C O P Y R A I G H T 2

C O P Y R A I G H T   2 – všechna práva jsou furt vyhrazena

Deník číslo:          Jeden z mnoha dalších.

Důvod:         Protože jste chtěli pokračování. Jak jsem chtěla hubnout a bála se váhy, hm, tak to se nezměnilo.

Výška:         167 cm

Barva očí:    skoro modrá (trochu do zelena a do šeda)

Barva vlasů:          od přírody popelavá (taková ta vyblitá), ale zázraky chemického průmyslu způsobily, že se na svět prodrala i ta docela fajn blond – teď navíc přibyly i jemný mosazný proužky (podle mojí kadeřnice mi to prý oživí obličej)

Přítel:                   žádnej

Milenec:      žádnej

Děti:                     nula (a to nějak nemám sílu měnit – starat se o sebe – abych se nepověsila na nejbližší švestce - mi zatím dává zabrat samo o sobě, a teď ještě stejně nemám s kým)

Vzdělání:     ukončené střední s maturitou, teď studuju vejšku – třetím rokem (trapný je, že třetím rokem studuju furt prvák)

Datum (no jó vlastně, datum – bych málem zapomněla): 02.03.05

Jo, bolelo to, do prdele, fakt to bolelo… Vůbec nebudu předstírat, že bych byla nějak silná. Šlo to mimo mě. A probíhalo to asi následovně:

Rozhovor v naší prosvětlený kanceláři (jo, osm řad ultra silnejch zářivek vykouzlí den i v nejtemnější noci) s mou nejlepší kamarádkou Káťou. Venku fičela vánice a všechny komunikace v Praze byly nezvladatelně ucpané nečekanou kalamitou. Ještěže nemám v autě benzín a musela jsem jet sockou.

Zadržovala jsem pláč. Ani jsem to moc nehrála, ale jestliže jsem chtěla ze sebe něco dostat, musela jsem s brekotem počkat.

„Já jsem mu vlezla do telefonu.“

„Ty jsi pako,“ odtušila Káťa. Soucitně se na mě dívala a hladila mě po ramenou.

„Píše si s nějakou Danielou.“

„A není to jenom kamarádka?“

„To tvrdí taky, ale když oni si píšou nějak moc často.“

„Prosím tě, v tom vůbec nic být nemusí. A jestli jo, tak si ho, blbečka, poddám a to teprve uvidí, jestli mu to za to stálo.“ Její oči se na mě povzbudivě smály.

Ten večer jsme se po práci u mě doma opily. Zvracela jsem do záchodu a na nový perský kobereček, který táta daroval mámě k vánocům. Koberec jsme hodily do pračky. Spolu se zvratky se z něj vypral i perský vzor. Asi nebyl zas až tak perský.

Druhý den ráno se rodiče vrátili z návštěvy. Nejdřív sháněli koberec. Pak mě. Koberec našli na balkoně. Mě s kýblem v posteli. Táta křičel, maminka brečela a já zvracela. Prostě rodinná idylka.

Další den, kdy se mnou nebylo moc veselo, se Katka už naštvala. Ve snaze mi zlepšit náladu, rozhodla v nějakém náhlém pohnutí, že mi pomůže Lukáše sledovat. A jestli s někým něco má, tak že na to společně přijdem. Kupodivu jsem byla tak zoufalá, že bych přistoupila na jakýkoli nápad. A protože je Katka dcerou činu, naplánovaly jsme sledování na večer. Lukáš tvrdil, že bude dlouho v práci, a proto prý spolu dnes nemůžeme být.

S Káťou jsme si vzaly na sebe to nejstrašnější a nejstarší, co naše šatníky skýtaly. Káča dokonce někde vyšašila staromódní kožené čepice s beránkem uvnitř a chrániči na uši. No, alespoň nám nebyla zima. Šály vytaženy až nad nosy. Škvírou mezi čepicí a šálou koukaly jen oči. Mé dokonce ještě za obroučky tmavých brýlí. Před Lukášovou prací jsme měly čas i na malou svačinku. Na tu jsem zase myslela já a vzala s sebou dvě fidorky. Sledování nezačínalo vůbec špatně. Vlastně jsme se vcelku bavily. Vtipkovaly jsme a smály se. Hrály jsme si na tajný agentky a čuměly po taxikářích. Po dvou hodinách zevlování, Lukáš konečně vyšel. Málem jsme se proflákly. Honily jsme se podél křoví a vůbec si ho nevšimly. Prošel jen pár metrů od nás. Naštěstí on si nás taky nevšiml.

