou Tadova “výhledu“.
Záběr dál sledoval svazek kabelů a průsvitných hadiček. Doputoval až k jakési tmavé prosklené vitrínce obklopené velmi moderně se tvářícími přístroji na jejichž displejích poskakovaly různé křivky. V ní všechna ta kabeláž končila a záběr zde zastavil.
Tad byl naprosto zmatený a už jen odevzdaně čekal co uvidí v každém dalším a dalším okamžiku.
Do záběru rozvážně přikráčel Dr. Fence. V jedné ruce držel chladem zamlženou lahvičku se zřetelným označením LSD a v druhé mikropitetu. Zastavil se u vitrínky a nasál pipetou pečlivě odměřenou dávku. „Víte.. “ promluvil na ohromeného a komunikace beztak neschopného Tada „oproti tomu prvnímu pánovi na Měsíci máte onu obrovskou nevýhodu..“ „Ovšem znám jedno moc krásné přísloví.
Obřadně si odkašlal..
„Totiž, že největší hrdina je ten, kdož ví, že se o jeho hrdinství nikdo nedozví.“
Následoval doktorův srdečný smích. Poté položil lahvičku a tou samou rukou sáhl po vypínači.
Blikla namodralá zářivka a za sklem vitrínky se objevilo to, k čemu skrze držák směřovaly tmavě a světle červená hadička se svazkem káblíků.
V jakémsi akváriu se pod hladinou nažloutlé kapaliny vznášel lidský mozek.
xxx
„Čeká vás dlouhý život Tade“ pronesl Fence bodře a s úsměvem, zatímco do akvária vstříkl obsah pipety. Natáhl ruku mimo záběr a v tu chvíli obraz zhasnul.
„Za pár let vám možná ještě ukážu záběry z vašeho utajeného pohřbu“ dodal
a vypnul i zvuk.