„Zřejmě myslí na nějakou úžasnou kamarádku a nemá čas sledovat okolí!“ prohodila jsem polohlasem ke Kátě.

„Prosím tě, uvidíš, že půjde rovnou na metro a ještě ti bude volat, jestli bys za ním nepřišla.“

„Hele, vyndavá telefon!“ Všimla jsem si, i když nás dělila celá ulice a několik zaparkovaných aut.

„Doufám, že máš vypnutý zvonění, bylo by trapný, kdyby nás takhle odhalil!“

Ale nebyla jsem to já, komu zazvonil telefon. Lukáš neustále zrychloval a když jsme došly na náměstí skoro běžel.

„Ty vole, za kým tak pospíchá!“ udýchaně jsem procedila mezi zuby.

„Neříkej mi ty vole, laskavě!“

„Promiň, jsem nervní!“

Z ničeho nic se dal Lukáš do běhu. Proplétal se mezi lidmi, co se v klidu procházeli noční Prahou a nám dalo strašnou práci ho neztratit z očí. Pod koženou čepicí, šálou, zimní bundou a spoustou dalších vrstev jsem se začínala děsně potit.

„Snad si nás nevšimnul!“ zafuněla Káťa kdesi za mnou. Neměla jsem čas se za ní ohlížet. Byla jsem jak šílená. Nevnímala jsem nic. Vrážela jsem do lidí a ani se neomluvila. Ztěžka jsem dýchala mrazivý vzduch, který se při výdechu srážel do velikých chomáčků páry. Byla jsem vlastně taková lokomotiva. Letěli jsme jako vítr. Pořád jsme zahýbali do nových a nových uliček, klikatých a úzkých, rovných a zase širokých. Staré lucerny se svým žlutým světlem nás zdravily a chlubily se svou vznešeností. Tentokrát ale nebyl čas je obdivovat.

Teprve když se před námi objevila pasáž na hlavní třídě, zvolnily jsme. Lukáš se nám ztratil z dohledu. Hádaly jsme, že zaplul do té pasáže. Nahlédla jsem, byl tam. V ruce zase držel telefon a zběsile se ohlížel… Strkal si mobil do náprsní kapsy a blížil se směrem ke mně. Vzala jsem svůj telefon a schovala se za jeden z mohutných sloupů.

„Ahoj, Luky,“ pozdravila jsem ho bezstarostně.

„Ahoj, miláčku. Copak?“ udýchaně zvedl sluchátko.

„Ty nějak moc pracuješ, nemám šéfovi říct, aby tě v práci tak nehonil?“

„Ne, to je dobrý, měl jsem telefon na druhý straně kanceláře, tak jsem k němu běžel.“

„A odkdy ti v kanceláři jezdí tramvaje?“

„Já mám otevřené okno,“ znejistěl.

„Lukáši, a proč mi lžeš?“

„Já ti nelžu…“

„Tak se koukni před sebe!“ Zavěsila jsem a vystoupila zpoza sloupu. Vypadal, jako by spatřil ducha. A mě poklesla brada, když jsem vedle něj spatřila vysokou blondýnku. Bylo mi, jako by mě opařili horkou vodou.

„Jíťo, tohle je Klára, kamarádka. Kláro, tohle je moje slečna.“ Zarazila jsem se, on mě vážně představil jako svou slečnu?

„Ahoj.“ Pozdravily jsme se.

„Jíťo, nedělej z toho vědu, já jsem Kláru neviděl víc jak rok a půl, byla teď dlouho za prací v Německu a teprve nedávno se vrátila.Zavolala mi a domluvili jsme se, že zajdem někam na kafe a pokecáme.“

„A tos mi to nemohl říct?“

„Já vím, jak jsi poslední dobou žárlivá a bál jsem se, že bys mi udělala scénu.“ A Klára se nechápavě a rozpačitě rozhlížela. Vypadala jako fakt slušná holka.

„Aha.“

„Jestli chceš, tak pojď na tu kávu s námi. Je to odstud nedaleko.“

„Jo jasně, pojď s náma. Ráda poznám dívku, kvůli které je Lukáš tak šťastný,“ přidala se Klára. Bylo mi trapně a vzpomněla jsem si, že se mi tu někde schovává ještě Káťa.

„Ne, ne. Promiň. Připadám si blbě. Jděte a užijte si to. Hm?“

„Díky, miláčku. Zítra se budu věnovat jenom tobě!“

„Pa.“

Rozloučili jsme se a já ještě dlouho sledovala jejich obrysy, jak přecházeli silnici a pomalu se vzdalovali.

„Budeme je sledovat?“ přitočila se ke mně Káťa s dychtivým výrazem.

„Ne. Jdeme domů. Už je pozdě.“

„Ty mu věříš?“

„Jemu ne, ale ona vypadala jako slušná holka.“

Káťa mě cestou přemluvila, abych si vypila kafe v mekáči a trochu se uklidnila. Docela mě postavilo na nohy a než jsem došla domů, byla jsem v pohodě. Na nějaký čas.

O několik dnů hádek s Lukášem, pití s Katkou, neshodami s rodiči a prošvihnutých přednášek později. Lukáš mě pozval na narozeniny nějaké jeho kamarádky. Prý se znají od střední. Další holka, o které se mi asi náhodou zapomněl zmínit. Chtěla jsem pro jednou nedělat tlaky a tvářit se úžasně mile, být vtipná, půvabná a přiměřeně chytrá. Prostě, aby mu kamarádi řekli, že má být na co pyšný, a aby si mě začal vážit. Taky už konečně. Do deníčku jsem si napsala a pak si to přesně dvacetkrát přečetla: „Záři! Měj chytré a inteligentní hlášky! Zážitky! Žádné urážky a narážky! (Lukáš by si mohl začít přát, abys tam nebyla a udělal by nějakou hloupost!) Nevtírej se! (Lukáš musí mít pocit absolutní volnosti a pocit, že se mu trochu vzdaluješ!) Žádná rádoby náhodná setkání! Jdi od něj rychle co nejdál a hlavně se DOBŘE BAV! Musíš být vyhledávaná společnice (Lukáš by mohl trochu žárlit.). Vyzdvihuj a chval ho! USMÍVEJ SE! Lehce se opij a dělej drobné kraviny… Buď roztomilá! Bav se s úplně cizími lidmi (spíš kluky)! Nedrbej! (K sakru, to půjde asi hodně těžko!) Musím zkusit, aby se do mě Lukáš znovu zamiloval!!!!“

Naučila jsem se to vážně dobře. Celý večer proběhl v mojí režii. Přiměřeně jsem se opila, zářila jsem a zůstala jsem až do poslední písničky úplně čilá a zábavná. Několik energy drinků, povzbuzujících čajů udělalo své. Nepůjdu spát ještě tak týden…

Celý klub se už zavíral. Hosté odcházeli a já s nimi. Na schodech jsem se zadívala dolů do prostoru parketu. Stál tam Lukáš se svojí KÁMOŠKOU! A o něčem se zběsile dohadovali. Zůstala jsem stát a snažila se zachytit alespoň zlomek rozhovoru, který ke mně zalétával jen v malých útržcích.

„Kdybych věděla, že máš tak dlouho slečnu, nikdy bych ti tu práci v Anglii nesháněla!“ rozčilovala se ta drobná brunetka.

„Neboj, ona o tom ví.“

„Fakt? A co na to říká?“

„Že je to vážně skvělý, že je to ohromná příležitost.“

„To říkáš spíš ty, ne?“

„Taky.“

„Jsi prevít, Lukáši, víš to?“

„Trochu, asi.“ Odzbrojující úsměv. Chytl ji kolem ramen a vydali se spolu ke schodům. Vyběhla jsem zděšeně až do šatny. Tam jsem se opřela o mramorový sloup a ztěžka dýchala. Kdy mi to asi hodlal oznámit? Domů nás vezli společní přátelé, nechtěla jsem dělat dusno před nimi, tak jsem radši nic neříkala a dělala, že jsem hrozně unavená a že mi není dobře. To mi taky nebylo. Zvedal se mi žaludek a slzy mě pálily v očích. Sledovala jsem drobné vločky, jak se za skly vozu snáší k zemi, jak japonské tanečnice, pomalu, klidně s tou elegantní podřízeností.

„Tak ty chceš odjet?!“ křičela jsem na něj ve výtahu. Krčil rameny a tvářil se jak neviňátko. Chytal mě za divoce gestikulující ruce a snažil se je ve svých dlaních zkrotit. Vyvlékla jsem se, pokaždé. Na zápěstích mi začaly svítit rudé pruhy. Slzám jsem otevřela dveře a vítala je hlasitým vzlykáním.

„Já jsem nevěděl, jak ti to mám říct. Přesně jsem tušil, že zareaguješ takhle!“

„Jak jsi to mohl tušit?! Když se to dozvím, až když už máš všechno dohodnuto, kdy už máš téměř koupenou letenku!“

„No, ne téměř…“

„Cože?! Tak ty už máš i letenku?!“

„Hm!“

„Tos jako hodlal jednoho dne ráno vstát, posadit se naproti mně a říct, hele, miláčku, promiň, večer se už domů nevrátím, v jedenáct mi letí letadlo do Heathrow?!“

„V devět.“

„Pane bože!!!“ Kroutila jsem hlavou. Jakoby mi to snad mělo pomoci se probudit a zjistit, že tohle všechno je jenom zlej sen! Chytil mě v pase a silou k sobě přitáhl. Svými slzami jsem mu vyprala tričko. Už vláčnou se mnou doklopýtal do bytu. Udělal mi čaj na uklidnění. Nevím, jestli to bylo čajem, ale pomohlo to. Už jsem nebrečela, jen tupě zírala na uražený růžek konferenčního stolku. Když mě začal líbat, nebránila jsem se. Nechala jsem se svléknout, donést do postele i pomilovat. Nejspíš to bylo, jakoby se miloval s mrtvolou, ale mě už bylo všechno jedno. Zřejmě odhadl své partnerské povinnosti za splněné a tak se klidně odešel vysprchovat. Už jsem říkala, že mi bylo všechno jedno. Prostě jsem bez rozmyslu popadla jeho telefon a nalistovala přijaté zprávy. Mezi posledními byla i zpráva od Kláry. S nemalým zájmem jsem ji otevřela. Najednou jsem přes slzy neviděla a čelisti hrozilo že ve své vyvrácené poloze dostane křeč. „Ještě dnes mě bolí, ty kanče!“

Takovou scénu jsem ještě nidky neudělala. Mít po ruce nůž, už by ho měl ufiknutýho a mě by se houpala na krku nová trofej. Uklidňoval mě, sliboval a přemlouval. Paradoxně jsem se dostávala stále víc do varu.

„Miláčku, ale já tě vážně mám rád jako žádnou jinou!“

„Jako žádnou jinou? To jich máš ještě víc?!“

„No, mě se to prostě občas stává!“

„Cože?! Jak jako, stává?!“

„Ale já tě fakt miluju. Možná si s nimi jenom něco dokazuju, ale ty seš moje jediná!“

„Jo a proto odjíždíš do Anglie! Proto si mácháš krocana v každý couře, co s ní jdeš na kafe?!!?“

„Ale, Jíťo! Tak to není…“

„Jak to není! Ty hajzle! Pane bože, ono se mu to prostě občas stává!! Už tě nikdy nechci vidět! Rozumíš?! Nikdy!“

Druhý den. Ležím v posteli. Dělám, že jsem nemocná. Žeru kila čokolády. Když dojde čokoláda, stačí chleba s máslem nebo samotný plátkový sýr. Pípá mi mobil. Káťa: „Nikdo tě nemá rád? Nikdo tě nepochová? My ano, tvůj pohřební ústav.“ Začínám se smát. Směju se stále hlasitěji. Vlastně to je už histerický smích. Řvu na celej barák. Z očí mi tečou proudy slz, a já se pořád směju…

Ano, jsem k smíchu.